Pokrok má dvě tváře, chceme je nasvítit obě, říká předseda Skandinávského domu

Brno - Nezisková organizace Skandinávský dům pořádá ve dnech od 30. října až do 13. listopadu v Praze a v Brně festival Dny severu. Tématem letošního šestnáctého ročníku je „pokrok“. Předseda organizace Michal Švec v rozhovoru mimo jiné popisuje, proč téma pokroku zvolili, jak se v severských zemích projevuje a čím bychom se jako jednotlivci nebo i společnost mohli skandinávskými zeměmi inspirovat.

Vystudoval jste finštinu a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Co vás na Finsku i po letech tolik fascinuje?

Na Finsku mě pořád fascinuje tamější klid. Vždycky si tam nesmírně odpočinu, i když do země jedu pracovně. Všechno tam běží pomalu, v klidu a pohodě. Je to kontrast k západnímu světu i k Česku, kde je život hodně uspěchaný.

Věnujete se mimo jiné překladům finských knih, působíte jako průvodce po severských zemích a vyučujete finštinu. V čem se tyto práce doplňují?

Doplňují se výborně. Moje práce je hodně různorodá, ale společným jmenovatelem je Finsko nebo severská kultura obecně. V létě působím jako průvodce, pracuji hodně s lidmi a cestuji nejen po Finsku, ale po celém Severu. Mimo letní turistickou sezónu sedím za počítačem, překládám a učím online kurzy. Je to rozmanitá a dynamická práce.

Jaké motivy ve finské literatuře nacházíte?

Finská literatura je velmi bohatá a různorodá. Dají se v ní sice vysledovat určité trendy, ale nedá se říct, že by bylo něco typické pro celou finskou literaturu. Když překládáte z malého jazyka jako je finština, tak se setkáváte se všemi žánry a typy literatury. Od dětské literatury přes komiks, non-fiction, historickou prózu až po klasiku. Škála je opravdu velká a jednotlivé knihy se v mnohém liší.

Obecně se říká, že finská literatura a kultura stojí na přírodě. To je pravda, příroda je hlavním finským bohatstvím. Může se ale stát, že otevřete například knížku, která se odehrává na sídlišti, a stereotyp o všudypřítomné přírodě najednou neplatí.

Špicberská příroda podléhala zkáze

Tématem festivalu Dny Severu je pokrok v pozitivním i negativním slova smyslu. Jak je možné téma chápat?

V naší programové dramaturgii se vždy snažíme najít širší téma, které aktuálně rezonuje a pod které se toho dá zařadit spoustu. Pokrok může chápat každý po svém. Není rozhodně jen pozitivní, má dvě tváře a my se snažíme na Dnech Severu nasvítit obě.

Nedávno například vyšel česky román finské autorky Lidy Turpeienen Poslední siréna, k němuž jsme v Praze uspořádali debatu. Kniha zachycuje pokrok ve vědeckých výzkumech a rozvoj vědy od 18. století do současnosti. Zároveň je to ale příběh o vymírání živočišných druhů vlivem člověka, což rozhodně není pokrok, na který bychom dnes asi byli pyšní.

V Brně jste dnes měl přednášku o Špicberkách. Projevuje se pokrok i tam?

Špicberky (tj. Svalbard) jsou místo, které pokrok dlouhodobě proměňuje. Vyrážely odtamtud výpravy na severní pól, navštěvovali je slavní polárníci, kteří se snažili dosáhnout objevitelských milníků.

Zároveň jsou ostrovy hodně industriální. Dříve byly jedním velkým těžištěm uhlí. Působily tam uhelné společnosti z různých zemí a vznikala hornická městečka, dnes povětšinou opuštěná a zpustlá. Málokdo se při těžbě zabýval tím, jestli krajinu neničí. Špicberská fauna a flóra jsou světově naprosto unikátní a v určitém ohledu podléhaly zkáze.

V posledních desítkách let se situace zcela proměnila. Veškerá aktivita na Špicberkách podléhá velmi přísným podmínkám reflektující snahu o ochranu přírody. Když jsem se plavil na expediční lodi, museli jsme dodržovat striktní pravidla, jak blízko se můžeme přiblížit k živé přírodě, jak daleko musíme být od břehu, kde se můžeme vylodit… Na spoustě místech k tomu musíte mít speciální povolení, což je jen dobře. V Arktidě sice stále nejsou davy turistů, ale i to málo, co tam jezdí, by mohlo přírodu poničit.

Chrání si podobně přírodu i jiné severské země?

Vnímání významu přírody je v severských zemích hodně patrné. Zelená politika je neodmyslitelnou součástí národní i komunální politiky a vždy se bere ohled na dopad na životní prostředí.

Velkou otázkou dneška je například overturismus. Zvláště v Norsku a na Islandu jsou místa, která jsou už turisty doslova přelidněná. To se týká třeba severonorského souostroví Lofoty nebo západonorských fjordů jako je například Geiranger. Na jednu stranu z turismu lokální ekonomika částečně těží, ale na spoustu jiných věcí to má ryze negativní vliv. Aktuálně se proto diskutuje o tom, zda turismus nějakým způsobem neregulovat. To ale naráží na severskou ideu přístupnosti krajiny a otevřenosti. Zákazy vstupu nebo jeho zpoplatňování jsou něco, do čeho se Seveřanům zatím moc nechce.

A mění se lokace, o které mají turisti zájem?

