Glosa: Když stát platí za média, my platíme svobodou

Česká vláda ruší od ledna koncesionářské poplatky. Lid jásá, ale jenom málokdo se ptá, co za tuto úlevu skutečně zaplatí. Odpověď se skrývá v jediné větě: veřejnoprávní média budou nově financována přímo ze státního rozpočtu. A kdo platí šeky, má většinou i poslední rozhodovací slovo.

Kdo platí, ten rozhoduje

Česká vláda tenhle týden přišla s „radostnou“ zprávou. Ruší koncesionářské poplatky. Lid jásá, peněženky si oddychují, Andrej Babiš sklízí potlesk. Co se ale v té euforii trochu ztratilo, je otázka, odkud ty peníze vlastně potečou. Odpověď je prostá: přímo z rukou státu. A jako bonus k tomu stát získá obrovskou páku na média, která ho mají kontrolovat.

Ale jistě, ministr kultury Ota Klempíř nás uklidňuje. Zákon prý nezávislost ani svobodu veřejnoprávních médií neohrožuje. Financování bude samostatnou kapitolou státního rozpočtu a bude pravidelně valorizováno o inflaci, maximálně o pět procent. Zní to skoro jako svatební slib: „Důvěřuj mi, miláčku, nic se nezmění. Jen teď budeš trochu víc záviset na mně a mé dobré náladě.“

O tom, co tato „dobrá nálada“ bude v praxi znamenat, nemusíme dlouho pochybovat. Pokud zákon projde, budou mít obě instituce – Český rozhlas i Česká televize – od začátku příštího roku o zhruba 15 % méně peněz, než kolik letos vyberou z koncesionářských poplatků. Bývalý generální ředitel České televize Jan Souček to rozebral s důkladností soudního znalce. Propouštění zaměstnanců ve stovkách, redukce investic na absolutní minimum, omezení výroby. Zmizet budou muset všechny náročnější pořady, zůstane proudové zpravodajství a Události. A pro ty, kdo přemýšlejí v konkrétních titulech: diváci mohou přijít mimo jiné i o StarDance.

Ano, StarDance. Tohle je tedy ta reforma veřejnoprávního vysílání, po které jsme všichni toužili.

Premiér Babiš svou motivaci pojmenoval s odzbrojující otevřeností. Chce vědět, proč v ČT pracuje 6 000 lidí a mnozí z nich jako OSVČ, a proč se tam evidentně nešetří. Transparentnost – kdo by byl proti? Jenže existuje jeden drobný rozdíl, který se v té rétorice o kontrole výdajů záhadně vytrácí. Rozdíl mezi auditem hospodaření a kontrolou obsahu. První je legitimní, druhé je zneužíváním politické moci ve svůj vlastní prospěch. A v okamžiku, kdy o výši rozpočtu ČT rozhoduje vláda, jejíž premiér ji veřejně označuje za neúspornou a neprůhlednou, se tento rozdíl začíná nepříjemně rozmazávat.

Není to nic nového pod sluncem. Maďarsko tento experiment absolvovalo před pár lety. Veřejnoprávní média tam stále existují. Technicky. Vysílají zprávy, produkují relace, mají budovy, loga a zaměstnance. Jen se přestali ptát na nepříjemné otázky. Žádný přímý pokyn nebyl potřeba. Stačilo, aby si redakce samy spočítaly, odkud přicházejí peníze.

Koncesionářské poplatky jsou nepopulární, zastaralé a v dnešním mediálním světě čím dál hůře obhajitelné. To je fakt. Jenže odpovědí na zastaralý model nezávislosti není závislost, je to lepší model nezávislosti. Nic takového ale vládní návrh nenabízí. Řeší jen to, kdo bude podepisovat šeky.

A kdo podepisuje šeky, má vždycky poslední slovo. I když ho nikdy nahlas nevysloví.