Lidé se bojí odmítnutí, ale úplně zbytečně, tvrdí fotografka

Praha - Portrétní a lifestylová fotografka Misha, celým jménem Michala Rusaňuková, fotí v Čechách i v zahraničí. Ve fotce klade důraz na emoce, autenticitu a přirozenost. Propojuje psychologii s focením a snaží se předat ostatním fotografům, jak nezbytná je komunikace a přístup k lidem před objektivem.

Žila jste tři roky v Americe, rok jako au pair, a pak jste se rozhodla studovat fotografii. Předtím jste se ale pohybovala kolem filmu. Kdy nastal ten zlom a řekla jste si, že vás to k fotografování táhne více?

Při práci u filmu sedíte vedle kamery a zjišťujete, co vás táhne vnitřně víc. Někoho táhne herectví, někoho produkce. A mě táhla technika. Fascinovaly mě kamery, filtry, světlo. A pak jsem vzala do ruky poprvé na filmu zrcadlovku a úplně jsem byla fascinovaná tím, jak to vypadá. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Nejdříve jsem si nevěřila, ale pak jsem potkala fotografku, která byla mladá a uměla foťák nastavit a já si řekla, když to zvládne ona, zvládnu to i já.

Takže až v Americe jste naplno propadla focení?

Před Amerikou jsem koketovala s myšlenkou, že budu fotit. Měla jsem jen základní foťák, ale v životě by mě nenapadlo, že bych mohla fotit nebo se tím dokonce i živit. To mě napadlo až v té Americe, kde jsem naplno začala.

Jak jste poznala, že chcete jít tímto směrem?

Byla jsem vždycky extrémně vizuální. Pozorovala jsem, zkoumala a všímala si detailů. Proto jsem dělala šest let asistentku. Rychle jsem se učila a pochopila spoustu nových věcí, ale neměla jsem v ničem odborné zkušenosti. Až v Americe na škole mi došlo, že se umím na věci dívat a vnímat světlo. Tam se mi to propojilo v rámci fotografie. Po koučovacím výcviku jsem zjistila, že to mohu spojit i s psychologií. I když teď jen fotím, tak díky vlivu psychologie to už není jen o focení, ale dávám do toho něco navíc.

Po rocích strávených v New Yorku jste musela odjet domů, protože vám nepotvrdili víza. Co to pro vás znamenalo?

Byl to šok, že jsem je nedostala. Musela jsem se rychle rozhodnout, v čemž mi pomohl rozhovor s jedním ředitelem hotelu, shodou okolností Slovákem. Poradil mi, ať se vrátím domů. Pochopila jsem, že už jsem načerpala všechny zkušenosti a můžu je využít tady v Česku. V Americe jsem navíc musela chodit do školy, abych měla víza, což tady v Česku řešit nemusím. Návrat do Čech mi tak dal obrovskou svobodu.

Minulý rok jste absolvovala koučovací výcvik, který vám otevřel nové možnosti. Na co jste při studiu přišla?

Fotografové se podceňují jen kvůli tomu, že neumí komunikovat. V Česku se tímto tématem nikdo nezabývá nebo aspoň o tom nevím, a tak to chceme s kolegou Tomášem Malým dostat do povědomí lidí. Když totiž dostanete na workshopu minimálně dvě zpětné vazby, kdy vám lidé řeknou, že už se jim stala ta samá situace, ale dříve nevěděli jak ji řešit a teď už to díky vašim radám vědí, tak je to ta největší pochvala.

V čem je tedy fotografování s vámi výjimečné?

Lidi reagují jinak na různé přístupy. Když si nimi povídám a komunikuji, tak mají úplně jiné výrazy než když si před ně stoupnu a řeknu: „Tak se mi tady usmějte.“ To pak nikoho nebaví. Všichni jsme tak trošku děti a chceme se bavit, cítit ten zájem a tu pochvalu. Když jsem zjistila, že tomu člověku umím dát ten zájem a tu pochvalu, tak v tu chvíli jsem si řekla, že to má smysl, předávat to dál.

Jak těžké je se prosadit na trhu s takovým typem workshopu?

Musíte lidi edukovat a říct jim, že je tady něco nového o čem se nemluví a proč to potřebují. Přinášíte něco nového na  trh a zjišťujete, jestli to bude fungovat. Ale principy psychologie pomáhají i v běžném životě, a nejen ve focení. A proto ráda vidím, když lidem, kteří šli na workshop jen kvůli fotce, to pomohlo a posunulo je to v normálním životě. Tři holky po mém workshopu skončily s prací a začaly se živit focením naplno, z čehož mám obrovskou radost.

Stalo se vám někdy, že jste byla ve své práci vyčerpaná? 

Loňský rok byl velmi vyčerpávající. Měla jsem toho až nad hlavu. Pak jsem zjistila, že je důležité dát sobě a lidem hranice. Když si řeknu, že budu fotit tři svatby za sezónu, tak budu fotit tři svatby za sezónu. Ale je to jen o mně.

Zažila jste někdy odmítnutí?

Lidé se bojí odmítnutí, ale úplně zbytečně. Když jsem byla v Americe, tak jsem si chtěla požádat o umělecká víza, pro které je potřeba spousta publikací. Musela jsem vyfotit lidi v zahraničí, ne v Americe. Tím, že jsem začínala v Americe, to pro mě bylo nemožné, takže jsem odletěla na léto do Česka oslovila herce, herečky, zpěváky. Tenkrát jsem napsala Chantal Poullain a ona mi neodepsala. Tak jsem potom přes kamarádku u filmu vyfotila Vladimíra Polívku. Chvíli na to jsem se s Chantal potkala, když natáčela svou audioknížku. Byla nedůvěřivá a moc se jí nechtělo. Chápala jsem to, protože si váží svého času a taky nechce, aby ji fotila nějaká holka, kterou nezná. A tak jsem jí řekla, že jsem fotila jejího syna. A další den jsem ji fotila. Pak tu fotku použila na svou audioknihu na obal CD. Na ty fotky jsem byla pyšná. Chtěla jsem to dát tátovi jako dárek, ale když jsem album otočila, tak uvedli jiného autora fotek.

Jak se to stalo?

CD bylo zpracováno podle originální předlohy, ale tu knížku fotil někdo jiný a oni tam dali jeho jméno, protože si neověřili, že fotky nejsou od toho samého autora. Teď už se tomu směju, ale tenkrát to pro mě znamenalo hrozně moc.

Co byste na závěr poradila začínajícímu fotografovi?

Ať fotí všechno, co mu padne pod ruku, protože jen tak zjistí, co ho opravdu baví. Pak bych doporučila vytvořit si portfolio a koupit si jakýkoliv foťák, aby zjistil, co ho baví. Ale hlavně nebát se mířit vysoko.