Spousta lidí už podle mě viděla to základní a chce se na Sever vracet, takže hledají místa, kde tolik turistů není a kde je klid. Ať už jsou to třeba finské národní parky, kde skoro nepotkáte člověka, nebo různé lokality v severním Norsku a Švédsku.

Lidé už dnes cestují hodně a rádi se do navštívených zemí vracejí, aby objevili zase něco nového. Cizí země touží poznávat i jinak než z rychlíku jako běžný turista. Chtějí se seznamovat s běžným životem, místní kulturou. Málokdo si na dovolené přeje tlačit se v populárním muzeu s mnoha dalšími.

Severem už se inspirujeme

Jste průvodcem v cestovní kanceláři Periscope. Co ukazujete klientům vy, když chcete, aby severskou kulturu pochopili?

Ve Finsku jsem byl párkrát studijně na delší dobu, mám tam spoustu známých a přátel. Poznal jsem také běžný život, sociální systém, zdravotnictví a další oblasti, o nichž se toho jako turista jen z návštěvy hlavního města a muzeí moc nedozvíte. S klienty si o tom rád povídám. Aby se dozvěděli nejen základní fakta, letopočty a historické události, ale hlavně o tom jak se v dané zemi žije.

Když vám někdo jen vyjmenuje, ve kterém roce se co stalo, za týden už to stejně nevíte. Ale vychytávky z běžného života naopak hodně lidí zaujmou a zapamatují si je daleko lépe. Podnítí je to k přemýšlení a něco z toho si třeba přenesou i do svého života.

A čím bychom se jako společnost nebo jednotlivci mohli inspirovat?

Myslím si, že už se hodně inspirujeme. Celá řada dobré praxe se sdílí například díky Evropské unii, mezinárodním projektům nebo studijním cestám.

V severských zemích jsou obecně lidé vedeni už odmala k zodpovědnosti. A to nejen sami za sebe, ale i za prostředí, ve kterém žijí a za vztahy, které ve společnosti fungují. Vědí, že jednání každého člověka má velký vliv na celou komunitu, zemi a společnost.

Třeba ve Finsku jsou města a vesnice spíše malé, takže vztahy a fungování komunity je důležité. Všichni se znají, snaží se budovat pozitivní mezilidské vztahy a dobře se chovat i k přírodě. Je to něco, co mají vštípené. Jedinec do celého systému samozřejmě výrazně přispívá i ekonomicky, zdanění je na Severu vysoké. Za to ale občané dostávají od sociálního státu všem dostupné fungující služby a záchrannou síť pro případ potřeby. Vše je založeno na vzájemné důvěře – stát ji vkládá v jedince a jedinec zase ve stát. Když se pak někdo dostane do sociálně tíživé situace nebo má například zdravotní problémy, existuje spousta mechanismů, jak člověka podpořit a navrátit do ideální situace.

To zní jako bezproblémová společnost.

Severské země mají výhodu v tom, že jsou jednotlivci ke zodpovědnosti a důvěře vychováváni a že v tom mají dlouhou tradici. Není ale třeba si idealizovat, že je to tam jen ráj na zemi. Spousta věcí funguje dobře, ale stejně je třeba neustále čelit nejrůznějším výzvám a problémům. A dosažení stávající pozitivní situace také trvalo mnoho let. Pokrok je nekonečný proces, není to stav, kterého země či společnost dosáhne a všechno bude bezvadné.

Jak bychom toto mohli přenést k nám?

Do severských zemí se jezdí inspirovat například čeští komunální politici, učitelé, vědci i studenti. Severské hodnoty se k nám dostávají také prostřednictvím kultury, k čemuž přispívá i Skandinávský dům. Na Severu je spousta věcí, z nichž si můžeme brát příklad, ale je dobré si uvědomit, že nelze vše jen brát přes kopírák, každá společnost má svoje zákonitosti a způsoby fungování.

V severských zemích například velmi dobře funguje komunikace státu a obcí směrem k občanům, spolupráce s občany a jejích zapojení do plánování a rozhodovacího procesu nejen u volebních uren, ale průběžně, dlouhodobě. Ptát se lidí na názor, naslouchat jim, diskutovat s nimi, to je na Severu úplně běžné. U nás se na tom také pracuje, ale prostor ke zlepšení je stále velký. Důvěra lidí ve stát a veřejné instituce je tu bohužel velmi nízká. Mnoho lidí se do fungování společnosti nebo do dialogu zapojit ani nechce. Kvalitní dialog je nicméně první, důležitý krok, který může nastartovat úspěšnou spolupráci, vést k důvěře a uvědomění si vlastní zodpovědnosti za svět, ve kterém žijeme – ať už na úrovni bytového domu, městské části, obce, kraje či celého státu.

Za propagaci finské kultury v Česku jste dostal od finského prezidenta rytířský Řád finského lva. Co je smyslem vašeho úsilí?

Jak už jsem se snažil nastínit, severská kultura je nositelem a zprostředkovatelem inspirativních hodnot, stačí mít oči otevřené. My se snažíme návštěvníkům akcí dodat potřebný kontext, přimět je k zamyšlení. Když se například díváte na současný severský film, můžete v něm vidět příběh a napětí, ale taky sledovat, co nám říká o společnosti, kterou zobrazuje.

Stejně tak na přednáškách nebo besedách s autory nejde jen o hezké fotky a povídání o knihách. Setkání s diváky je platformou, na které se všichni mohou inspirovat tím, co si lze ze Severu odnést jako jednotlivec i jako celá naše společnost.