Mezi strunami a systémem: Jak se z budoucí lékařky stala kytaristka

Původní plán byl gymnázium a medicínský obor, místo toho dnes jednadvacetiletá Anna svírá v rukou hmatník kytary (příjmení redakce neuvádí na přání respondentky). Cesta mladé kytaristky z kroměřížské konzervatoře ukazuje, že studium umění není jen o romantických představách, ale i o tvrdém režimu, psychickém tlaku a hledání vlastního rytmu ve svobodě času. „Talent je strašně malá část celkového výsledku,“ říká Anna, která si prošla vyhořením, aby nakonec ve studiu našla smysl.

Anna měla zpočátku jasno. Jako dcera záchranáře vyrůstala v prostředí medicíny a jejím snem bylo pokračovat v otcových stopách. Plán byl nalinkovaný. Jenže na konci září v deváté třídě přišel nečekaný impuls. Rozhodla se podat přihlášku na konzervatoř. Původně jen jako zálohu, kdyby náhodou nevyšlo gymnázium. Jenže osobní konzultace a specifická atmosféra umělecké školy ji pohltily natolik, že se koníček, který do té doby studovala na základní umělecké škole (ZUŠ), rozhodla vypilovat k dokonalosti.

Rozhodnutí to nebylo jednoduché, zejména vůči rodině. „Naši z toho nebyli nadšení. Minimálně chtěli, abych ty přijímačky na gymnázium aspoň zkusila. Ale to už jsem prostě nešla,“ vzpomíná na zlomový okamžik svého dospívání, kdy se definitivně odklonila k hudebnímu nástroji.

Šok z volnosti. Když patnáctileté dítě řídí svůj čas

Přechod ze základní školy do světa konzervatoře nebyl jen o změně předmětů, ale o totálním převratu životního rytmu. Zatímco na běžných středních školách žáci fungují v pevném bloku vyučovacích hodin pod neustálým dozorem, konzervatoř v Kroměříži nabízí specifický režim, který klade obrovské nároky na sebeorganizaci. Rozvrh je rozházený do celého dne, proložený hodinami volna určenými ke cvičení.

„Ten systém vyžaduje osobní nastavení. Nemáme šest hodin v kuse. Máme třeba jednu, pak dvě volno a pak zase další hodinu,“ popisuje Anna. Pro patnáctiletého člověka může být taková míra svobody paradoxně největší pastí. Škola sice disponuje cvičebnami, kde se studenti střídají, ale nikdo nad nimi nestojí s taktovkou a nekontroluje, zda čas tráví pilováním techniky, nebo hovorem s přáteli. „Dítě si musí udělat nějaký systém, což byl pro mě tehdy velký problém. Já mám ale obecně problém s nastolením systému, mozek mi funguje trošku jinak,“ přiznává otevřeně s tím, že naučit se hospodařit s časem je pro konzervatoristu stejně důležité jako samotná hra.

Bez matematiky, ale s kontrapunktem

Studium na konzervatoři je vysoce specializované, což s sebou nese i určité oběti v podobě absence některých všeobecných předmětů. Místo rovnic a funkcí nastoupila harmonie, intonace a všeobecná hudební nauka. „Šest let jsem neměla matiku. Proto pro mě byly testy studijních předpokladů (TSP) na vysokou školu teď tak nepříjemné. Musela jsem se na to podívat úplně sama,“ vysvětluje studentka daň za umělecké zaměření.

Kromě klasických předmětů jako čeština nebo cizí jazyky tvoří jádro studia odborné hudební disciplíny, od dějin kultury přes analýzu skladeb až po kontrapunkt (více melodií, které zní současně a ladí spolu). Vše směřuje k jedinému cíli: k absolutnímu pochopení a ovládnutí nástroje.

Uplatnění absolventů uměleckých oborů

V kultuře v roce 2024 v celé EU pracovalo asi 7,9 milionu lidí, tedy 3,8 % všech zaměstnaných.

