Asi bych se nestala novinářkou, kdybych byla příliš opatrná, říká ukrajinská studentka

Brno - Anastasiia Furman, původem z Ukrajiny, přicestovala do Česka krátce po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. V současnosti studuje žurnalistiku na Masarykově univerzitě a během své praxe se občas setkává s předsudky kvůli svému původu. „Někdy se lidé diví, že jako Ukrajinka píšu pro české médium. Občas mi dokonce vyčítají, že mi špatně rozumí," sdělila Furman. Původně ji taková kritika mrzela, ale postupem času si na ni zvykla a už ji tolik neovlivňuje. Čechy vnímá dobře, i přesto, že jsou podle jejích slov uzavřenější než Ukrajinci.

Můžete mi na úvod říct, jak dlouho jste v Česku a odkud pocházíte?

Přijela jsem myslím, 2. března 2022, takže skoro hned po začátku té invaze. Odkud pocházím, to je pro mě taková těžká otázka. Narodila jsem se v Doněcku na východě a v roce 2014, protože tam začala válka, jsem se přestěhovala k prarodičům do takového středozápadního města Vynnycja. Pak jsme se spolu s rodiči o dva roky později přesunuli do předměstí Kyjeva.

Jaký byl váš život na Ukrajině?

Já jsem v Kyjevě studovala. Když začala velká válka, byla jsem ve třeťáku na právech. Když to všechno začalo, na nějaký čas se výuka samozřejmě přerušila, ale potom, když jsem byla v Česku, ji obnovili a studovali jsme na dálku. Mě to ale celkově už vůbec nebavilo, takže když se objevila možnost jít na Masarykovu univerzitu, dostala jsem šanci studovat něco, co by mě potenciálně mohlo bavit – tedy žurnalistiku.

Máte teď stáž v Deníku N, tak se chci zeptat jaké to pro vás je, když čeština není váš rodný jazyk a celkově děláte novinářku v podstatě cizí zemi?

Tohle upřímně je něco, co teď hodně řeším. Moje první část praxe byla v Mladé frontě Dnes, kde jsem byla, stejně jako teď v Deníku N, jediná Ukrajinka. První dva týdny byly strašně náročné, protože když jste mezi lidmi a obklopuje vás cizí jazyk, bere to strašně moc energie. Pořád jsem brečela a pak už jsem neměla sílu na nic víc. Hlavně mě trápí i to, že různí lidé reagují různě. Když jsem třeba volala nějakým respondentům a řekla jsem: „Dobrý den, já jsem z MF Dnes,“ byli překvapení, že Ukrajinka volá z MF Dnes. Někteří se dokonce tvářili, že mi nerozumí, i když všichni kolem mě říkají, že mi rozumí dobře. Když se ptám na otázky a i když mluvím pomalu a snažím se být srozumitelná, přesto tvrdí, že mi nejde rozumět. Samozřejmě mě to trápí, i když se snažím si to nepřipouštět. Ale upřímně si myslím, že to úplně nejde. Mám pocit, že se někdy podceňuju, a často přemýšlím, jestli to vůbec zvládnu.

Jak vnímáte, řekla bych, velkou nenávist vůči lidem z Ukrajiny od některých skupin lidí z Česka?

Snažím se na to dívat kriticky, protože upřímně nevím, jak by se chovali Ukrajinci, pokud by do naší země tak nečekaně přijelo tolik lidí. Najednou by se kolem nich pohybovali lidé, kteří nemluví ukrajinsky, potkávali by je všude a podobně. Samozřejmě moji vrstevníci a blízcí lidé by se k těm lidem chovali asi tolerantně a snažili by se pomáhat, podobně jako tady v Česku. Ale lidé spíše konzervativnější by se, myslím, chovali podobně jako někteří Češi.

Když něco takového vidím na Twitteru nebo v komentářích pod svými články, většinou cítím lhostejnost, protože už jsem na to docela zvyklá. Ale záleží na tom, jaký mám den. Někdy, když něco takového zahlédnu a necítím se zrovna sebevědomě, mě to dokáže zasáhnout emocionálně. Jindy si z toho nic nedělám. Osobně jsem se s velkým "hejtem" nesetkala, ale někteří moji kamarádi ano.

Teď říkáte, že to berete už více lhostejně, ale jaké to bylo na začátku?

