Brno se literaturou postavilo fašismu. Radek Wollman představil svůj knižní debut

Brno - Kolektiv Brno proti fašismu uspořádal benefiční večer plný kultury. Spisovatel Radek Wollman četl ze své nové knihy Krev Kruh Černá, vyprávějící o squatech, antifě a Palestině. Čtení bylo prokládané otevřenou diskusí s prostorem pro otázky z publika. Akce se uskutečnila 28. března na brněnské Kafaře.

Nakladatelství Alarm vydalo v prosinci svou druhou prozaickou knihu. Její autor Radek Wollman svým autobiografickým románem zaujal i aktivistický kolektiv Brno proti fašismu, který ho pozval na autorské čtení uskutečněné v rámci benefiční akce Žádný prostor fašismu. Výtěžek z večera šel na podporu osady Bedřiška.

Příběh jménem Milada, aneb Střecha pod nohama

Nejdelší pasáže v knize věnuje popisu squaterského hnutí. Vrací se v nich do devadesátých let, přičemž částečně vychází z vlastní zkušenosti. Ve squatech sám několik let žil a vystřídal několik míst, z nichž asi nejznámější byla pražská Milada. Prvorepubliková vila byla od devadesátých let prázdná. Formálně ani neexistovala, jelikož nejspíš vzhledem k plánované demolici, byla vymazána z katastru nemovitostí.

V roce 1998 tento dům obsadili squateři, ale už po necelém půl roce fungování jim hrozilo vystěhování. Do domu tehdy pronikla policie i hasiči, několik squaterů ale vylezlo na střechu, odkud se jim podařilo dům po několika dnech ubránit. Aby to však dokázali, museli si zajistit jídlo a oblečení. Za pomoci studentů proto napjali z oken sousedních kolejí na střechu Milady lano, po kterém Wollman se zásobami slanil. Přihlížející ochranka hrozila, že ho z lana odstřihnou. O svých prožitcích z této události se podělil i na čtení. „Bylo to čistě intuitivní, moc jsem u toho nepřemýšlel. Nikdy předtím jsem ani neslaňoval, poprvé jsem si to vyzkoušel půl hodiny někde za kolejemi. Jediné, co se mi v tu chvíli honilo hlavou, byla touha Miladu vybojovat,“ vyprávěl.

Od roku 2009 vila jen chátrá. „Když se tehdy pár squatterů opět podařilo obsadit střechu, policie k nim pustila soukromou agenturu složenou mimo jiné i ze sympatizantů krajní pravice. Ti zasahovali bezohledně nejen ke squatterům, ale i k budově. Rozbíjeli střešní tašky přímo pod lidmi, ti se přivazovali nohama ke komínu. Bylo jen štěstí, že tam nikdo neumřel,“ popsal Wollman.

Divákům také sdělil, jak se cítí, když jde kolem Milady dnes. „Někdy na podzim jsme tam dělali takové menší setkání a bylo to opravdu zvláštní. Ten dům tam pořád stojí, nemá střechu a patra se postupně propadávají. Nikdo to neopraví a nikdo tam nežije. Je to pro mě takový symbol zbytečnosti vyklízení,“ uvedl.

K této pasáži se vyjádřil i jeden z členů organizátorů Jiří Šumný. „Tuhle část jsem četl pár dní po demolici části Bedřišky. Opravdu mě to zasáhlo, mezi oběmi událostmi vidím velkou paralelu. V obou případech byli lidé na střeše, byl tam podobný systém hlídek, ale hlavně fakt, že tyto protesty nikdy nejsou jen o těch squatterech. Je za tím nespočet lidí, kteří se squaty snaží chránit z venku. Ať už vaří čaj nebo pořádají benefice a demonstrace, aby squaty ochránili,“ podotkl.

Boj za svobodný prostor

Obsáhlou část knihy tvoří také autorova zkušenost člena antifašistického uskupení, které se v devadesátých letech vymezovalo vůči neonacismu v centru Prahy. S antifou se sžil už jako velmi mladý, podle něj ale neměl na výběr. „V té době to nebylo tak, že by si to člověk zvolil jako styl života. Bylo to období, kdy bylo rasisitcké a neonacistické násilí každodenní realita. Násilníci čekávali na konečných metra, někdy klidně i půl dne. Byli připraveni zaútočit na kohokoliv, kdo by se vzhledem byť jen trochu lišil. Spousta mých kamarádů proto musela jezdit domů oklikou,“ popisoval své zkušenosti Wollman.

