Snažím se být ten přátelský učitel, který studenty nebude bičovat za chybu, říká Běžící češtinář

Od 2. do 7. května čekají letošní maturanty závěrečné didaktické testy. O svém pohledu na ně, ale také o cestě k českému jazyku a sociálním sítím nám pověděl jazykovědec Jarmil Vepřek, na sítích známý jako Běžící češtinář. V současnosti pořádá kurzy a webináře pro maturanty a středoškoláky a věnuje se tvorbě populárně naučných příspěvků o českém jazyce. Zavzpomínal také na svá studia bohemistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Slovo „češtinář“ není úplně přesné, mohli bychom uvést pojmy jako filolog, bohemista, jazykovědec či popularizátor českého jazyka. Jak byste se označil vy sám?

To je věc, o které často přemýšlím. Když mám nějaký výstup v České televizi, na Nově či v DVTV a podobně, označují mě jako bohemistu Jarmila Vepřka. Občas vyskloňují špatně moje příjmení a napíšou tam E, ale to je věc druhá, ta mě netrápí.

Když už je se mnou prezentovaný nějaký mediální výstup, nechci tam být uvedený jako nějaký týpek odněkud, a navíc jako bohemista. Spousta lidí ani nemusí tušit, co to znamená. Popularizátor češtiny a jazykovědec – to je takový nejvíce odpovídající název. Rozhodně je to lepší než „učitel z Brna“. Zaprvé nejsem úplně z Brna, jsem tak nějak odevšad. A učitel vlastně taky typologicky nejsem. Neučím ve škole, dělám to úplně jiným způsobem, jen ne tím klasickým. Takže to označení učitel taky nemám moc rád. Nejsem ten, co projíždí osnovy. Jsem spíše ten, co se snaží naučit lidi, aby rozuměli jazyku a aby měli rádi český jazyk.

 

Děláte popularizační a vzdělávací přednášky skrze příspěvky na sociálních sítích. Vnímal jste i na začátku, že toto je ta cesta, jak oslovit studenty, aby měli rádi češtinu?

Bylo to všechno neplánované. Působil jsem v Brně zhruba tři roky jako lektor ve společnosti Amos, která byla orientovaná na přijímačky. Během toho jsem napsal příručky, které Albatros stále znovu dotiskuje a pořád se jim ozývám, že jsou zastaralé. Nicméně za to mohl covid a vždy to opakuji.

Do té doby jsem lektoroval, řešil doktorát, takže jsem myslel hlavně na něj a abych si vydělal nějaké peníze. Nějaké plány jsem nechával na pak. S covidem mi lidé začali psát, abych k nim přijel přednášet. Aby děti po třech měsících karantény, byly stále v obraze. Objel jsem asi dvacet škol během dvou měsíců a pak to pokračovalo. Vzápětí začaly kurzy a webináře a už jsem na sebe začal podnikat.

 

Na svém webu máte napsáno: „Na sociálních sítích jsem více češtinářem než běžcem.“ Jak je to ve skutečném životě?

Když vše s covidem začínalo, byl jsem hlavně běžec. Moc jsem ani nepsal o tom, že dělám něco s češtinou. Pak se to začalo z Twitteru převalovat, a někdy na podzim 2019 jsem účet přejmenoval na Běžícího češtináře. Lidé začali psát, že když jsem ten běžec, ale i češtinář, tak ať začnu něco dělat i s tou češtinou. Nyní si myslím, že je to konečně zase půl na půl.

Po artroskopii menisku jsem se hodně dlouho vracel k běhání, půl roku mě koleno trápilo. Pak jsem přibral a za posledních jedenáct měsíců se snažím dostat opět do té poloprofesionální kondice. Miluji sporty a jsem strašně rád, že se mi podařilo vrátit, protože jsem vůbec nevěděl, jak to s kolenem půjde. A vyvážené to v mém životě teď je – snažím se trávit dvě hodiny denně sportem a dvě hodiny češtinou. A jinak být v pohodě.

Byly to nejdříve komentáře na tehdejším Twitteru, dnešní platformě X, pak Instagram, kde máte přes 35,4 tisíc sledujících. Která sociální síť u vás nyní převládá?

