Americký sen vs. realita. Matyáš Alan o studiu, sportu a návratu z USA

Brno - Matyáš Alan patřil v mládežnických kategoriích mezi nejlepší české tenisty, a přestože dlouho mířil k profesionální kariéře, v období dospívání zvolil jinou cestu. Odešel na univerzitu do USA, kde díky statusu student athlete kombinoval tenis na vysoké úrovni se studiem. V rozhovoru popisuje, co mu pobyt v Americe přinesl, jak náročná je cesta k univerzitnímu stipendiu, jak vypadá každodenní režim hráče v zámoří a proč se nakonec rozhodl vrátit zpět do Česka.

Jak vás napadlo odejít do USA a proč jste se nakonec rozhodl právě pro tuto cestu?
Rozhodl jsem se ve třetím ročníku střední školy. Chtěl jsem pokračovat ve svém sportu, ale zároveň získat zkušenost ze zahraničí. V roce 2023 jsem navíc vůbec nechtěl jít na vysokou školu v Česku, přišlo mi to tehdy zbytečné. Lákala mě představa amerického vysokoškolského sportu tak, jak ho člověk zná z filmů. Chtěl jsem si splnit ten americký sen.

Přemýšlel jste ještě o profesionálním tenise, nebo už jste měl jasno?
Upřímně, postupně jsem si uvědomil, že cesta profesionílního tenisu pro mě nebude. Nedokázal jsem si představit, jak bych v tom pokročoval dál. Naopak mě čím dál víc lákala americká zkušenost a život na univerzitním kampusu.

Jak na to reagovala vaše rodina a trenéři?
Maminka byla nadšená, věděla, že mě to lákalo. Prarodiče byli velmi nespokojení, měli o mě velkou starost. Trenéři upřímně radost neměli, protože přišli o peníze.

Jak jste si vybíral univerzitu a proč nakonec zvítězila Pratt Community College?
Chtěl jsem do středu Ameriky, protože jsem si naivně myslel, že to bude nejblíž evropskému stylu života. Zvolil jsem Pratt Community College s tím, že po dvou letech přestoupím na lepší školu, což je v USA běžné, když už člověk výkonnostně ukáže, že na to má.

Šel jste přes agenturu, nebo jste si všechno zařizoval sám?
Zařizoval jsem si to sám. Oslovili mě na základě mého recruiting videa na YouTube. V USA je to častá praxe, trenéři si podle videí hráče vybírají.

Co všechno po vás škola před podpisem požadovala?
Vysvědčení a maturitu do průměru 1,5, vstupní test z angličtiny a hráčské hodnocení UTR minimálně 11,5.

Jaké stipendium jste získal?
Plné stipendium, které zahrnovalo ubytování, jídlo, školné, učebnice, vybavení i cesty. Nemusel jsem platit vůbec nic.

Jaké byly vaše pocity před odletem?
Byl jsem strašně natěšený. Měl jsem naivní filmovou představu o Americe, prostě americký sen.

A co vás po příjezdu nejvíc překvapilo?
Hned na letišti v Chicagu mě bezdůvodně zadrželi. A když jsem dorazil na kampus, zjistil jsem, že koleje jsou v podzemí. To jsem opravdu nečekal.

Jak těžká byla kulturní a jazyková adaptace?
Jazykově žádný problém, ale kulturně obrovský. Lidé měli úplně jiný pohled na svět i život. Byl to velký kulturní šok.

Jak vypadal váš běžný den?
Ráno snídaně, čtyři až šest hodin školy, potom dvouhodinový trénink a třikrát až čtyřikrát týdně kondiční tréninky.

Jaké bylo bydlení a jídlo?
Bydlel jsem na koleji, stravování bylo formou neomezeného bufetu.

Jak hodnotíte úroveň univerzitního tenisu?
Je to úplně jiný sport. Daleko rychlejší a stylově odlišný. Člověk musí vyhrávat jiným způsobem. Kvalitou bych to ale přirovnal k české úrovni.

Jak fungoval tým a vztahy v něm?
S trenérem jsem měl výborný vztah, protože jsem byl nejlepší hráč týmu. Spoluhráči se ke mně chovali dobře, protože mě potřebovali. Navzájem se k sobě chovali ale velmi špatně. Docházelo k vzájemné diskriminaci, Hispánci sabotovali akce Balkáncům a naopak.

Co vás v USA bavilo nejvíc?
Spolužáci. Jejich kulturní zvyky byly úplně jiné a některé situace mi přišly až bizarní.

Například?
Na narozeniny mi udělali oslavu a jedna spolužačka se za mnou rozběhla a kousla mě do krku. Nechápu to dodnes, ale pobavilo to mě i okolí.

Co Vám naopak dělalo největší potíže?
Nemožnost vydělávat si peníze, stesk po domově a snaha udržet tým, aby táhl za jeden provaz.

Zažil jste moment, kdy jste měl chuť všechno zabalit?
Ano. Jednou za mnou ve společenské místnosti přišla slečna a oznámila mi, že máme ve škole aktivního střelce. Naštěstí dvakrát minul, takže se nikomu nic nestalo. Byl to obrovský šok. Bohužel je to tam téměř standardní situace.

Proč jste se nakonec rozhodl vrátit?
Uvědomil jsem si, že takhle nechci žít další tři roky. Rozhodl jsem se vydat jinou cestou - na práva.

Kde studujete teď?
Na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Zvažoval jste pokračování v USA?
Po návratu ano, ale po měsíci přemýšlení jsem se rozhodl pro přijímací zkoušky na práva. Byla to pro mě bezpečnější a lepší varianta.

Jak zpětně hodnotíte studium v USA?
Z hlediska vzdělávání hrozně špatně. Úroveň byla na úrovni osmé třídy. Nejvyšší matematika byly základní funkce. Sportovně to ale může být pro někoho zajímavé.

V čem vidíte největší rozdíl mezi americkým systémem statusu student athlete a českými podmínkami?
V Česku možnost mít status student athlete v tenise prakticky neexistuje. V USA neplatíte školné, bydlení, jídlo ani cesty. Škola sportem žije a sportovci tam mají status osobností. U nás jsou sportovci často bráni spíš jako hlupáci než jako hrdinové.

Co bychom podle vás měli převzít i tady?
Financování a možnost pokračovat ve sportu i během univerzity.

Komu byste cestu do USA doporučil a komu ne?
Doporučil bych ji těm, kteří se chtějí osamostatnit, získat zkušenosti a mají silnou psychiku. Nedoporučil bych ji lidem, kteří jsou silně fixovaní na domov nebo nemají podporu rodiny. Pokud ale někdo doma zázemí nemá, může to být skvělá příležitost začít znovu.

Jak vás pobyt v USA změnil?
Sportovně vůbec. Jako člověka ohromně. Začal jsem si vážit věcí, které jsem dřív bral jako samozřejmost, a hodně jsem se osamostatnil.

Co Vám to dalo mimo tenis?
Uvědomil jsem si, že i když máte neomezené peníze, jste uctívaní a máte všechno, neznamená to, že jste vnitřně šťastní.

Plánujete se do USA někdy vrátit?
Možná se tam někdy podívám. Aktivně to ale nevyhledávám.