Před nejistotami jsem nedokázal utéct, líčí autor knihy Srpny

Gaslighting, domácí násilí a úzkosti. Silná témata, která ve svém knižním debutu otevírá spisovatel Jakub Stanjura. Příběh složitého vztahu Daniely a Štěpána plného manipulace ožívá v aktuální divadelní sezóně na scéně brněnského Divadla Feste. Inscenace našla své místo v neobvyklém prostoru Mocup.space, kde herci provádí diváky příběhem v prostředí malé funkční kuchyně s tísnivou atmosférou.

Gaslighting

Forma manipulace, která v oběti vyvolává pochybnosti o vlastní racionalitě, paměti i celkovém vnímání reality.

Jaké je pro Vás vidět na jevišti příběh, který jste napsal?

Je to v něčem krásné ale nepříjemné zároveň. Na jevišti se mi zhmotnily všechny nejistoty, které mě během psaní doprovázely, a nedá se před nimi nikam utéct. Bývám k sobě během poslouchání dialogů a sledování scén kritický. I já jsem viděl hru úplně celou poprvé až na premiéře.

Upravil byste spíš přednes herců, nebo zpětně Vaši knihu?

Herci to hrají skvěle, posouvají příběh ještě o úroveň výš. Inscenaci jsem viděl třikrát a pokaždé jsem byl z toho, jak ji divadlo ztvárnilo, nadšený. Pro mě je to emočně vypjaté, protože si pokaždé, když hru vidím, znovu prožívám, jak jsem knihu psal. Odcházím vždycky mentálně vyčerpaný.

Jakub Stanjura

Spisovatel Jakub Stanjura pochází z Opavy, ale již několik let žije v Praze. Vystudoval anglistiku a bohemistiku na Univerzitě Karlově. Srpny jsou jeho literárním debutem, ve kterém otevírá téma manipulace a násilí ve vztazích. 

Jak moc jste jako autor zasahoval do podoby inscenace?

V divadle si to přebrali a dali mi to na kontrolu v jedné z raných fází. Potom jsem byl na jedné ze čtených zkoušek, kde jsem mohl komentovat a připomínkovat. Neměl jsem ale zásadní zásahy – přepracování je věrné myšlence knihy.

Co stálo za rozhodnutím, že ve hře budou vystupovat jen dva herci?

To bylo v režii divadla, ale i mně to dává větší smysl. Koresponduje to se stísněným prostorem a tím, že se dozvídáme o ostatních postavách jen přes hlavní postavu Danielu. Zážitek je pak subjektivnější a o to silnější je i nejistota, v čem je vlastně pravda.

Nemrzí Vás, že se Srpny hrají jen v Brně, a ne třeba v Praze?

Srpny začít hrát v Praze plánujeme, ale hledají se vhodné prostory. Ta hra je závislá na tom, že se odehrává ve funkční kuchyni. Já jsem vlastně rád, že to není jen pražská záležitost, a že to má zásah jinde než v hlavním městě. Nicméně budu rád, když prostor najdeme i v Praze.

Když hledáte prostory, neumíte si představit hru i na větším jevišti?

Když jsem Srpny v Brně viděl posledně, vnímal jsem, že až klaustrofobický prostor jeviště je pro tenhle příběh ideální. Kulisa zařízené kuchyně hru doplňuje. Možná by to bez tohoto prvku bylo prázdné. Sevřený prostor vytváří úzkostlivější atmosféru, která převládá i v knize

V přípravách máte teď novou knihu. Nemáte pocit, že její tvorbu teď ovlivňuje to, že už píšete pro jeviště?

Nemám ten pocit. Snažím se, abych v nové knize na Srpny nenavazoval. Ze začátku se mi zdálo, že píšu další Srpny jen s jinými postavami, ale postupem času jsem byl schopen tuhle kapitolu uzavřít a jít dál. V mých očích teď tvořím něco nového, ale je otázka, co na to řeknou čtenáři. Občas si umělec řekne, že vytvořil něco originálního, ale pořád je to ve výsledku stejné. Snažil jsem se od tohoto hodně osvobodit a psát hlavně sám pro sebe. Zároveň bych chtěl, aby byla nová kniha propracovanější než ta první. Chci u sebe vidět vývoj.

Témata úzkostí a problémů co v příběhu otevíráte bývají mezi staršími generacemi tabu. Jak reagují na příběh starší čtenáři?

Už se mi stalo, že starší lidé nepochopili chování postav nebo jejich úzkosti. Nerozumí třeba chování Daniely, která je v toxickém vztahu a nemůže z něj ven. To ale vnímám jako mezigenerační rozdíl. Přijde mi, že naše a mladší generace mají pro hlavní postavu více pochopení než ty starší. Potýkáme se víc s úzkostmi, víc je řešíme, víc na ně myslíme a snažíme se s nimi pracovat. Ačkoliv to nechci generalizovat, vnímám, že starší generace mají často úzkosti potlačené nebo nevyřešené.

Hru tedy navštěvují spíše mladší generace. Měl jste na mysli nějakou cílovou skupinu, když jste příběh psal?

Měl jsem v hlavě knihu pro čtenáře, jako jsem já. Pro někoho, kdo má rád temné a psychologicky náročné knihy. Mé příběhy jsou niterné, a to je myslím v mé tvorbě to nejdůležitější. Možná i kvůli těmto tématům k tomu mladší tíhnou, ale nepsal jsem to pro nikoho konkrétního. Psal jsem hlavně sám pro sebe.

Když jste psal pro sebe, pomohlo vám napsání Srpnů něco v sobě uzavřít?

Pro mě byly nejosobnějším tématem příběhu letní úzkosti. Napsáním Srpnů jsem byl schopen je zpracovat a částečně uzavřít. Ale když se pak jdu na Srpny podívat do divadla, všechno se ve mně znovu otevírá a musím se s tím zase znovu vyrovnávat. Myslím, že je to zajímavé téma, protože lidí, co nemají rádi léto, bude podle mě postupně přibývat. Já ho nesnesu už několik let, ale teď mi připadá, že jsem ze sebe tu největší frustraci dostal.