Na začátku jsem to nesla opravdu těžce. Když člověk přijede, má v sobě to trauma. Každý den čte zprávy, že jeho město je pod ostřelováním, a celkově sleduje, co se děje na Ukrajině. Víme, že jsme tady původně nechtěli být. Teď už tu chci zůstat aspoň na nějakou nejbližší dobu, ale tehdy jsem vůbec nechtěla odjíždět. Vždycky jsem chtěla žít doma. Takže jsme tady vlastně byli nechtěně. Já ani většina mých kamarádů neuměla česky ani slovo. Vidíme, že v naší zemi je válka, každý den tím procházíme, a pak potkáváme lidi v MHD nebo na úřadech, kteří na nás slovně útočí. Pro hodně lidí je problémem i náš přízvuk. To jsem já třeba v různých jazycích nikdy neřešila, ale tady je to problém.

Jak Česko a Čechy vnímáte? Jste k nim otevřená a důvěřujete jim, nebo právě kvůli některým jedincům si dáváte “pozor”?

To záleží. Asi to mám v menší míře, ale někdy přemýšlím, jestli si vůbec chci dát ukrajinskou vlajku na batoh. Nechci, aby se na mě lidé dívali a všímali si toho, chci být prostě jako každý jiný člověk, který jede šalinou. Když se stal případ smrti Roma v Brně a byl z toho obžalovaný Ukrajinec, tak v hodně skupinách pro Ukrajince psali, abychom v té době moc nemluvili ukrajinsky na veřejnosti a byli raději opatrní. Celkově ale Čechům asi důvěřuju. Asi bych se nestala novinářkou, kdybych byla příliš opatrná.

Když teď píšete pro Deník N, jakými tématy se chcete zabývat? Zajímají vás třeba témata o Ukrajině nebo jak to máte?

V Mladé frontě jsem psala o regionálních zprávách, ale teď upřímně vidím smysl v tom, že když už jsem tady a umím ukrajinsky i rusky, měla bych toho využít. V Deníku N jsem teď v zahraniční redakci a většinou píšu o Ukrajině, ale doufám, že se časem dostanu i k jiným tématům a článkům o dalších zemích. V redakci mi vlastně říkali, že je skvělé, že můžu psát o Ukrajině, protože mám víc znalostí, ale je to zároveň problematické, protože mám samozřejmě nějaký osobní názor na celou situaci, a to není úplně ideální.

Jak vás v obou redakcích přijali, pomohli vám ze začátku, hlavně co se týče psaní v češtině?

Myslím, že oni to moc nepociťovali a neměli s tím problém. Možná jen některé stylistické a jazykové drobnosti museli upravovat, ale nemyslím si, že by to nějak komplikovalo moji ani jejich práci. Celkově mě v obou redakcích přijali moc dobře. Jsem ráda, že nikdo neřešil, jestli potřebuju nějakou dodatečnou pomoc, protože to nemám moc ráda, a myslím si, že jsem na úrovni svých spolužáků, co se týče novinářských schopností

V čem je Česko jiné než Ukrajina? Jací ve vašich očích jsme?

Asi řeknu nějakou banalitu, ale Češi jsou pro mě uzavřenější lidé a působí na mě chladněji. Ze začátku bylo pro mě těžké se s někým opravdu skamarádit, protože většinou ta komunikace nikam nevedla. Každý týden se potkáváme, nějak komunikujeme, a pak toho člověka potkám na chodbě a on mě ani nepozdraví. Na Ukrajině si myslím, že jsou mladí lidé otevřenější. Také jsem si všimla, že když Češi volají, jsou milí, a pak, když položí telefon, začnou na toho člověka nadávat. Hodně toho drží v sobě. Ukrajinci jsou otevřenější i v tom smyslu, že vám hned řeknou, co se jim nelíbí.

Myslíte si, že mladí Ukrajinci v Česku aktivně budují své budoucnosti nebo se více orientují na návrat do Ukrajiny po ukončení konfliktu?

Upřímně, většina mých kamarádů asi nemá v plánu zůstat v Česku nadlouho. Já ano, ale u ostatních ten pocit úplně nemám a mají jiné plány.

Musím určitě i zmínit, že od mnohých Čechů je cítit velká podpora, vnímáte i tu?

Toho si samozřejmě moc vážím. Jsou opravdu lidé, kteří dělají pro Ukrajinu mnohem víc než já. Mám kolegy, kteří jsou na Ukrajině nebo tam pravidelně jezdí. Jsou to dobrovolníci, kteří tam působí, a také hodně lidí z Česka, kteří tomu věnují opravdu mnoho času. Je pro mě neuvěřitelné, že jsou připraveni věnovat tolik času této věci.