Hantavirus na lodi a syndrom vyhlížené pandemie. Myší trus není Covid 2.0

Když se před pár týdny objevila zpráva o úmrtí několika lidí na lodi kvůli nákaze hantavirem, internetový prostor se otřásl v základech. První dny připomínaly odjištěnou panickou bombu, u které někdo v přímém přenosu přestřihl špatný drátek. A zatímco epidemiologové ještě ani nestihli dočíst první hlášení, na sociálních sítích už bylo jasno: Je to tady zas. Covid 2.0. Připravte si respirátory, nakupte toaletní papír a zamkněte se do sklepů.

Sociální sítě se okamžitě začaly hemžit samozvanými experty a dezinformátory, kteří se zřejmě od konce poslední pandemie nudili a teď konečně dostali nový, šťavnatý impuls. Konspirační teorie o uměle vytvořeném viru, který má „znovu omezit naše svobody“, rostou jako houby po dešti. Algoritmy jásají, dosahy příspěvků trhají rekordy a strach se opět šíří mnohem rychleji než jakýkoliv myslitelný patogen. Zkusme se ale na chvíli zastavit, zhluboka se nadechnout a podívat se na fakta.

Odkud se vzal zabiják z podpalubí?

Pravda je taková, že hantavirus není žádnou novinkou z tajných laboratoří. Své jméno podle Národních institutů zdraví (NIH) získal už v 50. letech minulého století podle jihokorejské řeky Hantan. Právě tam během korejské války záhadně onemocnělo asi tři tisíce vojáků OSN těžkou horečkou. Další vlnu zděšení pak vyvolal v roce 1993 kmen s poetickým názvem Sin Nombre (Bezejmenný) v USA.

Hlavním přenašečem drtivé většiny hantavirů jsou hlodavci. Člověk se nejčastěji nakazí tak bizarním způsobem, jako je vdechnutí zvířecího prachu ze zaschlého myšího trusu nebo moči při úklidu staré kůlny.

Co se vlastně letos na jaře stalo?

Letošní dubnový příběh se začal psát na palubě lodi, která vyplula z argentinského města Ushuaia. Během plavby se u několika cestujících začaly projevovat vážné zdravotní potíže. Důvod? Nákaza specifickým kmenem hantaviru zvaným Andes, který je v Jižní Americe endemický.

Fakta vs. digitální fikce

Na rozdíl od koronaviru, který se šířil vzduchem z člověka na člověka s elegancí a rychlostí ranní mlhy, hantavirus hraje úplně jinou ligu. Není to vzdušná hrozba z přeplněné tramvaje nebo supermarketu.

Zapomeňte na zmutované obří krysy, které by zčistajasna ovládly podpalubí. Reporty Světové zdravotnické organizace a Státního zdravotního ústavu ukazují mnohem prozaičtější časovou osu. Podle Státního zdravotního ústavu je inkubační doba hantaviru přibližně tři týdny, přičemž nejkratší možná doba je deset dní.

Když se podíváme na případ z lodi MV Hondius, onen „nultý pacient“ nastoupil na palubu se svou manželkou 1. dubna. Příznaky se u něj ale projevily už 6. dubna – pouhých pět dní po nalodění. Biologie mluví jasně: do inkubačního okna se to ani zdaleka nevejde. Nákazu si tak musel přinést z pevniny.

Následná nákaza jeho manželky – u které posléze testy definitivně potvrdily kmen Andes – tak byla výjimečným a mimořádně tragickým přenosem z člověka na člověka.

Přenos viru Andes mezi lidmi sice možný je, ale jak výslovně uvádí Světová zdravotnická organizace, vyžaduje mimořádně úzký a dlouhodobý fyzický kontakt – typicky v rámci jedné domácnosti. Sdílení stísněné lodní kajuty s člověkem, u kterého se nemoc zrovna nacházela v rané a nejvíce nakažlivé fázi, tak zafungovalo jako tragická, ale zcela logická lokální past.

Jistě, situace si vyžádala evakuaci pasažérů a nařízení izolace – právě kvůli oné dlouhé, až několikatýdenní inkubační době. Internetoví křiklouni v tom hned viděli začátek globální apokalypsy.

Rozšířil se virus mimo loď?

Krátká odpověď zní ano, ale ve velmi omezené a kontrolované míře.

Zhruba 30 cestujících opustilo loď 24. dubna na ostrově Svatá Helena, tedy ještě v době, kdy nebyl přesný rozsah a povaha nákazy zcela jasná. Tito lidé se následně rozletěli do svých domovských zemí (více než 12 různých států), což spustilo složité mezinárodní trasování kontaktů.

Manželka prvního zemřelého letěla ze Svaté Heleny do Jihoafrické republiky (kde později nákaze podlehla). Během letu s ní byla v úzkém kontaktu letuška společnosti KLM, která byla následně hospitalizována s příznaky v Amsterdamu.

Takových případů je však více. Nákaza se potvrdila například i u dalšího cestujícího, který se vylodil na Svaté Heleně a odletěl s přestupy až do svého domovského Švýcarska, kde byl po propuknutí příznaků okamžitě hospitalizován v izolaci.

Ačkoliv zprávy o přenosu viru přes hranice mohou znít hrozivě, situace se v žádném ohledu neblíží pandemii rozměrů COVID-19. Bavíme se zde o naprostém minimu případů – celosvětově jde pouze o jednotky nakažených osob, nikoliv o nekontrolovatelné komunitní šíření.

Kdo z toho těží?

Skutečným problémem tak vlastně není hantavirus v podpalubí, ale ten digitální virus v našich telefonech. Sociální sítě nám v přímém přenosu ukazují fenomén, který bychom mohli nazvat syndromem vyhlížené pandemie. V každé lokální infekci okamžitě vidíme konec světa. Je to důkaz toho, jak hluboké a nezpracované trauma v naší společnosti předchozí roky zanechaly.

Možná by tak bylo tou úplně nejlepší prevencí před novou „pandemií“ na chvíli vypnout sociální sítě a jít raději zkontrolovat, jestli nám ve sklepě neřádí myši.