Blatného poezie nestárne. Portrét básníka, který psal z Brna i exilu
Kultura
Brno - Ivan Blatný patří k nejvýraznějším postavám české poezie 20. století. Básník, silně spojený s Brnem, utekl před komunistickým režimem do Velké Británie, kde strávil dlouhá léta v psychiatrických léčebnách. Ani třicetiletá tvůrčí odmlka jej však z dějin literatury nevymazala. Jeho texty představují ukázkový příklad poezie, která kombinuje hořkosladkou melancholii, mimořádný smysl pro detail a jazykovou hravost. Blížící se Světový den poezie nabízí příležitost znovu připomenout jeho život a dílo.
Ivan Blatný se narodil roku 1919 dramatikovi Lvu Blatnému a Zdence Klíčníkové. Svou nejstarší dochovanou báseň napsal v sedmi letech a pozornost vzbudila už jeho debutová sbírka Paní Jitřenka v roce 1940. Skutečný věhlas přinesly o rok později Melancholické procházky. Sbírka zachycuje atmosféru Brna, jeho ulic a parků, a zároveň citlivost mladého básníka, schopného vtisknout uměleckou hodnotu i těm nejvšednějším okamžikům.
bez názvu
Kouř vlaků dívá se, jak padá krůpěj rosy
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.
Ivan Blatný, Melancholické procházky (1941)
„Nepochybně jde o jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století,“ říká odborník na život a dílo Blatného Martin Reiner. Připomíná, že už ve dvaadvaceti letech byl vedle Jiřího Ortena a Josefa Kainara považován za nejtalentovanějšího básníka své generace.
Básníkův život však zásadně změnil rok 1948. Blatný tehdy jako delegát československých spisovatelů odletěl do Velké Británie a ze strachu z totalitního režimu se tam rozhodl zůstat. Krátce nato se u něj začaly projevovat psychické potíže a několik desetiletí strávil v různých psychiatrických léčebnách.
„To bylo, ale to už je pryč... Já už nemůžu psát,“ odpověděl Blatný svému bratranci Janu Šmardovi na otázku, na čem zrovna pracuje, když jej v roce 1969 přiletěl navštívit. Šmarda v dokumentu o básníkovi říká, že na dlouhá léta ztratil vůli.
Po této návštěvě však Blatný získal k psaní nový impuls. Roku 1979 vyšla ve Škvoreckého torontském nakladatelství sbírka Stará bydliště, ve které mimo jiné vzpomíná na mládí v Československu. Šlo o jeho první vydané dílo po více než třiceti letech.
V následující knize Pomocná škola Bixley se objevuje jeden z nejvýraznějších rysů Blatného poezie, a sice míchání jazyků. V jednotlivých básních se vedle češtiny objevuje angličtina, němčina i francouzština.
Život
Nikde nebýti, ó nikde ty má zemi,
chtěl jsem být uvnitř, hluchoněmý.
No, I stay here on the gas pipe-line,
surrounded by british policemen.
I won't ditch my old knife,
I'll stay in the monastery.
Ivan Blatný, Pomocná škola Bixley (1982)
Ačkoliv to mnozí vnímali jen jako důsledek dlouhého pobytu v cizině, sám Blatný to chápal jinak. „V dochovaném audiozáznamu z roku 1978 říká, že míchání jazyků vnímá jako zajímavý experiment,“ odmítá Reiner tvrzení, že by šlo jen o zapomínání češtiny nebo jazykový zmatek.
Po sametové revoluci se poezie Blatného začala do českého literárního prostoru postupně vracet. Brněnský básník se ale návratu do svého rodiště bohužel nedočkal. Zemřel roku 1990 v anglickém městě Colchester ve věku sedmdesáti let.
„Jazyk Melancholických procházek nezestárl. Krásný smutek a melancholie z knihy dýchá úplně stejně jako před pětaosmdesáti lety,“ říká Reiner. Vyzdvihuje také výbor z jeho pozdních básní Jde pražské dítě domů z bia...: „Setkáváme se v ní s fantastickou ukázkou hravé moderní poezie, která v českém básnictví nemá obdoby.“
Blatného umění přežilo nemoc, exil i několik desetiletí v zapomnění. A i když básník svůj rodný kraj nikdy znovu nespatřil, jeho Brno nadále dýchá v paměti české literatury.
