Člověk má často potřebu něco někomu dokazovat, říká studentka herectví

Studium herectví není jen o talentu, potlesku a naučených textech. Markéta Kolářová v rozhovoru popisuje fyzickou i psychickou náročnost oboru, tlak na vzhled i chvíle, kdy je těžké nechat roli za dveřmi zkušebny. Autorka textu se s respondentkou osobně zná, a proto si v rozhovoru tykají.

Markéta Kolářová

Studuje první ročník muzikálového herectví na JAMU. Už při studiu sbírá zkušenosti i na profesionálních scénách. Hostuje v Mahenově divadle ve hře Ze života hmyzu, dohrává operu Kouzelná flétna v Janáčkově divadle a o víkendech zkouší ve Volném divadle ve Zlíně inscenaci Otec.

Kdy jsi se poprvé začala zajímat o herectví? Byl nějaký impuls, který tě k tomu přivedl?

Od malička mě spíš než herectví zajímal zpěv. Moje láska k herectví ale asi začala už v první třídě, kdy jsem se přihlásila do školního dramaťáku. Tehdy jsem si řekla, že bych se tomu chtěla věnovat víc, a nastoupila jsem na Základní umělecká škola Smetanova.

Později jsem se rozhodla, že se chci v herectví dál vzdělávat, a nastoupila jsem na Gymnázium Pavla Křížkovského s uměleckou profilací, kde jsem čtyři roky studovala literárně-dramatický obor. Následně jsem se dostala na Brněnskou konzervatoř, kde jsem studovala hudebně-dramatický obor, a teď jsem v prvním ročníku na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU).

Takže žádný jeden konkrétní impuls tam asi nebyl. Spíš to byla delší cesta a vztah k herectví se ve mně postupně prohluboval.

Co ti dalo studium konzervatoře?

Konzervatoř mě určitě hodně naučila. V herectví jsem se posunula dál, naučila jsem se pracovat s textem a měla jsem opravdu výtečné pedagogy. Důležité pro mě také bylo poznat různé režijní přístupy. Myslím si, že zrovna na této konzervatoři je skvělé, že jsme neměli jedno vedení, ale zkusili jsme si víc pohledů, protože jsem si od každého něco vzala. Někdo mi dal víc, někdo míň, někdo mi ukázal, že touhle cestou jít vůbec nechci, a někdo, že touhle cestou právě chci. Konzervatoř mě posunula i lidsky. Naučila mě být opatrnější a víc si hlídat, co komu říkám.

Hrávala si v divadle i během studia na konzervatoři?

Ano, a to byl problém. Na Brněnské konzervatoři nesmí člověk první dva roky nastudovávat žádnou novou roli mimo školu. Může jen dohrávat inscenace, které už měl dřív. Je to zavedené proto, aby studenti opravdu chodili do výuky, protože když v takovém oboru jeden člověk chybí, je to problém a nedá se pořádně pracovat.

Já jsem ale v prvním ročníku na konzervatoři dostala nabídku od Janáčkova divadla, abych zpívala sólovou roli Tří géniů v Kouzelné flétně. To se neodmítá. Snažila jsem se proto najít nějaké řešení, aby mi to škola povolila, jenže bohužel došlo ke střetu. Nakonec jsem roli i přes zákaz školy nastudovala.

Byl z toho docela velký problém, ale po nějaké době se na to naštěstí zapomnělo, za což jsem ráda. Zároveň bych ale určitě nedoporučovala porušovat pravidla, protože se to nevyplácí. Herecké prostředí je hodně propojené, všichni o sobě vědí a informace se rychle šíří. V mém případě se to k vedení dostalo oklikou, pravděpodobně přes studenty z jiných ročníků.

Jak probíhaly tvoje přijímačky na JAMU?

Pořádně jsem se na přijímačky začala připravovat až v říjnu. Musela jsem mít připravené tři monology, dvě básně a u muzikálového herectví také písně. Připravovala mě Tereza Grossmanová. Bylo to velmi intenzivní, opravdu dril, ale musím říct, že mě to bavilo a rozhodně mi to pomohlo. Během samotných přijímaček jsem se snažila soustředit hlavně na svůj výkon, ale zároveň jsem měla dobrou zkušenost i s ostatními uchazeči. Dost lidí se na JAMU hlásí opakovaně. Nemusí to znamenat, že nebyli dost dobří, ale třeba že ještě potřebovali víc vyzrát.

Co se týče výběru, myslím si, že nejde jen o typový předpoklad člověka. Typ samozřejmě nějakou roli hraje, ale spíš jde o celkovou energii ročníku, který chtějí pedagogové sestavit. Podle mě řeší i to, kdo by se k sobě mohl hodit a jak bude celý ročník fungovat.

Jak vypadá běžný den studentky herectví?

Běžný den studentky muzikálového herectví je pokaždé jiný. Máme dny, které jsou opravdu náročné, třeba pondělí nebo úterý. To máme hodinu a půl jazzu, hodinu a půl moderny, potom zpěv a třeba tři hodiny herectví, kde se často hodně hýbeme, běháme a pracujeme fyzicky. Někdy se sejde i čtyři a půl hodiny tance za den, takže je to opravdu velká fyzická zátěž.

