Pokud nejde o senzaci, o politiku Evropské unie je malý zájem, říká novinář Luboš Palata

Luboš Palata je novinář Deníku a specialista na Evropskou unii a střední Evropu. Zahraničnímu zpravodajství se věnuje od roku 1991. Působil také v Mladé frontě DNES a jako zástupce šéfredaktora slovenského deníku Pravda. Za svou kariéru obdržel několik novinářských ocenění včetně Ceny Ferdinanda Peroutky. V rozhovoru sdílí zkušenosti z profese i svůj pohled na zpravodajství z půdy institucí Evropské unie.

Co vás přivedlo ke zpravodajství z Evropského parlamentu a Evropské komise?

Pocházím z generace novinářů, kteří s profesí začali na přelomu 90. let. V tomto porevolučním období se nově vznikající média prala o každého novináře. Se zahraničním zpravodajstvím jsem začínal v Gruzii, na Kavkazu a  v dalších zemích bývalého Sovětského svazu. V Mladé frontě jsem pak dělal zpravodajství ze střední Evropy, která se stala součástí Evropské unie. Vlastně jsem se k tomu dostal spíše samovolně. Nasměroval mě k tomu také můj útěk před Babišem z Mladé fronty, odkud jsem šel do Deníku. Tam jsme se domluvili, že si vezmu na starost rubriku Evropa pro Čechy. Pro Deník, který je převážně regionální titul, to bylo něco nového, na co čtenáři doposud nebyli zvyklí.

Jakou roli hrála odezva publika při zavedení této rubriky?

Na odezvu publika se v určitém směru nehledělo. Média v té době zpravodajský obsah netvořila podle poptávky publika, ale spíše podle toho, co by se podle nich čtenáři měli dovědět. Pokud se novinář rozhoduje na bázi hodnoty důležitosti informací pro občany, tématika Evropské unie a fungování jejích institucí se jeví jako zásadní. Je potřeba, aby si lidé mohli přečíst, proč a jak se přijímá legislativa. Už jen kvůli tomu, že v dnešní době Evropská unie ovlivňuje 70 procent přijímaných zákonů v České republice. Proto je důležité informovat o tom, jak fungování těchto institucí ovlivňuje každodenní život.

Naznačujete, že pokud média řídí obsah podle odezvy publika, může to vést k jinému výsledku?

V současnosti můžeme vidět důsledek orientace na výdělek ve spojitosti s digitalizací a nástupem sociálních médií. Média se snaží konkurovat sociálním sítím, jejichž algoritmy sice poskytují obsah, který čtenáře zajímá, ale ne vždy potřebné a cenné informace. Nejenže takto dochází k fragmentaci a neinformovanosti společnosti, která je v důsledku náchylnější k dezinformacím, ale také se z novinářské práce vytrácí její hodnotové založení.

Sociální média jsou však v dnešní době zároveň pro spoustu lidí hlavním zdrojem informací. Nespatřujete kladný potenciál v jejich schopnosti hromadně a pohotově informovat?

Ve stručnosti ne. Na sociálních sítích rozhodně existuje obsah s hodnotnými informacemi v poutavé formě. Rozhodně to také není médium, které by bylo zapotřebí opouštět. Než jako hlavní zdroj by však měly sociální sítě figurovat spíše jako doplněk k médiím, které nefungují na bázi algoritmů, jež propagují nenávistný a kontroverzní obsah. Témata týkající se politiky Evropské unie zkrátka nejsou nejvýdělečnější, a tím jsou méně atraktivní pro algoritmy.

Myslíte, že nevole k Evropské unii v české společnosti souvisí s mediálním pokrytím témat týkajících se politiky EU?

Mediální pokrytí rozhodně hraje roli. Souvisí to s orientací na výdělek u soukromých médií, která se vylučuje s pokrytím témat týkajících se EU. Přispívá také změna vlastnické struktury – miliardáři, kteří média odkoupili od mediálních nadnárodních korporací, nemají zájem financovat určité odvětví novinařiny, jako například zpravodajství z EU. Problém je také, že pokud nejde o senzaci, o politiku EU není u čtenářů zájem. A ve finále jde taky o počet novinářů, kteří se touto tématikou zabývají. Těch bych v České republice napočítal zhruba deset.

Jak tedy nejlépe zaručit, aby byli lidé informovaní o Evropské unii a pochopili její důležitost?

Vyhledávat zdroje, které spatřují stejnou hodnotu v informování o těchto tématech. To nemusí být jen novináři, ale také akademické prostředí a některé firmy. Evropská unie hraje důležitou roli jako garant demokracie, právního státu a občanské společnosti. Tato role je v současnosti zviditelněná zejména nástupem populistických vlád v různých členských zemích. Hlavním úkolem však není kvůli této situaci Evropskou unii propagovat, ale popisovat a vysvětlovat fungování jejích institucí. Jde o to ve srozumitelné formě popsat realitu a vyhnout se tak tvorbě iluzí.

Když je řeč o iluzích, co vnímáte jako nejškodlivější mýtus o Evropské unii, který koluje médii?

Nejškodlivější iluzí je určitě, že se v EU rozhoduje o nás bez nás. Opak je pravdou – Česká republika má díky členství v EU větší rozhodovací sílu než jako samostatný stát. Čeští politici jsou přítomni na rozhodování o veškerých krocích. V minulosti je spousta rozhodnutí, která byla schválena za podpory českých politiků, kteří se v současnosti podporou tají – například Green Deal. Rozbít tedy tento mýtus znamená ukázat lidem reálný vliv České republiky v rámci této instituce.

Nastupující populistické strany jsou specifické svým postojem k novinářům. Sledujeme například selektivní poskytování informací pouze vybraným novinářům a médiím. Pozorujete nástup podobných praktik na půdě institucí EU?

Právě naopak. Evropská unie konzistentně dává hlas i těm nejhlasitějším kritikům. V Evropském parlamentu pravidelně potkávám ruské novináře, tedy novináře země, která u hranic s Evropou válčí. Kvůli tomu mám o zachování plurality a svobody projevu v tomto případě obavy až na posledním místě.

Jaké dovednosti potřebuje novinář, který chce zpracovávat témata politiky Evropské unie a jejích institucí?

Ještě tři roky zpátky bych řekl, že umět cizí jazyky. To už však s příchodem umělé inteligence tolik neplatí. Zároveň i Evropská unie je vcelku přístupná lidem, co tolik jazyků neumí, ale i tak se hodí umět se dorozumět například německy, francouzsky nebo španělsky. Přece jenom španělský diplomat vám na otázku odpoví jinak v angličtině a ve španělštině. Důležitá je také ochota pracovat v Bruselu a Štrasburku, což není vůbec samozřejmost. Kromě porozumění cizím jazykům je také důležité rozumět jazyku úřednickému a právnímu a být schopný ho přeložit do „lidské“ řeči, což také vyžaduje nějaký čas. Nejdůležitější je ale vnímat, že tento typ novinářské práce je běh na dlouhou trať. Až po dvou letech se člověk začne orientovat a dostávat k informacím, které se dají označit za exkluzivní. V dnešní době to zní jako dlouhá doba, ale odměna stojí za to.

Jaký aspekt je podle vás na zpravodajství z Evropské unie nedoceněný?

Tématika Evropské unie je obsahově velice složitá. I přes tuto složitost však člověk může poznat, že nejde jenom o instituce, ale také o lidi, národy, státy a kultury. Evropská unie není jen velice komplikovaná, ale také velice různorodá.