Na Twitteru jsem začínal s hashtagem #CJTIPY, pod ním dodnes najdete okolo dvou set pravopisných postů. Lidé si to oblíbili. Náš národ je ohledně pravopisu citlivý. Twitter byl první, kde jsem si řekl: wow, ty lidi tohle opravdu zajímá. A byly to s prominutím prkotiny. Při studiu bohemistiky to všichni považují za nutný základ, na který se nikdo neptá. Ale český národ to považuje za boží věc. Zkrátka jestli umíš napsat správně tvrdé „y“, tak jsi nejinteligentnější.

Na sítě se snažím dávat to, co lidi zaujme. Kdybych psal vše odborně a přidával k tomu zdroje, tak to bude sice úžasný, ale lidi si to nepřečtou. První věta musí zaujmout, jinak nemáte šanci. Teď se navíc ještě přikláníme k tomu, že pokud to není video, tak nemáte šanci. Vím, jak bych mohl docílit toho, abych měl více sledujících, ale nerad ze sebe dělám šaška. Úplně se spokojím s tím, že mám kurzy a lidi se něco naučí a baví je to.

 

A co třeba TikTok?

TikTok je rozhodně obrovské téma. Na konferenci v listopadu jsme řešili šílené problémy, které přináší nejen TikTok, ale i dark web. Bylo tam okolo dvou set učitelů a několik psychologů. Já jsem si dělal srandu s pravopisem, ostatní řešili závažné věci – jaké množství dětí má stažené aplikace, co je navádí k sebepoškozování – že se mají škrtit, řezat a další věci. Všichni jsme po skončení stáli na chodbě neschopni slov.

Každopádně TikTok mám, akorát nejsem ten typ, co je schopný každý den natáčet nějaká videa. A ještě tím způsobem, který zaujme lidi. Já s tím strávím strašně moc práce, stříhám to, pracuji s tím zvukem, obrazem, všechno. A je to úplně k ničemu. Má to tisíc zobrazení. Potom sdílím úplnou prkotinu. A to má sto tisíc. To mě strašně odrazuje. Já se snažím být ten přátelský a normální učitel češtiny, který studenty nebude bičovat za to, že udělají nějakou chybu. Raději vysvětlím, co to je spisovnost, pravopis nebo nářečí. To mě baví. A sítě beru jako doprovodný program.

 

Logickou cestou z vašeho oboru (bohemistiky) je právě jít učit do školy. Říkal jste si, že to úplně nechcete a budete to dělat jinak?

Nikdy jsem nechtěl být klasickým učitelem. Původně jsem studoval technické lyceum na průmyslové škole. Bavila mě grafika, matika, všechno možné, ale také jazyky. Taťka byl češtinář, takový klasický, konzervativní, takže v rodině to nějak bylo. Až během posledních dvou let na střední, jsem si řekl, že mě baví psát a blogoval jsem. Tak jsem si říkal: půjdu třeba na češtinu do Brna. Spíš jsem myslel, že budu sportovní komentátor. Ale žádné plány, že by to mělo dopadnout, jak to dopadlo, jsem neměl. Prostě jsem si řekl, vystuduješ to, pak to nějak dopadne. Něco dělat budeš, teď si užiješ roky studia.

Nejlepší zážitek byla první hodina, co jsem byl zde v Brně. Ve staré budově filozofické fakulty na teoriích literatury se nás paní docentka zeptala, odkud jsme, jak se jmenujeme a co čteme. A všichni vstávali a říkali, že čtou Aloise Jiráska a nevím, co všechno. Já jsem zkrátka řekl, že jsem Jarmil ze Šumperka a radši píšu, než čtu. A všichni si říkali, co tu vlastně dělám… A tak jsem tady strávil deset let do doktorátu. Polovina z těch lidí, co říkala, že čtou Jiráska, po prvním semestru skončili kvůli staroslovenštině. Osud studenta je velice nepředvídatelný.

 

Školní systém vás od klasické cesty učitele češtiny odradil?

Nesouhlas se systémem to nebyl, ale třeba moje zkušenosti s kolegyněmi češtinářkami (češtinářů je vlastně velmi málo). Celkově jsem doposud navštívil nějakých sto třicet škol po všech krajích. Každá škola je úplně jiný svět, ale vnímám, že na každé škole potkám typy učitelů a učitelek, které jsou velmi konzervativní.

