Po varování v mobilu musím co nejrychleji do krytu, říká studentka v Izraeli Ilona Szárazová

Na konci února se Ilona Szárazová vydala na stáž do Izraele. V tu chvíli ještě netušila, že za necelý týden vypukne válka. Zvuk sirén a schovávání se v krytu před raketami jsou teď její každodenní realitou. Na severu země, ve městě Kirjat Šmona, má často jen pár minut na přesun do bezpečí.

Jaké to bylo, když přišel první útok?

Dříve, než se cokoliv stalo, nám říkali spolubydlící a známí v Izraeli, že může začít válka. Celou dobu jsem nějak předpokládala, že se něco takového stane v noci, a bývala jsem z toho před spaním ve stresu. Jenomže se to stalo ráno. Ležela jsem v posteli, sotva jsem se vzbudila. Najednou z ničeho nic začaly po celém městě hlasitě houkat sirény. To byly první sirény, co jsem v životě slyšela. Chvíli jsem nevěděla, co dělat. Naštěstí jsem si vzpomněla na slova kamarádů, že v momentě, kdy uslyším sirénu, mám jediný úkol: dostat se co nejdřív do krytu. To jsem taky udělala.

Jaký je sled událostí, když dojde k útoku?

V momentě, kdy izraelská armáda zaznamená, že Írán vystřelil rakety, dostanu upozornění ve speciální aplikaci na mobilu. Celý mobil se zastaví, začne svítit a vydávat varovný zvuk. Díky tomu, že dostanu informaci s předstihem, mám více času na přesun ke krytu. Před krytem pak čekáme na další informace nebo zvuk sirén. To, že se mobil rozsvítí, totiž automaticky neznamená, že rakety míří naším směrem. V lokacích, kam rakety letí, se rozezní sirény. V momentě, kdy uslyším sirény, jsem díky upozornění ideálně v blízkosti krytu. Horší ze scénářů je ten, který nastal dvakrát dnes ráno. Zazněly pouze sirény bez předešlého upozornění, což se na severu Izraele může stát běžně, jelikož hraničí s Libanonem, odkud útočí Hezbollah. V takovém případě musím být v krytu co možná nejrychleji.

Jak situaci řešíš se svojí rodinou a kamarády?

Do Izraele se mnou přiletěla mamka, aby mě navštívila před začátkem semestru. Tento pátek měla odletět, ale kvůli válce musí zůstat se mnou. Řekla mi, že je ráda, že je tady, protože má jistotu, že jsem v pořádku. Také mi řekla, že si neumí představit být teď v Česku, a nevědět, co se mnou je. Kamarádi o mě mají strach, proto jsme pořád v kontaktu. Hodně mě podporují.

Co všechno je v krytu?

Kryt, do kterého se chodíme schovat, je velmi bezpečný, protože je pod zemí a má tlusté zdi. Dveře ke krytu jsou silné a kovové. Uvnitř máme velkou zásobu vody pro případ, že budeme v krytu muset zůstat dlouhou dobu, a také trvanlivé potraviny a konzervy. Samozřejmě tam máme i postele. Snažíme se, aby byl kryt alespoň trochu útulný, takže nemůžou chybět třeba plyšáci pro malé holčičky, které se v krytu schovávají s námi.

Jak trávíš svůj čas, když se nedoporučuje vycházet z domu?

Snažím se o dění informovat ostatní, protože pro mě to je něco, co žiji. Dost času také trávím sbíráním informací, abych lépe chápala, co teď prožívám, a mohla o situaci podávat informace co nejvíce novinářsky. Tento aspekt mě sice baví, ale zároveň je to dost psychicky náročné.

Jak na konflikt reagují místní?

Mám pocit, že místní útok USA a Izraele podporují, protože v Iránu vidí podporovatele teroristických hnutí na Blízkém východě. Samozřejmě jsou lidé, kteří jsou proti, ale spíše v menšině. Taky se ozývají otázky, co bude, až konflikt skončí, ale většina lidí se spíš soustředí na současnou situaci.

A jak je ovlivňuje stres spojený s bombardováním?

I přes všechny obrané mechanismy od protiraketové obrany po upozornění na mobilu, je bombardování pro lidi dost náročné fyzicky i psychicky. Nejde se vyhnout stresu, strachu, nejistotě, ani vstávání uprostřed noci. Přesto mezi lidmi převládá spíš naděje.

Plánuješ se navrátit do České republiky?

Momentálně návrat neplánuji. Abych se dostala domů, musím napřed do Tel Avivu, který je ale tři hodiny cesty, a ještě k tomu nemáme auto. Takže chvíli počkáme, jak se situace vyvine. Jde nám v první řadě o bezpečí. Po ukončení války se sem ale chci vrátit a pokračovat ve stáži.