Vysvětlil také, jak konkrétně se vůči neonacistům vymezovali. „Byli jsme aktivní po celé republice. Naší zásadou bylo, že budeme všude, kde se neonacisté pokusí vystoupit, uspořádat demonstraci nebo pochod. Všude, kde útočí na kluby nebo terorizují noční střed města. Žádná jejich akce nezůstane bez konfrontace. Buď jsme odchytávali jednotlivce, nebo jsme jim oponovali svou protidemonstrací. Stali jsme se jejich postrachem. Útoků bylo tolik, že si říkali, že musíme být od policie,“ řekl.

Zároveň upřesnil, co znamenala a obnášela příslušnost k antifě. „Žádná jednoduchá nálepka levičáka nebo anarchisty by nikdy na nikoho přímo neseděla. Spojovala nás obrana svobodného prostoru pro alternativní kulturu a politické proudy. Chtěli jsme svobodný prostor pro lidi jakékoliv barvy pleti, sexuální orientace nebo vyznání. Byli jsme ochotni se sejít kdykoliv a kdekoliv, abychom za to mohli bojovat. Možná to dneska po dvaceti letech zní jako prázdné fráze, ale představte si, že vás spolu s vaší holkou zmlátí cestou z klubu. Že vám na vámi pořádaný koncert vhodí molotov nebo vás před domem na sídlišti honí pět lidí s vytaženými noži. Nechcete čekat, až se takovým lidem na jakékoliv úrovni podaří proplout do politiky. Nechcete jim nechat ani kontrolu nad ulicemi měst,“ přednášel Wollman.

Publikum následně otevřelo otázku postavení žen v antifě. „Řekla bych, že už vy sám v knize přiznáváte, že antifa byla vždy víceméně mužskou záležitostí a platí to vlastně dodnes. Jakožto žena nebudu nikdy natolik fyzicky zdatná, abych byla schopná konfrontovat násilníky v ulicích tak, jak to dělají muži. Napadá vás tedy způsob, jak by ženy mohly být v této záležitosti stejně aktivní?“ zeptala se jedna z divaček.

Wollman odvětil, že boj proti fašismu nemusí mít vždy jen fyzickou podobu. „V devadesátých letech byl antifašismus skutečně založen především na fyzickém boji. Netvrdím, že ten dnes zcela vymizel, ale myslím, že je nyní mnohem důležitější klást důraz na práci s informacemi. Z antifašismu se stala otázka dlouhodobé a cílevědomé práce, kterou můžeme vykonávat všichni. Každý máme určité schopnosti, které se dají využít, ať už je to rozkrývání kontaktů, pečlivý monitoring nebo psaní článků,“ prohlásil Wollman.

Proměny tváře fašismu

Kniha se také dotýká tématu péče. Od popisu násilného prostředí se v ní autor posunuje k vykreslení procesu adopce malého romského chlapce z kojeneckého ústavu. „Chtěl jsem tím vysvětlit, že obě ty věci vyrůstají ze stejné motivace, a sice konat dobro. Najednou se za mě stal otec, převrátily se mi hodnoty. Musel jsem ty malé bytosti chránit,“ řekl Wollman, který je dnes již otcem čtyř dětí.

S ochranou svých blízkých počítal už při psaní knihy, původně ji plánoval vydat pod pseudonymem. Když se ale začala vyostřovat situace v Gaze, změnil názor. „V tu chvíli jsem si uvědomil, že je důležité, aby si lidi stáli za svými názory a prezentovali je pod svým jménem,“ řekl Wollman.

Právě dění v Palestině knihu uzavírá. Poslední kapitola reflektuje rok 2024. „I po všech těch letech, to pro mě byla nová situace, se kterou jsem si neuměl poradit. To, co se děje můžeme sledovat online, takřka pořád, navíc mě šokoval přístup českých politiků. Ukázalo mi to, že rasistické tendence a násilné podoby ve společnosti nejenom přetrvávají, ale nabírají jiné podoby. Byla to pro mě tedy i motivace knihu dokončit,“ řekl Wollman.

Kniha se objevila i v letošních nominacích na Magnesii Literu v kategorii debut roku.