Občas i moje kšiltovka na hlavě byl na některých školách problém. To potkám všude. Na školu mě pozve vždy někdo, kdo je stejně naladěný jako já – je pohodář, má rád češtinu a literaturu. Krásně si pokecáme a pak tam jsou ti další učitelé, které jsou znudění a vyhořelí. Ti se často cítí uražení, že přijedu přednášet něco, co přece oni ví taky. A tak se vždycky obrátím na ty pozitivní a mírumilovné lidi.

 

Jak vnímáte formu současného didaktického testu? (Uzavřené otázky, prostor pro odpovědi apod.)

Pokud máme nastavený systém tak, že o přijímačkách či maturitě má rozhodovat takovýto test, nejsme žádná výjimka. I v Americe jsou testy, kde je milion otázek na odpovědi A, B, C, D. Nejde to udělat o moc líp. V ideálním světě by každý žadatel o maturitu deset hodin mluvil před porotou a říkal všechny svoje znalosti, svoje postoje na svět, svou vyspělost a u toho odhalil slovní zásobu. Takže ten test je jediné možné řešení v masovém měřítku, kde píše 80 000 maturantů test v jeden čas.

Nicméně jsem rád, že ubývají úlohy, které jsou vyloženě lingvisticky teoretické jako přechodníky, doplněk a podobně. CERMAT si rychle uvědomil, že to už není úplně živá věc a studenti absolutně nevědí, o čem je řeč. Já bych možná ještě přitlačil – pravopisná úlohu by byla třeba jenom jedna a ne čtyři, což je takový typický počet.

Je sice super, že někdo umí psát, ale nemyslím si, že na základě toho by měl studovat školu. Beru to zkrátka tak, že hlavní je chápat, přemýšlet, a u větných členů, které by spousta lidí vyřadila, je naopak to analytické myšlení vidět. Máte určité vztahy slov ve větách a dovedete se zamyslet nad tím, co se ve větě děje, která slova ovlivňují která. V pravopise se pořád oslavuje, jak je někdo génius, když umí napsat velké písmeno správně. To se vše dá naučit zpaměti. Ale tyto analytické, teoretické věci, kde student ukazuje, že o něčem přemýšlí, to je vyštípáno pryč. A to mě štve.

 

Takže by se dalo říct, že pravopis je něco, co se naučíte a nemělo by to být tolik zkoušené v testech, ale daleko důležitější je porozumění textu, je to tak?

Celkově jsem rád, že didaktické testy obsahují texty, na základě kterých student musí ukázat, že pochopil nějaké informace. Někdy mi přijde úsměvné, když Cermat dělá tvrzení, která jsou i bez textu rozpoznatelné blbosti. Často jsou nějaké úlohy navázány na text, přičemž některé jsou řešitelné i bez něho – třeba synonyma či antonyma v posouzení, v kontextu. Kdo se nad tím zamyslí, zvládne to i bez toho. Pokud je úloha vázaná na výchozí text, mělo by být její řešení totálně závislé na pochopení textu. A nemělo by být možné to bez něj vyřešit.

 

Jaký názor máte na literaturu v didaktickém testu? Měla by tam být či neměla?

Jelikož student musí prokázat znalost literatury u ústní zkoušky a během studia, tak nemůžeme říct, že to tam nepatří vůbec. V didaktických testech zrovna nikdy nebyla úloha, kterou bych považoval za těžkou nebo nejasnou. Bývají tam úplné základy. Vždycky mi přišlo až směšné, když se v testu objevil Kundera či Hrabal, vzniklo 150 tisíc videí na TikToku a Instagramu, kde si studenti stěžovali, co to po nich chtějí?! Naopak toto jsou nejznámější autoři daných období.

Mohli by tam dát autora podle toho, co všechno je v požadavcích a mohlo by to být brutální. Pokud se za to někdo zlobí, musíme teda vyřadit literaturu ze škol. Pokud tohle neuděláme, nemůžeme říct, že tohle je úloha, která někoho měla poškodit, nebo je zákeřná. Je to pořád taková hodně šetrná a objektivní věc.

 

Takže testy jsou stále vyvážené vzhledem ke znalostem a požadavkům?

