Brno, které mluvilo německy. Prohlídka připomíná zapomenuté velikány

Brno - Německá stopa v Brně není jen otázkou okupace, odsunu nebo politických sporů. Patří k ní také architektura, hudba, věda i podnikání, tedy dějiny města, kolem kterých lidé často chodí bez povšimnutí. Prohlídka Turistického informačního centra města Brna tuto část historie odkrývá.

Návrat k Němcům přišel až po revoluci

Skupina účastníků se zastavuje před brněnským hotelem Continental v ulici Kounicova. Právě tady kdysi stával rodný dům Adolfa Loose, jednoho z nejvýznamnějších architektů moderní doby s moravsko-rakouským původem. Průvodkyně Marie Schönová připomíná, že po druhé světové válce nebyla vhodná doba o německé minulosti města příliš mluvit. „K Němcům jsme se začali vracet až po roce 1989,“ říká.

Podle ní byla německá vrstva Brna viditelná především v 19. století, kdy se město výrazně rozrůstalo. Do roku 1918 měli Němci silné postavení na radnici, za první republiky tvořili přibližně pětinu obyvatel města. Měli své školy, spolky i technické zázemí. Schönová zároveň připomíná, že od války uplynulo dost času na to, aby se o této minulosti dalo mluvit s větším odstupem.

Rodný dům Adolfa Loose nahradil Continental

Adolf Loos se narodil v Brně v rodině kameníka a sochaře. Podle výkladu průvodkyně byl jako dítě těžko zvladatelný a vystřídal několik škol. Později odešel do Spojených států, kde získal zkušenosti, které zásadně ovlivnily jeho pohled na architekturu. Po návratu se usadil ve Vídni, s Brnem ale zůstal ve spojení.

Loos proslul odporem k dekorativnosti a secesnímu ornamentu. Jeho slavná teze, že ornament je zločin, vyjadřovala přesvědčení, že moderní architektura se má zbavit zbytečné okázalosti. Do architektury zavedl také princip Raumplanu (prostorového plánu), tedy uspořádání domu pomocí místností v různých výškových úrovních. V československém prostředí ovlivnil i další architekty, například Arnošta Wiesnera.

Samotný hotel Continental připomíná jinou etapu brněnských dějin. Vznikl v šedesátých letech, kdy Brno potřebovalo moderní ubytování pro hosty mezinárodních strojírenských veletrhů. Jeho podoba odkazuje k poválečnému modernismu a k bruselskému stylu, který se v Československu prosazoval po úspěchu pavilonu na světové výstavě Expo 58.

Korngold, brňák, který uspěl v Hollywoodu

Na rohu Lidické a Koliště se výklad přesouvá k Erichu Wolfgangu Korngoldovi. Běžně zdobí jeho rodný dům pamětní deska, kterou teď na nějakou dobu vystřídalo lešení. Narodil se v Brně v rodině hudebního kritika Julia Korngolda, brzy se však s rodiči přestěhoval do Vídně. Už jako dítě byl považován za mimořádný talent. Ve věku jedenácti let složil balet Der Schneemann, který se dostal na vídeňskou scénu. Později napsal také operu Die tote Stadt.

Korngoldův život se nakonec neuzavřel v Evropě, ale ve Spojených státech. V Hollywoodu se stal jedním z průkopníků symfonické filmové hudby a získal i Oscara, mimo jiné za hudbu k filmu The Adventures of Robin Hood. „Je dobře, že odešel do USA, protože byl Žid a tady by nepřežil,“ poznamenává Schönová. Po válce už se Korngold do Evropy natrvalo nevrátil.

Právě jeho jméno si někteří účastníci odnášejí jako největší objev prohlídky. „Nejvíce mi v paměti zůstane Erich Korngold. Nikdy jsem o něm neslyšela, přitom dosáhl tolika úspěchů,“ říká Soňa Moravicová.

Místo Německého domu zůstalo prázdné

Jednou z nejvýraznějších zastávek je Moravské náměstí. V místech dnešního „Brněnského moře“ stával Německý dům, společenské a kulturní centrum brněnských Němců. Budova vznikla na konci 19. století a měla reprezentovat sebevědomí německy mluvící části města.

Na jejím vzniku se výrazně podílel průmyslník Friedrich Wannieck, zakladatel strojírenského podniku, jehož areál dnes Brňané znají jako Vaňkovku. Wannieck patřil k nejvýznamnějším osobnostem brněnského průmyslu. Vyráběl mimo jiné zařízení pro cukrovary a jeho výrobky mířily i do zahraničí.

