Recenze: Adaptace Rozložíš paměť složí čtenáře předlohy. Stejný název, jiné pojetí

Po smrti dědečka se Marek vrací k místům, vztahům a vzpomínkám, které v člověku zůstávají dlouho po odchodu. Brněnské HaDivadlo v první jevištní adaptaci oceňovaného románu Rozložíš paměť otevírá příběh tří generací jedné rodiny a obtížně hledá divadelní tvar pro knihu Marka Torčíka.

Brněnské HaDivadlo uvedlo první jevištní adaptaci autofikčního románu Marka Torčíka Rozložíš paměť, knihy oceněné Literou za prózu i Cenou Jiřího Ortena. Samotná předloha je vystavěná z úlomků vzpomínek, z návratů do dětství a dospívání, z bolestí, které v člověku zůstávají usazené jako prach ve starém bytě. Vypráví o vyrůstání queer chlapce na moravském maloměstě. O rodině, chudobě, studu, násilí i o tom, jak se minulost dokáže vracet ve vlnách, které nejdou zastavit.

Premiéru měla inscenace 21. února 2026. Adaptaci připravil Ondřej Novotný a režie i scénografie se ujal Ondřej Štefaňák. Příběh rozehrává vztahy napříč třemi generacemi jedné rodiny. Mezi Markem jeho matkou a dědou. Vedle osobní roviny otevírá hra i témata sociálních nerovností, latentního rasismu a homofobie. Ukazuje přitom, že minulost v této rodině nefunguje jen jako vzpomínka, ale jako síla, která dál zasahuje do přítomnosti.

Představení začíná telefonátem v časných ranních hodinách a větou „Marečku, děda umřel“, která odstartuje Markův návrat do minulosti. Úvod působí citlivě a nakrátko i naznačuje, že se inscenace vydá podobným směrem jako knižní předloha. Brzy se ale začne posouvat do mnohem vyhrocenější polohy. Na scéně se střídají výkřiky, umělá krev, neurčitelné postavy s punčochami na hlavě i vyhrocené emoce. Zatímco román pracuje s tlumeností a vnitřním napětím, divadelní adaptace sází spíš na výraznou expresivitu a silný efekt.

Silnou stránkou večera jsou herecké výkony. Jáchym Sůra v roli Marka drží inscenaci pohromadě. Mimořádně výrazný je především Radim Chyba jako Marián. Marián je jednou z důležitých postav Markova dospívání, skrze niž se do příběhu dostává blízkost, touha i zranitelnost. Jeho výkon je věrohodný, živelný a přirozený, Mariánově rozjívené povaze sedí s obdivuhodnou lehkostí. Dobře funguje také zapojení publika. Marek usedá mezi diváky a vede s matkou rozhovor. Publiku je nabízeno víno a v samotném závěru pak herci zvou diváky na jeviště, aby si s nimi zatančili ploužák. V těchto chvílích mizí hranice mezi jevištěm a hledištěm a představení získává zvláštní intimitu.

Jedním z nejzajímavějších aspektů inscenace je vizuální a technická stránka. Uprostřed prostoru visí velká lampa a Marek si během představení svítí baterkou nebo má na hlavě GoPro. To, co osvětluje či co kamera snímá, se zároveň promítá na plátno, takže představení pracuje s živým detailem i průběžně vytvářeným obrazem. Na stejném plátně se objevují také předtočené části, které scénické dění dál rozšiřují. Působivá je i práce s prostorem. Jeviště se v průběhu večera několikrát přeskládá, proměňuje se a hýbe.

Výraznou roli hraje i práce se světlem, které velmi dobře dokresluje atmosféru. Zde ale inscenace občas překračuje únosnou míru. Blikající světla jsou místy použita tak dlouho a intenzivně, že by u citlivějších diváků mohla vyvolat epileptický záchvat. Určitě je na místě před začátkem inscenace přidat výrazné varování. Podobně i mlha a cigaretový kouř v sále nejsou jen součástí stylizace, ale také fyzicky nepříjemným zásahem do diváckého komfortu.

Problémem je i pár zbytečně natažených pasáží. Příliš dlouze působí například promítaná scéna mezi Markem a Mariánem nebo moment, kdy si sousedka Karolína utahuje z Marka před jeho matkou. Zmatek vnáší také Josef Filip Kostka, který hraje více rolí, aniž by bylo vždy jasné, koho právě ztvárňuje. Rozpačitě vyzní i samotná přestávka. Po ní následuje už jen krátká část, v podstatě jedna scéna a závěrečná píseň, takže členění celku působí spíše zbytečně.

Papírové výtisky Rozložíš paměť se na scéně několikrát objevují jako rekvizita, ale samotná inscenace z knihy přenáší spíše střípky než její skutečnou duši. Není se čemu divit, když se má 280 stran vměstnat do necelých dvou hodin. Z předlohy se nepodařilo plně převést její melancholickou a bolestně věrohodnou atmosféru. Tam, kde román působí tlumeně a niterně, sahá představení po výraznějších prostředcích a silnější stylizaci. Závěrečný potlesk vestoje si přesto bezpochyby zasloužilo, a to zejména díky silným hereckým výkonům, nápadité formě a výrazné vizuální stránce. Čtenáři Torčíkovy knihy v ní však známé motivy musejí hledat poměrně obtížně.

Rozložíš paměť

Autor: Marek Torčík

Adaptace: Ondřej Novotný

Režie: Ondřej Štefaňák

Hrají: Jáchym Sůra, Sara Venclovská, Simona Peková, Radim Chyba a Josef Filip Kostka

Délka představení: 120 minut s přestávkou