Brno může nabídnout přírodě víc než upravené trávníky

Brno - Města často považují přírodu jen za hezkou kulisu. Ornitolog a dvě architektky ale ukazují místa, kde zeleň roste bez přísné režie a kde vzniká prostor i pro lidi, kteří se do běžných parků nevejdou. Záleží i na tom, jestli si přírody vůbec všimneme a jak o ní mluvíme.

„Městská divočina není park,“ říká ornitolog Jan Sychra. „Je to místo, které si bere z přírodních procesů. Probíhá tam sukcese,“ vysvětluje. „Příroda se na takovém místě rozrůstá sama, postupně ožívá a bují, bez toho, aby jí člověk určoval pevnou podobu.“ Dodává, že právě v tom je rozdíl oproti upravené zeleni. Takový vývoj podle něj člověk neumí uměle vytvořit ani naplánovat do detailu.

Právě soužití s přírodou, která nepůsobí uklizeně, otevírá i debata „Potřebujeme přírodu ve městě?“ Iniciativa Černá křídla nad Brnem ji uspořádala 24. února v brněnském Divadle Husa na provázku v rámci festivalu Havranec.

Architektka Kateřina Singer připomíná, že způsob navrhování městské zeleně často předem určí, kdo se v ní bude cítit vítaný. „Veřejný prostor je často dělaný pouze pro lidi, které chceme, aby tam byli,“ říká. Když má ale místo volnější režim, otevře se širší skupině obyvatel.

„V nechtěných křovinách nebo roští lidé často vidí hrozbu nebo nepořádek, protože tam přece čeká zákeřník nebo rošťák,“ popisuje Sychra. Připomíná ale, že právě zarůstající plochy přitahují mnoho druhů. Zároveň si v nich lidé bez domova budují zázemí. „Lidé bez domova často žijí v symbióze s nepůvodními druhy,“ vysvětluje Singer. Podle ní jim křoviska dávají smysl i bezpečí, protože je chrání.

Umělkyně Kateřina Šedá upozorňuje na to, že lidé přírodu v každodenních starostech často míjejí. Na otázku, zda se téma přírody objevilo v jejím projektu s názvem Národní sbírka zlozvyků a zda lidi zajímá, odpovídá stručně: „Ne, nezajímá!“

Architektka Miroslava Zadražilová jako příklad dobré praxe uvádí Ostravu-Jih. „V centru je velký lesopark Bělský les, který je reálným centrem té městské části,“ opisuje. Centrum netvoří jen náměstí nebo obchodní zóna, ale také rozsáhlá zelená plocha, která přesahuji i do městské divočiny. Zadražilová zároveň srovnává českou praxi se zahraničím. „Jestli jste byli v Berlíně, tak tam je úžasné, jak je všechno zarostlé. Tady, aby byl chodník zarostlý, to se prostě neděje,“ říká.

Studentka environmentalistiky Paulína Pilková popisuje, že kontakt se zelení pro ni není jen otázka vzhledu města, ale i to, jak se v něm cítí. V zarostlejších místech se podle ní člověk snadněji zastaví a srovná si myšlenky. „Mám pocit, jako by zeleň lidi vybízela k přemýšlení a k tomu, aby se ponořili do vlastních myšlenek. Když jsem obklopená rostlinami, uklidňuje mě to a pomáhá mi zpomalit.“

Sychra zdůrazňuje, že bez tlaku veřejnosti město volné plochy často neudrží. U Černovické planiny nezabrala ani jednání s městem, ani připomínky k plánům, dokud lidé nezačali posílat pohlednice s vlhou pestrou a vzkazem: „Za chvilku přiletím a chci mít kde hnízdit.“ Právě to pomohlo, aby část území zůstala stranou výstavby.

Členka „Klima babiček“ navrhuje začít u slov, kterými o městské zeleni mluvíme. Podle ní může jazyk rozhodovat o tom, jestli lidé vnímají přírodní projevy jako problém, nebo jako běžnou součást prostředí. „Možná je řešením pro ty věci hledat hezká slova,“ říká. „Ono by se řeklo, že listí na zemi je bordel, já to teď nazývám spontánní zeleň.“