Snažím se hledat krásu i v neestetických místech, říká básnířka Klára Maňurová

Brno - Kontrast vesnice a města, zapadlá zákoutí Brna i cesty autobusem. Básnířka Klára Maňurová pochází z malé vesničky Soběsuky u Kroměříže, dnes však kvůli práci a studiu často pobývá v Brně. Vystudovala restaurování malby a nyní studuje estetiku na Masarykově univerzitě. V rozhovoru popisuje, kde hledá inspiraci, jak vznikají její básně a jakou roli v nich hraje pozorování krajiny nebo čtení současné poezie.

Jaký byl pro Vás přesun z malé vesnice do velkého města?

Obrovská změna. Přinutila mě osamostatnit se a sžívat se s úplně novým prostředím, na které jsem si dlouho zvykala. Kontrast města a vesnice/přírody patří k mým hlavním zdrojům inspirace. Zároveň mě fascinují temnější, zapadlá zákoutí Brna.

Přiblížila byste motiv města ve Vašich básních?

Zjišťuji, že o Brně píšu spíše negativně a všímám si jeho méně estetických stránek. I v nich ale nacházím určitou krásu. Pozoruji okolí a nasávám impulsy z drobných detailů.

Jak jste s básnictvím začínala?

V prvním ročníku na gymnáziu přišlo první „zlomení srdíčka“ a s ním i psaní milostné poezie. Potřebovala jsem se vypsat z různých neúspěchů a smutných momentů. Tou dobou na mě přišlo i čtení básní, nejdříve klasiků jako Nezval nebo Seifert, později méně známých či současných autorů, ze kterých dnes čerpám nejvíce.

Jaké další vlivy na Vás tehdy působily?

Maminka učí na gymnáziu češtinu a často vyprávěla o knihách a spisovatelích, takže literatura provázela celý můj život. Přirozeně s tím přišlo také zapojení do různých literárních a češtinářských soutěží. Například Wolkrův Prostějov pro mě byl hodně inspirativní. Člověk tam potká jiné recitující a recitací do poezie pronikne ještě hlouběji.

Wolkrův Prostějov

Wolkrův Prostějov je celostátní přehlídka uměleckého přednesu a divadla poezie. Festival se každoročně koná v Prostějově, rodišti básníka Jiřího Wolkera, po němž je pojmenován. Akce sdružuje recitátory z celé České republiky a patří k nejvýznamnějším svého druhu.

Jak vypadá Váš proces psaní?

Dřív moje básně většinou vznikaly na jeden zátah. Největší roli hrálo zachycení konkrétního rozpoložení nebo aktuální myšlenky, což působilo velmi autenticky. Dnes píšu převážně kouskovaně. Své myšlenky, někdy jen dvě slova, jindy několik řádků, zapisuji do poznámek v telefonu. Vznikají tak útržky, které následně skládám do básně podle vzájemné návaznosti.

Do jaké míry vědomě pracujete s formou (rytmem, libozvučností) básně?

Téměř vůbec. Přichází to víceméně samo. Souvisí to i s tím, že neumím psát na povel. Nedokážu si říct: „Teď sednu a napíšu báseň.“ Nejdůležitější zůstává hlavně myšlenková celistvost a spád textu, aby báseň nepůsobila jako slepené úlomky. Jednotlivé verše na sebe musí navazovat a doplňovat se.

Kterými konkrétními básníky se inspirujete nejvíce?

V posledních básních hlavně Lubomírem Tichým a Janem Musilem. Jinak ale fandím především ženským autorkám. Když mě některá sbírka silně zaujme, její vliv se do vlastní poezie promítne natolik, že někdy přemýšlím, jestli už to nepřipomíná plagiát. Čtení obecně mi pomáhá vcítit se do samotného procesu tvoření.

Podle příspěvků na sociálních sítích hodně cestujete. Promítají se do Vašeho psaní i obrazy z ciziny?

Ne, a trochu mě to mrzí. Ráda bych napsala báseň z jiných prostředí, ale zatím to nejde. Pro psaní potřebuji pocit domova, který ale paradoxně někdy přichází i během cesty autobusem.

Vkládáte do poezie, i vzhledem ke studiu, také výtvarné umění?

Spíše architekturu. Při procházkách věnuji velkou pozornost fasádám a městskému prostoru. Občas se v hlavě objeví verš spojený s restaurováním, tyto motivy ale do básní většinou nezařazuji. Zdají se mi příliš specifické na to, aby měly výpovědní hodnotu.

A co další zájmy?

V poslední době věnuji víc pozornosti filmu, protože šel dříve mimo mě. Ve volném čase také hodně šiji a vařím. I takové motivy někdy proniknou do psaní.

Vaše básně vyšly v časopisech Ink a Tvar. Jaké pocity provázely první publikaci?

První zkušenost popravdě nebyla úplně pozitivní. Editorka Inku text výrazně přepsala. Tehdy mě to ranilo, ale zpětně vidím, že ty básně ještě nedosahovaly potřebné vyzrálosti.

A pozdější?

Ty už byly mnohem příjemnější. Na mém prvním autorském čtení mě oslovil básník Martin Reiner a zprostředkoval publikování v časopise Tvar. Další básně vyjdou v příštím čísle Hosta. Je krásné vědět, že tvorba může někoho oslovit. Stávám se tak součástí básnické komunity, která podle mě v Brně dosahuje velmi dobré úrovně.

Když se dnes podíváte na své první básně, v čem cítíte největší posun?

Dřívější poezie měla hodně osobní charakter, v podstatě šlo o „lyrizovaný deník“. Mnoho motivů mělo význam jen pro mě a básně působily kýčovitě. Dnes směřuji pozornost víc k okolnímu světu. Postupně se také automaticky vylepšuje forma, hlavně díky četbě jiných autorů.

Jak vidíte svou literární budoucnost?

Ráda bych vydala básnickou sbírku, ale nejdůležitější zůstává pokračovat v psaní. Občas přicházejí období, kdy to nejde, a nerada bych v tom uvízla nadobro. Láká mě také napsat prózu, ale zatím nepřišel správný čas. Zároveň bych chtěla potkávat další autory, se kterými mohu vzájemně sdílet zkušenosti. Každý takový rozhovor může být velmi formující.

Brněnská studentská

Klára Maňurová

Jsi v cizím městě ztracená

a musíš se naučit kudy chodit domů.

Musíš zjistit,

ve kterých ulicích se v noci nemusíš bát.

 

Sojka zabloudila do vnitrobloku

zarostlého stromy jako kousek lesa

odtrženého od matčina prsu

a z větví žaluje, že zase rozkopali další ulici,

a že se na Antonínské srazilo auto s šalinou.

 

Cenzura rána musí zahladit stopy po opileckých písních zpívaných pod oknem,

o němž potulný bard nevěděl,

že je moje.

 

Najdi si přátele v maskarónech na fasádách,

jsou němí ale sledují každý tvůj krok,

tiší kmotři činžáků.

 

Po roce se zoufale snažíš vyvolat touhu vrátit se domů,

ale doma už není.

Jsi ve městě a město v tobě.

Srůstáš.