Často jsem ve škole od půl deváté ráno do půl osmé večer, s jednou pauzou na oběd. V podstatě jedeš celý den – tančíš, zpíváš a hraješ. Občas se stane, že máš přednášku a můžeš si na chvíli sednout, ale to je spíš výjimka.

 

Jak náročné studium je herectví pro psychiku?

V mém případě je to dost spojené i s fyzickou námahou, která se pak do psychiky promítne. Samozřejmě tam ale psychický tlak je. Člověk má často potřebu něco někomu dokazovat a pro některé to může být hodně náročné, zvlášť když nejsou zvyklí na tlak ze strany pedagogů. Já to už tolik nevnímám, protože jsem si prošla divadly a vím, co to obnáší.

Na druhou stranu mi přijde skvělé, že nás v ateliéru vedou k tomu, abychom mysleli i sami na sebe a na své zdraví. Uvědomění, že moje zdraví je nejdůležitější a že musím fungovat tak, aby mi bylo dobře, je pro mě hodně důležité.

Vyhoření je u práce herců poměrně častou záležitostí. Jak to vnímáš ty?

U herců vyhoření opravdu hrozí a pořád se o tom málo mluví. Často to souvisí s tím, že se člověk nedokáže dostat z role. Když hraje silné emoce, musí se z nich umět vrátit, jinak ho můžou pohltit. A když takovou scénu zkouší několik dní po sobě, je to psychicky hodně náročné.

Mně se to stalo na konzervatoři v maturitním ročníku, když jsme zkoušeli Shakespeara. Hrála jsem Annu z Richarda III. a měli jsme scénu znásilnění. Zkoušky byly velmi intenzivní a dlouhé. I když samozřejmě šlo jen o hereckou situaci, člověk se do emoce dostane velmi silně. A právě tehdy byl záměr se v emoci co nejvíc vymáchat a projít si ji naplno. Jenže v tom byl zároveň problém, já jsem se z ní potom nedokázala hned dostat pryč. Zůstávala ve mně bolest a znechucení, a ještě den nebo dva to ve mně doznívalo.

Cítila jsi někdy tlak na to, jak bys měla vypadat?

Ano. Děkuji za tuto otázku. Tím, že nejsem taková ta typická kráska, cítím nátlak. Zároveň ale vím, že nejsem tlustá. Potom se setkáš s lidmi v herecké branži, kteří ti třeba chtějí ukázat, jakým směrem bys měla jít, ale řeknou to způsobem: „Měla by ses líčit, jinak vypadáš jako chlap.“ A tohle se mi fakt stalo. Řekl mi to člověk, ke kterému vzhlížím, a to tě tak zničí. Nejhorší je, když to ještě řekne před spolužáky.

A pak přijdou další poznámky: „Nepřibrala jsi?“ „Měla bys zhubnout.“ „S takovouhle tě nikde nebudou obsazovat.“ S tímhle se setkávám a nejsem jediná.

Vůči tomuhle se člověk musí extrémně obrnit. Jinak tě to začne sžírat a už se z toho nedostaneš. A začneš mít problémy s jídlem. Což se mi taky stalo. V posledním ročníku na konzervatoři jsem z psychického presu cítila, že nejsem hezká, že musím zhubnout. A přestala jsem jíst.

Představují si lidé něco na herectví jinak, než jaké to je skutečně?

Ano. K tomu mám dobrý příklad. Když jsme hráli Shakespeareovské úryvky pro školy, měli jsme potom diskusi se studenty. A většina otázek byla ve stylu: „Jak si můžeš zapamatovat tolik textu?“ Člověk, který nemá s herectvím zkušenost, je často fascinovaný právě tímhle. Ale už nevidí tu práci za tím. Nevidí, že si musíš vybudovat celou postavu, její psychologický oblouk a prožít si její emoce. Že to není jen o tom naučit se text, ale pochopit, kdo ta postava je a proč jedná tak, jak jedná.

Jak herectví ovlivňuje tvůj každodenní život?

Opravdu moc. Třeba už automaticky pozoruji lidi kolem sebe. Na konzervatoři jsme v jevištním pohybu měli cvičení, kdy jsme napodobovali chůzi různých lidí, a mně to zůstalo. Když jdu po městě, všímám si, jak člověk hýbe rameny, jak našlapuje, jak drží tělo. Já tomu říkám herecká deformace.

Hodně vnímám, že mě herectví naučilo víc analyzovat lidské jednání. Mám pocit, že díky němu líp chápu, proč se člověk chová tak, jak se chová. Když někoho potkám, automaticky si hledám důvody, co za jeho chováním může být. Zároveň se mi strašně zvýšila empatie. Umím se víc vžít do problémů ostatních a myslím si, že to s herectvím hodně souvisí, protože empatie je v něm velmi důležitá.