Nedostat se po maturitě na vysokou školu nemusí znamenat problém. Přečtěte si příběhy těch, kteří to zažili

Brno - Když se Michaela Koclířová po úspěšné maturitě na Gymnáziu Ústí nad Orlicí nedostala na vysokou školu, kam plánovala, jenom těžko věděla, kudy její cesta povede. Covidová krize byla na ústupu, celé léto před ní a její dlouholeté představy o vysokoškolském studiu pryč. Proto ve chvíli, kdy její přítel Lukáš Elčkner přišel s nápadem vycestovat, s rozhodnutím zakusit život za hranicemi České republiky ani chvíli neváhala. „Bylo to vlastně úplně spontánní rozhodnutí, ale rozhodně jej nelituju,“ říká nyní už studentka Třetí lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

„Ze začátku přijmout, že na vysokou školu nepůjdu, bylo těžké. Hlavně kvůli rodině. Rodiče i já jsme měli docela jasnou představu o tom, že po gymplu budu ve studiu pokračovat bez přestání dál. No osud to měl v plánu jinak,“ vzpomíná na pomaturitní období, které pro ni bylo hlavně kvůli nenaplněným očekáváním velmi náročným.

Netrvalo ale dlouho a vize o studentském životě vystřídal plán co nejvíce si během léta vydělat a vyrazit vstříc poznávání mimočeských krajin a kultur. „S přítelem jsme během léta hodně pracovali, abychom si na cestování vydělali. Já dělala servírku a on pomáhal svému tátovi ve firmě,“ přibližuje intenzivní přípravy před cestou. V červenci začali s přítelem brigádničit a v září už byli finančně dostatečně vybaveni na to, začít svoje cestovní dobrodružství.

Jako startovní destinaci zvolili Francii, kde prvních sedm dnů strávili na statku v Chambon Sainte Croix u manželů v důchodovém věku. K nim se dostali přes portál Workaway, který nabízí možnost ubytování i stravy zdarma za pomoc s domácími a jinak potřebnými pracemi u vybraných rodin nebo jedinců. „Pracovali jsme ve všední dny přibližně čtyři až šest hodin a víkendy jsme měli volné, takže na poznávání tamějších míst bylo času dost. Byli jsme třeba na ferratách i spoustě cyklovýletů,“ líčí zkušenost studentka. Zbylé tři týdny pobyli ve městě La Lande u páru o něco mladšího, než byl ten předešlý. „Na ně opravdu ráda vzpomínám. Byli skvělí a neskutečně vstřícní. Ještě na Nový rok jsme si spolu dopisovali. A jejich dům včetně výhledu, který jsme odtamtud měli, byly naprosto nádherné,“ vzpomíná nostalgicky.

Po měsíci stráveném na francouzských riviérách a vesnicích se přesunuli jižněji, jmenovitě do španělské Dénie. „Bydleli jsme ve dvojdomku Lukášova kamaráda, kde jedna část nebyla ještě úplně hotová, tak jsme ji dodělávali, a díky tomu jsme nemuseli platit nájem. Starali jsme se i o zahradu a volného času jsme pořád měli hodně,“ popisuje místo, které se dočasně stalo jejich domovem. „Strávili jsme tam celkem čtyři měsíce a podívali se třeba do Valencie, Alicante, Barcelony nebo města Mataró. Taky jsme byli na různých horských túrách, viděli jsme vodopády i útesy. Zažili jsme toho fakt hodně,“ zmiňuje některé ze svých zážitků a přiznává, že by se do Španělska jednou ráda vrátila.

Na otázku, co jí skoro půl rok strávený pryč od života v České republice, který byl dosud její každodenní realitou, dal, jednoznačně odpovídá, že nadhled. „Když se mě někdo po maturitě ptal, kam jdu na vysokou školu, vždycky jsem se trochu styděla přiznat, že nikam. A v tom mi cestování neskutečně pomohlo. Člověk získá určitý odstup od věcí, které si sice přál, ale nestaly se, a zjistí, že nebýt přijatý na obor, kam chtěl, vůbec nic neznamená a že o nic nejde,“ popisuje s pocitem vyrovnanosti a smíření. „Během cesty se mi párkrát stýskalo po kamarádech a rodině, ale necítím, že by mě nejít hned po maturitě na vysokou školu a vycestovat o něco připravilo. Spíš naopak. Spoustu věcí jsem si v životě urovnala, poznala, na čem doopravdy záleží, a taky získala řadu vzpomínek,“ říká Michaela Koclířová, dnes už studentka prvního ročníku dentální hygieny na Třetí lékařské fakultě Univerzity Karlovy, která na zážitky z cest, kam se s přítelem po její maturitě vydali, vzpomíná dodnes.

Podobný příběh potkal Elišku Truhlářovou. Stejně jako Michaela Koclířová se i ona po zdařené maturitě a nepřijetí na vysokou školu rozhodla opustit tuzemský život a poznat ten za hranicemi, v jejím případě v Kanadě. „Když jsem zjistila, že mě na univerzitu nepřijali, tolik mě to nemrzelo. Maturovala jsem v době covidu a věděla jsem, že během vysokoškolského studia distanční výuku už zažít nechci,“ vysvětluje svoje tehdejší pocity a přiznává, že se pro ni od té chvíle představa vycestovat stala jasným cílem. „Věděla jsem, že bych chtěla někam dál. Amerika se mi tolik nezamlouvala, tak jsem se nakonec rozhodla pro Kanadu,“ říká a vděčně zmiňuje roli rodiny, která ji v jejím rozhodnutí od začátku podporovala. „Mám obrovské štěstí, že nikdo nebyl proti. Možná měli trochu obavy z toho, aby se mi, jakmile jednou poznám život bez učení, chtělo do školy vracet. Ale já věděla, že minimálně bakalářský titul chci," přibližuje reakci okolí.

Dobrodružství Eliška Truhlářová společně se svým přítelem Matějem Faltysem zahájila ve Vancouveru, kde se oběma podařilo najít práci. „Já jsem uklízela u soukromé firmy a přítel pod jinou firmou věšel vánoční světýlka. Protože ve Vancouveru ale často prší, což na nás působilo depresivně, tolik se nám tam nelíbilo a rozhodli jsme se odjet do Alberty,“ líčí začátky jejich cesty. Před plánovaným odjezdem do kanadské provincie si tak koupili minivan a přizpůsobili si jej, aby v něm mohli po celou dobu cestovat.

Vedle Vancouveru a Alberty navštívili množství jiných měst jako třeba Canmore. „V každém městě jsme se snažili najít práci, někde jsme uklízeli, jinde pomáhali třeba s malířskými pracemi. Ale vždycky jsme si to snažili zařídit tak, abychom měli prostor na cestování,“ popisuje poznávání Kanady. Příležitostné brigády mladý pár nacházel buď přes facebookové skupiny, nebo skrz už zmíněný web Workaway, nabízející ubytování a stravu zdarma za různé pracovní příležitosti.

Dneska Eliška Truhlářová studuje první ročník vysoké školy Ambis a ani ona svého cestovního rozhodnutí nelituje. „Člověk se osamostatní a zjistí toho spoustu nového nejen o zemi, kterou procestuje, ale i o sobě,“ pointuje a dodává, že ji necelý rok strávený za oceánem přinesl nejen spoustu zkušeností a krásných vzpomínek, ale pomohl jí taky urovnat si řadu priorit. „Už si nedělám hlavu z maličkostí, a když se něco pokazí, prostě se z toho poučím,“ uzavírá svoje kanadské vyprávění.