S manželem se potkali v lágru. Pamětnice Milena vzpomíná na život za železnou oponou
Domácí
Milena Blatná zažila německý protektorát i komunistický režim. Po maturitě začala pracovat v jáchymovských dolech, které sloužily jako pracovní tábory pro politické vězně. Pomáhala tam vynášet i přinášet dopisy vězňů a za jednoho z nich se později provdala.
„Kvůli zatajené zabíjačce byla maminka mojí kamarádky popravená,“ vzpomíná Milena Blatná na nacistickou okupaci, na jejímž začátku jí bylo pět let. Rodiče Mileny během války pomáhali partyzánům, kteří pobývali v lesích na její rodné Vysočině. Když jim 5. května 1945 Milenin otec jel oznámit, že je v Praze už vypukla revoluce, vydali se místní partyzáni z lesa hned do Chotěboře. Tam ale narazili na komando SS, mnoho partyzánů tak zemřelo jen pár dnů do konce války. „Ti obyčejní němečtí vojáci utíkali, protože se chtěli dostat k Američanům do zajetí, ale tohle byla kolona SS a ti se nechtěli vzdát. Byl tam velký masakr, spoustu kluků z mého gymnázia zabili.“
Osvobození mělo svoji cenu
Jako první osvoboditelé přijeli Rumuni, „Tatínkovi říkali, že za nimi jde Rudá armáda, tak ať schovají všechen alkohol a ženy,“ vzpomíná Milena. „Můj mladší bratr měl na konci války tři roky. V té době se všude vyráběly různé odznáčky a bratr nosil na kšandách takový červený se srpem a kladivem. Potom šel kolem jeden ruský voják, podíval se na ten odznáček a říká – Kdybyste věděli, co to znamená, tak byste to nenosili.“
Co tím voják myslel pochopili až o několik let později. Po únoru 1948 přišly změny velmi rychle, „Na gymnázium se nám vyměnili profesoři, později naše gymnázium úplně rozpustili. Kamarádce zavřeli hned po únoru otce, protože byl členem Národně socialistické strany,“ Milena popisuje, že je v rodině velmi zasáhl také soudní proces s Miladou Horákovou, „Bylo mi v té době šestnáct let, pamatuji si, jak maminka naříkala, co s těmi lidmi dělají, že takto vypovídají proti sobě.“
Pašování dopisů
Milena po maturitě začala pracovat v Jáchymových dolech, kde pracovali političtí vězni. „Nečekala jsem, že tam jsou zavřená taková spousta lidí,“ popisuje své první dojmy z lágru. Nejdříve pracovala v kanceláři, potom pozici změnila a byla tak ve stejných místech jako vězni. Od počátku své práce přemýšlela, jak by jim mohla pomoci.
Jednou za ní přišel vězeň, který jí již znal, s prosbou, jestli by nemohla předat jeho manželce dopis. Později za ní začali chodit i další, tak pravidelně pašovala dopisy a někdy jídlo.
V dolech také poprvé poznala Jiřího, který byl odsouzen na 13 let za velezradu. Patřil do brněnské skupiny vysokoškoláků, která se snažila bojovat proti režimu tvořením a šířením letáků. Do této skupiny se infiltrovali členové StB, kteří do skupiny přinesli zbraně, aby je následně mohli zatknout a navrhnout pro ně co nejvyšší tresty. „Všechny tehdy strašili trestem smrti, situace byla taková, že bylo úplně jedno, jaký bude ten trest, hlavně aby nebyl absolutní,“ popisuje Milena krutost režimu v 50. letech.
S Jiřím se seznámili v dolech. V roce 1954 tuto práci však opustila a šla studovat, kontakt s Jiřím byl velmi omezený, návštěvy byly jen jednou za půl roku. Laskavost jí opláceli lidé - na oplátku zase pašovali dopisy mezi ní a Jiřím.
Jiří byl z Jáchymových dolů propuštěn po sedmi letech v roce 1958 a svatbu měli hned týden poté. „Návrat Jirky domů byl velmi bídný. Většinou propouštěli vězně až ve chvíli, kdy bylo jasné, že jejich zdraví už není v pořádku. Bylo pro něj proto obtížné si najít práci.“ Nakonec se mu podařilo získat místo v dopravním podniku. Dva roky po svatbě se jim narodil syn a poté také dcera.
„V roce 1968 jsme žádali o devizový příslib a podařilo se nám vyjet do Itálie. Měla jsem od příbuzných z Ameriky našetřené dolary, které mi posílali v dopisech. „Když byli v kempu u Benátek, potkali je další Češi a ptali se jich, zda vědí o tom, že nás obsadili Rusové. „Kluci postavili ze stanových tyček anténu a chytli jsme i české zprávy, místo Benátek jsme rychle jeli do Vídně abychom se dozvěděli víc. Měli jsme vyřízená víza do Švýcarska, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit domů do Brna. Tchán zmínil mému manželovi, že když odjedeme, tak nám vezmou zahradu. Tu tehdy jeho rodiče již přepsali na nás, ale sami tam trávili celé léto. Proto jsme se vrátili zpět, aby o zahradu nepřišli.“
V listopadu 1989 se manželé účastnili protestů a Sametové revoluce v Praze. „Když jsme byli na Letenské pláni, byly už obě naše děti dospělé. Stále jsem se bála, co kdyby nás tady třeba postříleli. Měla jsem strach, že zůstanou děti samy.“ Po 37 letech od revoluce vzpomíná na padlý komunistický režim. „Nejhorší bylo to bezpráví a bezmoc,“ uzavírá Milena.
Příběh Mileny Blatné zdokumentoval Institut Paměti národa. Na jeho brněnské pobočce je Milenin příběh zpracován do interaktivní prohlídky.