Nemáte vazby na Česko. Baseballistovi kvůli vízům skončil sen o univerzitě v USA

V patnácti nasedl do letadla sám. Čtyři roky budoval něco, co si málokdo z jeho vrstevníků dokáže představit, místo v americkém univerzitním baseballu. Pak přišlo zamítnutí víz a šedesát dní čekání, které mu zamíchalo životní karty. Dvacetiletý Šimon Klacl, který za brněnské Draky odpaluje míčky nadhazované soupeřem a v obraně chytá míče za ostatními hráči v poli, musel svůj americký sen složit na stůl a začít znovu. Tentokrát doma.

Do Spojených států Šimon Klacl nejel za dobrodružstvím, ale s jasným cílem posunout se v baseballu. Nejprve se snažil kombinovat studium na české střední škole s hraním v Americe, jenže brzy pochopil, že takový model nemá dlouhodobou perspektivu.

Rozhodl se proto odejít na střední školu přímo do USA a naplno se ponořit do tamního systému. Přesto si udržoval vazbu na domov, pravidelně se vracel do Česka na druhou polovinu baseballové sezony, kde nastupoval v domácí extralize.

Nejmenší kluk na hřišti

Na americké střední byl Šimon ze všech spoluhráčů zdaleka nejmenší. Místo toho, aby ho to znejistilo, bral to jako výzvu. Moment, který ho měl posunout dál.

„Prostě jsem si řekl, že tohle je to, co mě udělá lepším. A tak se i stalo,“ vzpomíná.

Postupně si zvykl nejen na jazyk a nové prostředí, ale i na způsob přemýšlení. Zhruba po roce už nevnímal pobyt v USA jako dočasnou zkušenost, ale jako směr, kterým se chce vydat. „V tu chvíli už jsem věděl, že tam chci zůstat a že tam chci i na vysokou. Začal jsem tomu přizpůsobovat úplně všechno, i to, jak přemýšlím o budoucnosti.“

Talent nestačí

Z Ameriky si odnesl i zásadní poznání: samotný talent nestačí. Rozhodující roli hrají příležitosti a kontakty, které určují, kdo se dostane dál.

Měl v tomhle ohledu výhodu, hrál za akademii, kam chodili náboráři a kde si ho mohli všimnout. Zároveň ale ví, že to není samozřejmost. „Pokud člověk nemá agenta nebo nezná kontakty na trenéry, tak vyčnívat mezi ostatními kluky je strašně těžké,“ vysvětluje.

Jemu se přesto dveře otevřely. Místo na univerzitě měl domluvené a čtyři roky práce začínaly dávat smysl. Pak ale přišlo rozhodnutí, které nemohl ovlivnit.

Razítko, které změnilo všechno

Zamítnutí víz neznamenalo jen administrativní komplikaci, ale okamžitý problém pro celý jeho plán. Americké univerzity totiž fungují podle přesných termínů. „Potřebovali vědět, jestli se mnou můžou počítat, nebo musí hledat náhradu,“ popisuje situaci, do které se dostal.

Ještě víc než samotné rozhodnutí ho ale zasáhlo jeho odůvodnění. Úřady tvrdily, že nemá dostatečné vazby na Českou republiku — něco, co mu po čtyřech letech studia a dodržování všech pravidel nedávalo smysl. „To mi přišlo absurdní,“ říká.

Rozhodl se proto zkusit všechno znovu. S právníkem podal novou žádost a čekal. Odpověď nakonec přišla, ale pozdě.

„Trvalo to šedesát dní. Víza mi sice dali, ale asi o dvacet dní po termínech. V tu chvíli to prostě skončilo.“

Návrat bez návodu

Po návratu do Česka se ocitl v situaci, na kterou nebyl připravený. Najednou bylo potřeba řešit uznání vzdělání, přihlášky na vysokou i samotnou maturitu.

Nejdřív se snažil najít odpovědi sám — přes internet a známé. Až později si uvědomil, že nejjednodušší řešení bylo od začátku na dosah. „Měl jsem prostě zavolat přímo na školu. To byla moje chyba,“ přiznává.

Nejistota přitom byla natolik velká, že zvažoval i návrat o krok zpět. „Reálně jsme řešili i to, že bych šel zpátky na střední a dodělal si maturitu z češtiny.“

Velkou část celé situace navíc zvládal sám. Rodiče mu nemohli výrazně pomoct kvůli jazykové bariéře, a tak zůstala komunikace s úřady i organizace na něm. „Ocitl jsem se v situaci, kdy nemám nic jistého a musím si všechno zařídit znovu. Nebylo to příjemné, ale zpětně jsem rád, že se to stalo. Přepnulo mě to na jiný režim.“

Baseball zůstal, ale kontext se změnil

Baseball z jeho života nezmizel. Dnes hraje za Draky Brno a podmínky, které má, považuje za kvalitní, někdy srovnatelné, jindy dokonce lepší než v USA.

Změnilo se ale všechno kolem. Zatímco v Americe byl jeho den jasně rozdělený mezi školu a trénink, v Česku přibyly další starosti. „Tady najednou řešíš mnohem víc věcí — školu, práci, budoucnost. Ten život je jednoduše komplexnější,“ popisuje.

Přesto přiznává, že americká zkušenost je v jednom ohledu nenahraditelná. „Tam baseballem prostě žijou. Ta energie kolem toho je úplně jiná. To tady v Evropě nikdy nezažijeme.“

Nový začátek, ne konec

Zlom, který přišel nečekaně, ho donutil přehodnotit vlastní představy o budoucnosti. Dřívější jistota se rozpadla a nahradila ji potřeba si všechno postavit znovu tentokrát stabilněji. „Byl to návrat do reality. Najednou jsem si musel najít brigádu a začít se o sebe starat,“ říká.

Právě to podle něj změnilo jeho přístup k životu. Uvědomil si, že nemůže spoléhat jen na sport a že je potřeba mít i jiný plán. Zkušenost proto dnes nevnímá jako ztrátu, ale jako novou zkušenost. „Určitě mě to posunulo,“ dodává.

Stejnou cestu by přesto ostatním nerozmlouval. Naopak v ní vidí hodnotu, kterou nelze získat jinak. „To osamostatnění, jazyk a schopnost zapadnout do nového prostředí ti nic nenahradí. Ale je to těžké, v patnácti začínáš od nuly, v cizím jazyce a bez zázemí.“

Dnes se na celý příběh dívá s odstupem. Ne jako na konec, ale jako na moment, který otevřel nové možnosti. „Myslím si, že všechno se děje z nějakého důvodu. Otevřelo mi to spoustu nových dveří.“