Řešení násilí začíná tím, že ho pojmenujeme, říkají zástupci organizace Spondea

Brno - Násilí má mnoho podob a v blízkých vztazích může potkat kohokoliv, bez ohledu na věk či pohlaví. „Nejčastěji se přenáší mezigeneračně, lze ho však zastavit,” vysvětlují v rozhovoru pro Stisk zástupci organizace Spondea, psycholog a sociální pracovník Martin Štýber a koordinátorka vzdělávání Lucie Čechovská. Osobně se s nimi zájemci mohou setkat během aktuální výstavy Mluvíš o násilí?, která se v Brně koná od 13. do 22. listopadu.

Spondea

Organizace původem z Brna, která se věnuje násilí v blízkých vztazích. Spravuje krizovou linku pro oběti ohrožené násilím, ale nabízí i dlouhodobé terapeutické provázení celých rodin. O pomoc se na ni mohou obrátit také původci násilí, kterým vyškolení pracovníci pomohou zvládat vztek. 
 

Jaká je hlavní myšlenka výstavy Mluvíš o násilí?

Lucie: Pointou je, že násilí neprobíhá jenom mezi dvěma lidmi, ale je potřeba ho vnímat v kontextu všech blízkých vztahů. Přinášíme různé příběhy klientů, kteří naší organizací prošli. Našim cílem je, aby se v nich každý dokázal najít a pochopit, že ačkoliv se mu děje něco zlého, vždy existuje způsob, jak to řešit. Zároveň chceme ukázat, že i se vztekem se dá pracovat. Koloběh násilí totiž nezastavíme, aniž bychom pracovali s lidmi, kteří se ho dopouští.

Co pojem násilí vlastně znamená?

Martin: Definic násilí existuje víc. Ta, se kterou pracujeme v našem programu, pochází od našeho norského kolegy Pera Isdala. Ten za násilí považuje jakékoli záměrné jednání, které působí vůči vůli toho druhého. To znamená, že druhého člověka přinutíme dělat něco, co nechce, a nebo ho zastavíme v tom, co dělat chce. A to mu nějakým způsobem ubližuje, nebo to na něj negativně dopadá. Je to poměrně jednoduchá definice, pod kterou spadá několik druhů jednotlivých násilí. Například fyzické, psychické, sexuální, materiální, ekonomické nebo latentní. (druhy násilí viz infografika, pozn. red.)

Latentní násilí

Možnost, že se násilí objeví, zvláště pokud k němu už v minulosti někdy došlo. Aktivně sice neprobíhá v daný moment, ale takzvaně visí ve vzduchu. 

Martin: Taková typická situace, kterou popisujeme, je, když rodina sedí doma večer u stolu a povídají si. Najednou slyší odemykání dveří, dovnitř vchází jeden z rodičů. Rázem je v místnosti hrobové ticho, všichni se zastaví a čekají, co přijde. 

Lucie: Násilí vysvětlujeme takto široce, abychom umožnili všem lidem vyhledat pomoc - a hlavně včas. Ideální je, když lidé volají na krizové linky už ve chvíli, kdy si třeba jen nejsou jistí, jestli je nějaké chování v pořádku. Protože si to můžou ověřit dřív, než dojde k něčemu závažnějšímu.

Násilí dopadá nejen na oběti

S tím souvisí otázka jak poznat, že se na nás někdo násilí dopouští?

Lucie: Samozřejmě, každý má hranice někde jinde. Co potřebujeme otevírat je prostor pro to, aby lidé ty hranice mohli prozkoumávat. Obecně by se ale dalo říct, že je důležité vnímat vlastní emoce a to, jak na ně reaguje náš organismus. Co se se mnou děje, když mi druhý člověk něco dělá nebo říká? Klíč k odpovědi často najdeme ve vlastním těle.

Co naopak dělat v situaci, kdy se nám o násilí svěří někdo blízký nebo jsme sami jeho svědky?

Lucie: Začíná to zase pojmenováním. Pokud vidím, že se děje něco, co mi nepřijde v pořádku, je naprosto legitimní mluvit sám za sebe. Například: stahují se mi vnitřnosti, když vidím, jaká situace se tady odehrává. Protože násilí nezasahuje jenom toho člověka, dopadá i na nás, pokud jsme s ním v blízkém vztahu. A zároveň je potřeba říct, že ne každý má sílu tomu člověku pomoct a provázet ho, protože to někdy trvá roky a stojí to spoustu úsilí. Pak je ale na místě připomenout, že existují organizace s odborníky, kteří mu můžou asistovat. Jedna malá věta, která dokáže ohromně pomoct.

Martin: Souhlasím. Pokud chceme být nápomocní, stačí tam pro toho druhého být a naslouchat mu. Zeptat se, co potřebuje, a jestli to není něco, s čím mu můžeme pomoct. Rozhodně bych ale nedoporučil řešit za druhého člověka jeho problémy. Třeba za něj volat nebo se ho snažit někam dotlačit. Brali bychom mu tím tu moc, kterou má. A brali bychom za něj také zodpovědnost.

Agrese jako důsledek ignorování varovných signálů

Existuje nějaký klíč, podle kterého dokážeme rozeznat násilnické sklony u potencionálního partnera? 

Martin: Univerzální návod pro to neexistuje, násilí je totiž velmi individuální. U fyzické agrese je to celkem jasné. Když se děje, člověk je schopen ji snáze identifikovat. Psychické násilí je jemnější a o to hůř pozorovatelné. Pokud ale začneme ve vztahu pociťovat byť jen malou míru zesměšnění nebo urážek, měli bychom zpozornět. Každý do vztahu přichází s nějakými svými bolístkami, ale je nepřípustné, aby přerůstaly do násilí.

