AI v lavicích: Přibližuje se dnešní výuka ideálům Komenského?

Jak by dnes vypadal svět, ve kterém by se naplnila představa Komenského o „škole hrou“? Ve třídě na základní škole v Brně by ji možná na první pohled poznal. Je tu nezvyklé ticho. Ne proto, že by žáci poslouchali výklad. Naopak - každý se soustředí na vlastní obrazovku. Na tabletech si právě prohlížejí návrhy olympijských dresů, které ještě před chvílí kreslili pastelkami. Teď je ale „oživila“ umělá inteligence. Postavy na displejích se hýbou, látka se vlní a barvy působí překvapivě realisticky. Děti si výsledky ukazují, smějí se a porovnávají, čí návrh vypadá nejlépe.

Tak popisuje jednu ze svých hodin výtvarné výchovy učitelka Veronika Danilova ze základní školy Pastviny v Brně. Podle ní se výuka v posledních letech od základu proměnila. „Dříve výuka stála především na učebnici a pracovním sešitě, nyní je to převážně škola hrou – práce ve skupinkách, celoroční hra, využívání umělé inteligence, práce s tablety,“ říká.

„V lavicích už dávno neleží jen otevřené učebnice. Zatímco dříve byly papírové zdroje jedinou autoritou, dnes mají žáci na výběr - a podle učitelky je tento souboj předem rozhodnutý. „Vždy si můžou vybrat mezi učebnicí a internetem – vyhrává internet,” popisuje Danilova.

Spolu s přístupem k webu se ve třídách objevuje i fenomén umělé inteligence, který podle Danilovy mění hranici mezi vlastní prací žáka a vygenerovaným obsahem. U slohových prací je podle ní obtížné zjistit, zda je žáci zpracovali samostatně. I když AI občas chybuje - což podle učitelky vede žáky k častějšímu ověřování informací - pedagogové narážejí na nový přístup dětí k úkolům. „Když mají na výběr, zvolí si většinou jednodušší cestu před přemýšlením,” popisuje svou zkušenost Danilova.

Na jiném konci Brna vypadá hodina jinak. Telefony zůstávají v taškách, pravidla jsou přísnější. Studenti sedí ve dvojicích, sklánějí se nad úkolem a mezi lavicemi prochází učitelka, která spíš pozoruje než řídí. „Studenti více pracují v malých skupinkách, klade se důraz na jejich aktivní práci. Učitel tolik nekontroluje jednotlivé žáky,“ popisuje Martina Bauerová z Cyrilometodějského gymnázia.

Atmosféra v hodinách tu připomíná spíše tvůrčí dílnu s menším podílem frontálního výkladu. Tato změna s sebou nese i specifickou zvukovou kulisu. Třídou se nese šum, který občas přerůstá v hluk. „Studenti se sice lépe vyjadřují a hodně spolupracují,” uznává Bauerová, ale zároveň dodává, že udržet disciplínu je v takovém nastavení náročnější.

Do tohoto dynamického, a občas roztržitého prostředí se potichu vkrádá umělá inteligence. Zatím nenápadně, skrze displeje telefonů pod lavicemi. „Nechávají si generovat texty, hlavně eseje,” pozoruje Bauerová. Ačkoliv jde zatím o jednotlivé případy, trend je podle ní varovný. „Studenti se stávají pohodlnějšími a línějšími,” dodává s obavou o jejich schopnost samostatně tvořit.

Teorie z pedagogických příruček naráží na realitu ve chvíli, kdy se za učitelem zavřou dveře třídy. Své o tom ví i Kateryna Smuzhanytsia, která si výuku vyzkoušela v rámci pedagogické praxe. Podle ní se školní hodina jen málokdy podřídí přesně nalinkovanému scénáři. Začíná se podle plánu: úvod, aktivita, procvičování. Jenže stačí pár minut a všechno je jinak. Někdo nerozumí, jiný se dívá z okna, další nestíhá tempo.

„Může se stát, že nesplníte nic ze svého plánu. A není to proto, že by lekce byla špatná. Prostě vyvstaly jiné potřeby,” krčí rameny Smuzhanytsia. U mladších dětí je to podle ní neustálý tanec - musíte střídat aktivity, zapojovat pohyb, vnímat tep třídy. Udržet jejich pozornost u něčeho kognitivně náročnějšího je bez herních prvků téměř nemožné. Přesto ale varuje před tím, aby se ze školy stalo jen hřiště. „Hra nemůže nahradit hloubkovou analýzu. Musí tam být rovnováha,” upozorňuje.

Podobnou rovnováhu hledají pedagogové i ve vztahu k digitálním nástrojům. AI se stává součástí vzdělávacího procesu, otázkou však zůstává její role. „Je velmi důležité vnímat AI jako nástroj, a ne jako náhradu za naše myšlení,“ uzavírá Smuzhanytsia. Role učitele jako průvodce a moderátora diskuse tak podle ní zůstává klíčová.

Zkušenosti z různých brněnských škol skládají obraz instituce, která prochází rychlou transformací. Škola se snaží být otevřenější a interaktivnější, čímž se vrací k myšlenkám Jana Ámose Komenského o přirozeném a názorném učení. Jen kulisy se změnily: místo tabule svítí obrazovky a místo listování v encyklopediích přicházejí odpovědi z algoritmů. Jaký vliv bude mít tato rychlost na hloubku porozumění, ukáže až čas.