Brněnští posluchači jsou chtiví a lační, říká frontman kapely MIG 21

Brno - Snadné je žít, Malotraktorem nebo Slepic pírka, to jsou nejznámější hity pěvecké skupiny MIG 21, která právě absolvuje Podzim Tour 2024. „Nejnovější singl Život zdá se sladký je o vztahu dvou lidí a o lásce – tak, jak mají populární písně být,“ říká zpěvák a herec Jiří Macháček, který se vryl do paměti diváků jako stěhovák Jakub ve filmu Samotáři nebo smolař Standa ve snímku Jedna ruka netleská.

Brno je čtvrtou zastávkou vaší podzimní tour. Máte ho rád?

Mám tuhle naši zastávku oblíbenou ze dvou důvodů. Jedním z nich je klub Fléda, který je jedním z nejlepších klubů, co se týče kvality zvuku. Neříkám to jenom sám za sebe, potvrdil by to i náš zvukař, který tomu rozumí. A další věc je, že jsou tu skvělí diváci.

V čem je brněnské publikum specifické?

Není to jenom v hlasitosti, je to i cítit a vidět ze zářících očí.

V létě jste vydali písničku Život zdá se sladký, kterou jste tvořil v době, kdy jste měl problémy se zády. To jsou dost rozlišné oblasti – bolest zad a píseň o lásce, intimitě…jak se to navzájem doplňovalo?

Domnívám se, že cokoli, co vás zaměstná tak, že nevnímáte intenzivní bolest, vám pomůže. Nechci o svých bolestech hovořit, mým úkolem je rozdávat radost. Asi je to věc, která je skrytá jenom pro mě v té písničce. Svébytná je jinak sama o sobě.

 

"Nechci hovořit o svých bolestech, mým úkolem je rozdávat radost."

 

Jiná vaše píseň se jmenuje Svoboda není levná věc. Co ještě není v životě levné?

To nejhodnotnější, co v životě je a to, do čeho je potřeba nejvíce investovat. Vztahy a to, v čem necháte pot. Třeba i v hudbě.

V podcastu Čestmíra Strakatého jste zmiňoval, že si ze sebe rád děláte legraci. Kdy jste se naposledy přistihl, že se berete až moc vážně?

Každý den se člověk nachytá, že se bere vážně a je bezva, když na to přijde. Ta úleva je největší, když se tomu zasmějete. Berete se vážně ve chvíli, kdy máte pocit, že se vám až moc daří, že něco strašně umíte a že někým jste. Najednou si projektujete v té své mysli, že jste dobrý. Ve skutečnosti je to třeba o tom, že měl člověk jenom štěstí.

Bez toho to někdy nejde. Vybavíte si situaci, kdy jste se sám sobě opravdu zasmál?

Tak já se sám sobě směji poměrně často, těch okamžiků je čím dál víc. Většinou zapomenete někde klíče, kartičku a vracíte se čtyřikrát po schodech. Bavili jsme se o tom i v kapele, že je to po čtyřicítce normální a mně se blíží šedesátka. To se bude s věkem určitě zlepšovat…(úsměv)

Vy jste většinu seriálových rolí odmítal, nicméně na jaře se v České televizi vysílal seriál To se vysvětlí, soudruzi!, na který jste kývl. Děj se odehrává v 80. letech, jak na ně vzpomínáte?

Já jsem v roce 1984 maturoval a hrozně jsem si přál mít volkswagen, což byl tehdy v podstatě nedosažitelný symbol luxusu. V mercedesu jezdili jenom šéfové veksláků nebo arcibiskup, ale Volkswagen Golf bylo takové lidové vozítko. V seriálu To se vysvětlí, soudruzi! se mi to splnilo, protože postava, kterou jsem hrál, v tomto autě jezdí.

Jak se vám nosilo dobové oblečení?

Já si ho ještě pamatuju. Oblečení z umělé hmoty, takové divné svetříky. Vlastně je to dneska asi znak určité bizarnosti, ale tehdy to bylo normální.

Měl jste tehdy nějaký oblíbený kousek?

Měl jsem kabát a semišovou bundu po dědečkovi a místo školní tašky jsem nosil brašnu od plynové masky, kterou jsem pomaloval propiskou.

Máte to ještě někde schované?

Myslím, že bych jeden dva kousky našel. Mám třeba smoking po strejdovi, který už mi je malý. On mi ho dal, když byl jemu malý. Párkrát jsem v něm i vystupoval v divadle Sklep.

Jedním z hlavních témat seriálu jsou paranormální jevy. Věříte v nadpřirozeno, myslíte, že existuje něco nad člověkem?

Nemyslím, že by člověk byl tím nejlepším, co v přírodě vzniklo. Těžko se vyjadřovat, co je nad ním nebo pod ním, člověk je jenom součástí přírody. Ale co se týče nadpřirozených jevů, tak jsem spíš skeptický. Myslím, že se nám zdají nadpřirozené jenom proto, že si je neumíme vysvětlit, jako jsme dřív nebyli schopni chápat, že země je kulatá.