Německý dům se podařilo vybudovat až po několika neúspěšných pokusech. Peníze se sháněly prostřednictvím sbírek, koncertů a dalších kulturních akcí. Návrh pocházel z Berlína. Architektonickou soutěž vyhrála kancelář Ende & Böckmann. Výsledkem byla bohatě zdobená stavba s velkým sálem, který by velikostí patřil k výjimečným prostorům i v dnešním Brně.

Dům sloužil Němcům za Rakouska-Uherska i za první republiky. Fungoval také během okupace. Na konci války byl poškozen a po osvobození ho zachvátil požár. Podle Schönové se možná dal opravit, v poválečné atmosféře ale pro podobnou snahu nebyl prostor. „Čechům byl od začátku trnem v oku,“ říká průvodkyně. Budova byla v srpnu 1945 zbourána.

Architekt nejen vil pro bohaté Židy

Vedle budovy rozhlasu připomíná pamětní deska architekta Ernsta, česky Arnošta Wiesnera. Patřil k nejvýznamnějším brněnským architektům první republiky. Navrhoval vily pro bohaté klienty, často z prostředí německých a židovských rodin, ale také veřejné stavby. K jeho nejznámějším dílům patří brněnské krematorium.

Právě jeho veřejné zakázky jsou podle Schönové zajímavé i proto, že si němečtí architekti za první republiky často stěžovali na menší přístup ke státním objednávkám. Wiesner se přesto prosadil jako jeden z hlavních tvůrců moderního Brna.

Před válkou se mu podařilo odejít do zahraničí. Usadil se v Británii, kde pracoval a později také učil. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se vrátil do Československa, ale o jeho práci už zde nebyl zájem. Ateliér byl rozkradený a Wiesner se tak zklamaně vrátil zpět do Anglie.

Fyzik, který byl u zrodu atomové bomby

Na náměstí Svobody se prohlídka zastavuje u pamětní desky George Placzka. Brněnský rodák pocházel z bohaté židovské rodiny a patřil k mimořádně nadaným fyzikům své generace. Ovládal několik jazyků a ve třicátých letech odešel do zahraničí. Během druhé světové války se zapojil do spojeneckého jaderného výzkumu a podílel se i na pracích souvisejících s vývojem atomové bomby.

Jeho život ale provázely také psychické potíže. Po válce zůstal ve Spojených státech a nakonec spáchal sebevraždu. „Na jedné straně velice nadaný člověk, na druhé straně člověk s velkými psychickými problémy, trpěl bipolární poruchou,“ shrnuje Schönová.

Výklad se dotýká také dalších brněnských rodin, například Herringů. Ty průvodkyně spojuje s rozvojem Staré osady, průmyslu, dopravy i zaměstnaneckého bydlení. Německá minulost Brna se tak neukazuje jen skrze slavné jednotlivce, ale i skrze podnikatelské rodiny, které ovlivňovaly růst města.

Nedokonalá, ale autentická

Účastníci po skončení oceňují hlavně možnost dívat se na známá místa jinak. Někteří ale upozorňují i na nedostatky. „Je to dlouhá procházka, bylo by dobré dát předem vědět, že to tak je. To mě překvapilo,“ říká Soňa Moravicová. Výklad podle ní nepůsobí vždy úplně profesionálně a občas přeskakuje mezi tématy. „Ale tolik mi to nevadí. Jmenuje se to autentická prohlídka a autentické to je,“ dodává.

Petr Mach zmiňuje hlavně ruch v ulicích. „Odehrává se to na místě, kde je hluk, takže jsem často paní průvodkyni neslyšel,“ říká. Přesto ho prohlídka bavila. Nejvíce oceňuje zastávku na místě, kde stál rodný dům Adolfa Loose. „Historie mě baví, i když si z ní v hlavě nic neudržím. Ale zase mám výhodu, že na takové prohlídky můžu chodit vícekrát,“ dodává.

Jitka Sedláčková shrnuje smysl prohlídky šířeji. „Češi a Němci v Brně, to je jeden společný příběh, který nejde oddělit,“ říká. Podle něj má smysl připomínat si německé osobnosti stejně jako vyhnání Němců po druhé světové válce. „Dějiny nejsou jednobarevné, je potřeba dívat se na ně z více úhlů.“