Ukrajinští uprchlíci končí v mezerách sociálního systému. Saša Uhlová vydala knihu

Brno - Nakladatelství Alarm vydává další reportážní knihu. Saša Uhlová v ní mapuje tři roky integrace ukrajinských uprchlíků v Česku. Na příbězích migrantů ukazuje prvotní vlnu občanské solidarity, ale také, jak se proukrajinská rétorika vlády čím dál víc odchylovala od skutečné politiky, kterou vůči uprchlíkům uplatňovala. Autorka svou novou knihu představila 12. března v Brně v knihkupectví ArtMap.

Když v roce 2022 Rusko napadlo Ukrajinu, začaly do Česka přicházet první vlny uprchlíků. Počáteční postoj vlády byl velmi podpůrný. Češi prokázali pocit sounáležitosti a řada z nich migrantům aktivně pomáhala, například jim poskytovala ubytování. Postupem času se však situace změnila. Zákony zvané Lex Ukrajina začaly být čím dál tím méně přívětivé. Vláda se pak dokonce chlubila tím, že náš stát z ukrajinských uprchlíků finančně benefituje. A to přesto, že většina z nich pracuje ve velmi špatně placených zaměstnáních. Otázka pomoci tak zjevně byla až na druhém místě, hned za ekonomickým profitem.

Jednotlivé příběhy migrantů se postupně začaly spojovat ve fenomén, který Sašu Uhlovou inspiroval k tomu, aby jejich osudy sepsala. Vznikla tak reportážní kniha V pasti české pomoci, která do knihkupectví přichází v době, kdy v naší zemi pozorujeme neustále narůstající nesnášenlivost vůči ukrajinské menšině. Poté, co Saša Uhlová představila svoji novinku v Praze, zamířila i do Brna. Debatu v knihkupectví ArtMap moderovala literární kritička a publicistka Eva Klíčová.

Respondenty Uhlová hledala různě. „Některé z nich jsem potkala zcela náhodně. První respondentka mě obsluhovala v hospodě. Když jsem se tam za rok ocitla znovu, poprosila jsem ji, jestli bych s ní nemohla udělat rozhovor. Negativnější příběhy mám většinou od lidí z ubytoven, kontakty jsem dostávala přes sociální pracovníky z neziskovek,“ popsala autorka.

Po obsahové stránce se v knize střídají reportážní pasáže s analytickými částmi, které zasazují zkušenosti do širšího kontextu. V úvodu jsou navíc graficky odlišeny příběhy s dobrým a špatným koncem.

Dávky jako nedostačující podpora

Jedním z témat, kterých se kniha dotýká, je finanční podpora ukrajinských matek. Ukrajinci nejsou součástí českého dávkového systému a mají nárok pouze na humanitární dávku. Nemohou tedy čerpat příspěvky na bydlení nebo na péči. To se ukazuje jako problém v případě žen s dětmi.

„V praxi to může vypadat například tak, že matka se dvěma dětmi má od státu nárok přibližně na 17 tisíc korun měsíčně. Každá koruna, kterou si ale vydělá navíc, se z této částky odečítá. Pokud tedy vydělá 17 tisíc korun, ztrácí nárok na dávku úplně. Odečítají se dokonce i menší úspory z předchozího měsíce – například několik set korun na účtu. Na první pohled se tak může zdát, že jde o poměrně vysokou podporu, ve skutečnosti ale často nestačí ani na základní životní potřeby. Vzhledem k výši nájmů ve větších krajských městech je navíc taková částka nedostačující," řekla Uhlová.

To dokazuje i svědectví jedné z žen citovaných v knize. „Moc ráda bych platila daně, ale teď už nedokážu zaplatit ani bydlení a jídlo,“ vypověděla žena, kterou Uhlová potkala na jedné z ubytoven v době, kdy začal platit Lex Ukrajina 5. Ve výsledku pak tato žena musela pracovat na černo, aby vůbec přežila.

Uhlová na debatě také vyjádřila jasný názor k otázce zneužívání dávek. „V Česku se často, nejen v kontextu ukrajinských uprchlíků, mluví o zneužívání dávek. Myslím si, že označovat to tak je zkrátka nesprávné. Musíme si uvědomit, že ti lidé pouze volí nějakou strategii, aby přežili, a i tak jsou ve velmi špatné situaci. S jedním legálním zaměstnáním by se nebyli schopni uživit. Sice zaplatí zdravotní a sociální, ale na nájem už to nestačí. Proto si často přivydělávají načerno. Taková práce je nejistá, kolikrát ani nedostanou zaplaceno. Nemají ale jinou možnost,“ poznamenala Uhlová.

V knize se také odkazuje na výzkum Českého sociologického ústavu z března 2025, který ukázal, že 80 % uprchlických domácností vydělává méně, než je medián příjmu českých domácností.

Jazyk a byrokracie brání uznání kvalifikace

Do Česka podle Uhlové často přichází spíše vzdělanější část ukrajinské populace. Ti úplně nejchudší totiž mnohdy nemají prostředky ani možnost ze země odejít. I samotný odchod vyžaduje určité finanční zázemí.

Mnoho migrantů však po příchodu vykonává práce na nižších pozicích, než na jaké byli ve své zemi kvalifikovaní. Jedním z hlavních důvodů je omezená možnost naučit se český jazyk a získat potřebné uznání kvalifikace. Tento problém se výrazně projevuje například u vysoce kvalifikovaných profesí ve zdravotnictví.

„Například zubaři mají výrazně ztížené zkoušky. Funguje to tak, že musíte v jeden den složit pět velkých zkoušek. Pokud se vám jedna nepovede, neplatí ani ty ostatní. Spousta ukrajinských studentů proto nakonec odešla do Německa. Přestože je němčina úplně jiný jazyk, integrace je tam pro ně mnohem jednodušší,“ uvedla Uhlová.

Zneužívání a kontrola v ubytovacích zařízeních

Dalším důležitým tématem, které Uhlová v knize rozebírá, je otázka bydlení. Z tohoto hlediska byla situace nejhorší na Plzeňsku. Několik žen vypovědělo, že jim ubytování bylo nabídnuto výměnou za sexuální služby. Spousta lidí se také musela potýkat s podvodnými agenturami, které provozovaly ubytovny.

Jednu z takových ubytoven v knize detailněji popisuje. „Majitelé ubytovny měli univerzální klíče, díky kterým mohli lidi na pokojích kontrolovat - do pokojů lezli třeba ve chvíli, kdy lidé spali po noční. Za jedno vyprání v pračce se platilo 150 korun a prát si v ruce nebo sušit prádlo na pokojích bylo zakázané pod pokutou 500 korun. Podruhé se platilo 1000 korun, potřetí 1500 korun a pak měl následovat vyhazov z ubytovny,“ píše Uhlová.

 

Kniha je již v širší nominaci na cenu ČRo Plus Litera za publicistiku v roce 2026.