Zdá se, že to někteří nechápou ani dnes…

Ale ty nepočítám, ti ať si jdou vlastní cestou. (úsměv) Zkrátka myslím, že se všechno vysvětlí, ale až nakonec.

Ve filmu Samotáři řekla Hana Maciuchová – v roli matky Hanky, kterou ztvárnila Jitka Schneiderová, že ona život nežije, ale krájí. Měl jste i vy v životě období, kdy jste ho jenom „krájel“?

Já jsem si říkal, co si pod tím asi tak představuje. Vlastně je dobře, že to v tom filmu není dořečené. Každý rodič i potomek si pod tím může představit, co chce. Co je to žití a co je to krájení.

Co si pod tím představujete vy? Změnilo se to nějak od doby, kdy se Samotáři natáčeli?

Každá generace, když dospěje do stavu rodičů a má své děti, tak vnímá některé jejich životní postupy nebo postoje jako absurdní a neumí pochopit, že se ty děti chovají stejně, jako se kdysi chovali oni. To si myslím, že je docela přirozené. Nikdy si nedovedete představit, že o děti budete mít strach, když jste zatím jenom dítě. Přichází to až s rodičovstvím.

Je něco, čím by postava stěhováka Jakuba, kterou jste ztvárnil právě vy, mohla být inspirativní?

Čímkoliv. Jakub je součástí květiny, svazku postav, které bloudí ve své vlastní neschopnosti najít si někoho, s kým by mohli žít. V tomto ohledu by jedna bez druhé těžko obstála. Takhle je ten film napsaný, o neschopnosti s někým žít.

Nebo naopak – vadilo vám na postavě Jakuba něco?

Nic takového jsem nenašel. Ta postava na mě mávala ze scénáře.

Nechtěl jste hrát i nějakou jinou roli?

Naopak, líbila se mi právě tahle a jenom ji jsem chtěl hrát, i když jsem dostal nabídku na postavu, kterou hrál Saša Rašilov. Tak jsem Davida (Ondříčka – režiséra filmu, pozn. redaktorky) přesvědčil.

 

"Ve filmu Samotáři se mi líbila postava Jakuba a jenom ji jsem chtěl hrát. Tak jsem přesvědčil Davida Ondříčka."

 

Pro film Samotáři je specifická také hudba. Nechtěl jste se, jako muzikant, podílet i na ní?

My jsme s kapelou začínali a měli jsme napsanou písničku Snadné je žít, a dokonce jsme i přemýšleli o tom, že ji do filmu dáme. Vznikla jakási verze, Jan Muchow ji trochu pozměnil, měla to být písnička, kterou hraje Jakubova kapela. Nakonec se tam ale neobjevila.

Dokázal byste si představit, že budete žít jako Jakub?

Nevím, proč bych to dělal. Něco z toho je zábavné, taková ta nezodpovědnost, hodit život za hlavu a přemýšlet v horizontu deseti vteřin. To jsou lákavé věci, ale to jsem si v životě vyzkoušel před i po roli, s vědomím, že se musím zase vrátit k zodpovědnosti. Dovedu si to představit, ale nemyslím si, že bych to potřeboval.

Změnilo se po této roli vaše vnímání zodpovědnosti?

Po každé roli se ve vás něco změní. Pokud je to dobrá role, tak vám nabídne možnost, jak na svět nahlížet jinak, než na něj nahlížíte sám za sebe. Je to jako mít široký šatník, ze kterého si můžete vybrat. To je velký dar téhle profese.

Jaká jsou její negativa?

To, že kolikrát zapomenete, kdo jste. Hledáte někoho jiného, převtělujete se do někoho jiného a můžete ztratit sám sebe.

Co na to pomáhá?

Nedělat tu profesi. (smích) Ale je potřeba i odpočívat, samozřejmě.

Vyjadřujete se i k politické situaci, k tomu, co se v naší republice děje. Myslíte, že děláme dost pro to, abychom i nadále žili v demokratické zemi? Trochu se vracím k písničce Svoboda není levná věc…

To poznáme v blízké nebo vzdálenější budoucnosti, jestli demokratické principy, na kterých je naše společnost založená, drží pohromadě, coby pilíře, a jestli jsou pro nás důležité i věci jako právní stát, lidská práva, solidarita a spolupráce. Jestli to jsou pro nás hodnoty, nebo jestli jsme schopni je nahradit jinými, méně trvalými nebo nějakými „nehodnotami“.

Na co se právě těšíte?

Těším se z toho okamžiku, ve kterém jsem, místo toho, abych se těšil na nějaký jiný. Myslím, že ten, který zrovna žiji, je ten správný.

Jste optimista?

Rozhodně. Proč házet flintu do žita ještě předtím, než po vás někdo vystřelí? (úsměv)