Tambor z prusko-rakouské války: Rekonstrukce bitev jsou zábavné a osvětové

Jičín - Střelný prach je cítit ve vzduchu. Rány z pušek jsou ohlušující. Zoufalá rakouská armáda v posledním útoku nabíhá na bodáky Prusů. Průběh bitvy nezvrátí, Rakušané padají k zemi. Krev ale neteče, vše je jen rekonstrukce prusko-rakouské války roku 1866. Jedním z padlých je i Matěj Kaván, tambor 74. pěšího pluku z Jičína, Kavánova rodného města.

„Tamboři jsou vlastně bubeníci, signalisté. Měli hodně důležitou funkci. Důstojník vydal povel a tamboři ho posílali dál mezi ostatní vojáky,“ popisuje Kaván svou práci.

V pluku má Kaván hodnost svobodníka. „Z historického hlediska bych tedy pod sebou měl mít dvacet lidí, kterým můžu velet,“ říká tambor. V té době voják získal hodnost za odsloužené roky v armádě. Při rekonstrukcích to je složitější. „Člověk nemusí odsloužit roky v armádě, ale pokud je respektován svým plukem a i ostatními, tak se pluky můžou dohodnout, že ho povýší. Předseda pluku vydá požadavek a pak v pluku proběhne hlasování,“ líčí svobodník. Pokud vojáka povýší, má povinnost sehnat si vše, co k dané hodnosti záleží. „Při mém povýšení na svobodníka to byl jen proužek na čepici a hvězdička na saku,“ vysvětluje Kaván.

Při rekonstrukci bitvy si každý musí vybavení shánět sám, pluk mu ho v případě, že si to může dovolit, půjčí jen ze začátku. „Vybavení se shání u specializovaných prodejců, uniforma se může nechat ušít u švadleny,“ radí Kaván. Přesnou cenu nechce odhadovat, ale řádově se pohybuje v desítkách tisíc korun. „Ovšem nikdo nikoho nenutí, aby si to všechno pořídil během jednoho roku, moje uniforma mi trvala udělat šest let, a to ji ještě nemám hotovou,“ svěřuje se Kaván.

Záliba v historii vojenství se v něm probudila už dávno. „Vždycky jsem si myslel, že mě bude bavit dělat rekonstrukce nějaké války, ale nepředstavil bych si, že budu dělat válku 1866,“ líčí svobodník. Když byl malý, tak mu, jako většině kluků, pozornost směřovala spíše ke druhé světové válce. Svého výběru ale nelituje. „Jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí, je to zábavné a osvětové,“ říká. Překvapil i sebe samého. „Když jsem před šesti lety začínal, nikdy bych neřekl, že u toho vydržím tak dlouho,“ vysvětluje tambor.

Největší bitva, ve které Kaván bojoval, je bitva u Hradce Králové. Ta se narozdíl od jiných koná každoročně. „Vždy se tam objevuje asi 300 vojáků, což je i na evropské poměry poměrně dost,“ líčí tambor. Jezdí tam bojovat už šest let. Další každoroční je bitva u Jičína. „Ostatní akce se konají z iniciativy obcí, které mají třeba nějaké výročí spojené s naší válkou,“ vysvětluje. Součástí bývají i například piety nebo odhalování pamětních desek. Kalendář všech akcí je k nalezení zde.

„Pandemie organizování bitev zaplaťpánbůh tolik neovlivnila,“ říká Kaván. Zejména jeho válka se odehrává v létě, kdy opatření byla nejmírnější. „Největší restrikce je počet účastníků a počet diváků, ale přesto jsme se přenesli a bitvy proběhly,“ popisuje. Jenže to neplatí u všech, v ostatních válkách je totiž zúčastněných daleko víc. I populární rekonstrukce bitvy u Slavkova, kam přijíždějí vojáci i diváci z celého světa, se letos zrušila. „Když člověk ale přijde k tomu pomníku ve Slavkově, tak občas může potkat vojáky, kteří vzdávají poctu. Je to neorganizované, ale je to legální,“ prozrazuje Kaván.

V budoucnu očekává další výroční rekonstrukce bitev u Jičína a u Hradce Králové. „Plánujeme také otevřít další větve našeho klubu, například třicetiletou válku nebo první světovou,“ říka Kaván. Uvažuje, že by někdy zkusil získat hodnost důstojníka. „Ovšem to není taková zábava. S plnou polní je větší sranda, než když nosíte jen šavli,“ uzavírá tambor Matěj Kaván.

Co se do článku nevešlo, si můžete poslechnout níže.