Lucie: Tady opět platí, že nejdůležitější je nebát se o tom mluvit. Pokud jsme na pochybách, je nejlepší svěřit se člověku, kterému důvěřujeme.

Martine, vy ve Spondea pracujete jako psycholog a sociální pracovník v programu Chci ovládnout vztek. Jaké metody volíte při práci s lidmi, kteří do vztahů násilí vnášejí?

Martin: Jsou způsoby, jak ze sebe zdravě dostat nahromaděný stres, například fyzickou aktivitou. Někteří lidé však tyto ventily nemají na dosah, nebo je nevyužívají, protože jsou přepracovaní. Tím pádem se v nich negativní energie hromadí a oni pak snadno vybuchnou. Když tyhle projevy násilí později zkoumáme, zjišťujeme, že to nikdy není z ničeho nic. Předchází tomu spousta věcí, které se danému člověku staly. Pohádal se v práci, měl hlad, byl nevyspalý, ale všechny tyto varovné signály ignoroval. U původců násilí mohou hrát roli také pocity bezmoci a méněcennosti, se kterými se pak během terapie snažíme pracovat. Všechny tyto faktory ale neberou tomu člověku zodpovědnost. Vztek je přirozená reakce organismu, kterou nedokáže ovlivnit, je však vždy zodpovědný za to, co potom ve vzteku udělá.

Lucie: Doplnila bych, že regulovat emoce, se učíme v dětství. Pokud děti zažívají násilí, to znamená dochází k narušení dobrého způsobu regulace, mají tendenci tyto vzorce opakovat v dospělosti. U řady lidí může být skutečně problém v tom, že pouze nezachytávají momenty v každodenním dění, které potom eskalují. U někoho to jsou ale hlubší traumata, která si nese z dětství.

Tím narážíte na problém mezigeneračního přenosu násilí?

Lucie: Ano. Ukazuje se totiž, že spolu s počtem negativních zkušeností s násilím v dětství roste riziko pozdějšího problémového chování. Nejedná se pouze o opakování vzorců, ale i o schopnost mozku a nervové soustavy vyvíjet se a reagovat.

Negativní zkušenosti ovlivňují budoucnost dítěte

Jak se zkušenost s násilím v dětství projevuje v dospělosti?

Lucie: Zhruba každé čtvrté dítě v populaci je ohroženo násilím. To se může v budoucnu promítat například do jejich zdraví a schopností navazovat vztahy. Problémem vyhodnocování míry dopadu násilí na děti je to, že se efekt nedostaví hned. Je to něco, co není v danou chvíli plně viditelné, ale zároveň to velmi ovlivňuje jejich budoucnost. Při práci s klienty, kteří mají podobné trauma z dětství, proto volíme dlouhodobou terapii. Ta poskytuje dostatek času na to, aby se postupně ponořili do své historie a hlubokých nevědomých procesů, které ovlivňují jejich současný život.

Existují způsoby, kterými můžeme k zastavení násilí přispět jako společnost?

Lucie: Řešení leží na úrovni vzdělávání a praxe institucí. V tom, jak funguje policie a sociálně-právní ochrana dětí a jakým způsobem se lidé v těchto zaměstnáních vzdělávají. Potřebujeme vzdělané odborníky a jejich koordinaci napříč profesemi. No a na úrovni společenské je to právě ta ochota se o tom otevřeně bavit. Naše výstava Mluvíš o násilí? je jen malým zrnkem, ale věříme, že i to bude mít nějaký dopad.

Násilí v LGBTQ+ vztazích

Během výstavy proběhla také přednáška o násilí v queer vztazích. Rozhodli jste se ji uspořádat, protože je to téma něčím specifické?

Martin: Zařadili jsme ho, protože se toto téma obvykle nevyskytuje, moc se o tom nemluví a nezkoumá se to. Máme představu, jak „klasické” domácí násilí vypadá, a neheterosexuální lidé do ní jaksi nezapadají. Mnoho lidí má dokonce mylnou představu, že násilí v queer vztazích neexistuje. Ale ono existuje. Ukazuje se, že ve stejné a někdy dokonce i větší míře než u cisgender heterosexuálních vztahů. Pointa je o tom častěji mluvit a přimět vědce, aby se tím víc zabývali. Zároveň chceme ukázat, že ve Spondea mají queer lidé dveře otevřené.

Může být pro člověka, který ve queer vztahu násilí zažívá, těžší vyhledat pomoc?

Martin: Ano, z mnoha důvodů. Jednak je náročnější to poznat, zároveň ale může mít člověk strach se někomu svěřit. Tento strach panuje i uvnitř LGBTQ+ komunity, kde místy stále přetrvává představa, že není dobré o takových věcech mluvit, protože nezní úplně hezky. Problém může spočívat i v tom, že queer lidé nemají vždy dobré domácí zázemí, na které by se mohli spolehnout. Zároveň můžou mít strach, že ani krizové služby nejsou určené pro ně.

Lucie: Naše společnost bohužel stále není dostatečně inkluzivní a otevřená. Proto je užitečné říkat zcela jasně: jsme tady pro všechny. Nemělo by to ale vyznít tak, že jsou členové LGBTQ+ komunity odlišnou skupinou lidí, která zažívá něco speciálního. Jsou tam sice určitá specifika, která jsou ale daná právě tím, jaké bariéry jim nastavuje společnost. Definice násilí je pro všechny stejná.