Rozhodně. Kdyby ne, tak by se to řešilo mnohem častěji. Nyní se řeší většinou jen jedna věta, která není stoprocentně jasná a vždy na ni upozorním. Cermat má na vytvoření testů rok, a kdo ví, kolik lidí na nich pracuje, a stejně se objeví úloha, jež není zcela jasná. Celkově si ale myslím, že to vyvážené je a že teoretické znalosti ustupují. Kdokoliv, kdo aspoň trošku něco ví a umí se zamyslet, by tu potřebnou půlku bodů v testu našel.

 

Co byste maturantům poradil na uklidnění nervů?

Maturantům to říkám naprosto otevřeně. Když uděláte jenom úlohy, kde je textů méně, uděláte lépe než se zabývat šílenou ukázkou ze science fiction fantasy prózy, kde je miliarda informací v každé větě a máte v ní něco posuzovat a řešit dalších pět věcí v textu. Pokud toto přeskočíte, ušetříte dvacet minut času a můžete přejít na lehčí věci. První pravidlo, co zdůrazňuji je, že neodpovědět je nesmysl. Mimochodem budu 4. května pořádat antistresový stream na Instagramu. Chci to pojmout s humorem na půl hodinky, ale je mi jasné, že to bude trvat tři hodiny, protože se budu snažit zodpovědět všechny dotazy. Ale od toho tu jsem.

 

Studenti vám hojně píšou, že nestíhají přepsat své odpovědi…

Když jsem ještě pracoval v Amosu u přijímaček nanečisto, často se stávalo, že někdo na půlku věcí neodpověděl, nestihl to přepsat a svěřovali se mi s tím. Nevím, jaké procent to je, ale vím, že se pořád najdou, co si vše krásně zaznačí do zadání, vyřeší to a pak to nestihnou přepsat. To je šílenost. Anebo prostě nevědí a kvůli tomu, že mají v sobě zakořeněný strach z chyby, křížek neudělají. Jednou se u takových přijímaček holčička rozbrečela, mohla přitom nějaké odpovědi zkusit tipnout, ale stejně je nakonec nenapsala. To byl přesně moment, kdy jsem si řekl, že strach je očividně zakořeněný ve spoustě studentů.

 

Čeština se pod tlakem zrychlené komunikace, anglicismů a dalších jevů vyvíjí. Kam si myslíte, že to může dospět? Vytratí se například nářečí?

To se rozhodně vytratí, respektive už se tak stalo. Ale záleží kde. Angličtina má brutální vliv na jakýkoliv jazyk, včetně našeho a nejde to nijak zastavit. Tak jako měla vliv třeba němčina v minulosti, tak teď ho má angličtina. Jazyky jsou v neustálém kontaktu, v interakci a teď ve světě zkrátka dominuje angličtina. Nic s tím nenaděláme.

Na každé lekci ve svých kurzech se dostanu k tématu nářečí, nespisovnosti či spisovnosti a snažím se do studentů vtloukat to, že takový Brňák nebo Ostravák mluví jinak než Pražák. Není to vada, ani nemoc, je to jiný jazyk. Nespisovně mluvíme všichni, spisovnou češtinu se všichni učíme jako umělý vzor.

Co se nářečí týká, jednoznačně slábnou. Obecná čeština dominuje a rozšiřuje se tam, kde před deseti, dvaceti lety nebyla. Najednou slyšíme pražskou obecnou češtinu ve Valašském Meziříčí. Ale když tam jdu po ulici a slyším desetileté chlapečky mluvit valašsky, tak jsem dojatý, že nářečí žije, a ještě u mladých. Nebo jsem ve vlaku směrem na Brno slyšel mluvu středoškolaček, kde se střídalo jedno vulgární slovo s jedním se spisovnou koncovkou - „ty za*rané příklady v matice”. To přece zní úžasně. Každopádně myslím, že na jižní a jihovýchodní Moravě nářečí ještě nějakou dobu pojedou.

 

A co takové téma umělé inteligence a jazyka?

Umělá inteligence nám za chvíli napíše cokoliv, co budeme chtít, a to bravurně, bez jakýchkoliv chyb. Co však zůstává – budeme muset pořád myslet za sebe jako lidi. Pořád bude záležet na lidech, co se bude dít ve světě. Když se člověk dneska podívá, co se děje na sociálních sítích, těžko rozpozná fakta. To by měl být velký cíl nás všech.