Pro kulturní profese je typická práce „na sebe“: v roce 2024 bylo v EU mezi kulturními pracovníky 31,7 % osob samostatně výdělečně činných, zatímco v celé ekonomice 13,6 %. 

Absolventi humanitních a uměleckých oborů častěji hledají uplatnění mimo svůj obor. Eurostat uvádí, že 52,2 % vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí z této skupiny mělo potíže najít práci odpovídající vystudovanému zaměření.

Dril, který nekončí po škole

Představa, že studium hudby je volnočasová aktivita, se rozplývá při pohledu na nároky, které profesoři na studenty kladou. „Náš profesor vždycky říkal, ať cvičíme o prázdninách takových šest hodin denně jako údržbu,“ směje se Anna, i když jedním dechem dodává, že v nižších ročnících je na to více času než v těch vyšších, kdy přibývá pedagogická praxe a povinnosti spojené s výukou na ZUŠ.

Kytara je navíc v rámci hudebního světa velmi specifická. Na rozdíl od smyčcových nebo dechových nástrojů nemá své stálé místo v klasickém symfonickém orchestru. „Kytarista je v tomhle víc osamocený. Houslisti nebo dechaři mohou jít do orchestru, kytara tam prostě není. Jsou sice koncerty pro kytaru s orchestrem, tam ale hraje jeden sólista doprovázený orchestrem a je to velmi ojedinělé,“ vysvětluje Anna složitou pozici svého nástroje. Tato realita staví studenta před tvrdou a jedinou možnou volbu: buď se stát špičkovým sólistou, což se podaří jen zlomku vyvolených, nebo se vydat cestou pedagogiky.

Omezené možnosti po škole a hledání další profesní cesty

Právě omezené možnosti uplatnění jsou jedním z důvodů, proč si někteří studenti po konzervatoři hledají další cestu. Vysoká škola tak rozšiřuje jejich možnosti a otevírá další profesní směřování, není však jedinou variantou. Anna, která nyní dokončuje šestý ročník konzervatoře (absolutorium), vnímá pokračování ve studiu jako způsob, jak si vytvořit širší zázemí a větší jistotu do budoucna, plánuje pokračovat na speciální pedagogiku nebo etnologii. I proto ji čekal náročný souboj s TSP testy.

Motivací pro dokončení celých šesti let na konzervatoři pro ni bylo především pedagogické minimum, které v rámci studia získá. „Člověk si dodělá dva roky po maturitě a má automaticky možnost učit v ZUŠ. To je ta jistota,“ říká. Od osmnácti let už Anna v praxi učí a dnes má na ZUŠ poloviční úvazek. „Je náročné skloubit to s přípravou na absolventský koncert, psaním závěrečné práce a zkouškami, ale ta praxe je k nezaplacení,“ popisuje.

Tlak na výkon a vyhoření

Konzervatoř však není jen o rozvíjení umělecké duše, ale i o tvrdé psychické odolnosti. Neustálé porovnávání se s ostatními, komisionální přehrávky (vystoupení před odbornou komisí) a tlak na pokrok si vybírají svou daň. Anna přiznává, že s kytarou nejednou bojovala a zažila i pocity vyhoření, kdy nástroj nechtěla ani vidět.

„Pokud si někdo neumí udělat systém nebo nemá dostatečnou podporu, psychicky to nemusí zvládnout. Je tam neustálý tlak na výkon a hodnocení,“ popisuje odvrácenou stranu studia. O nevyhnutelné krizi mluvil jejich třídní učitel hned na první schůzce v prváku v září. Předpověděl jim, že si jí projde každý – a měl pravdu. „Před třemi lety bych možná mluvila úplně jinak, tehdy jsem vyhořením procházela a nebyla jsem si jistá ničím. Ale teď v šesťáku už nelituji, že jsem na konzervatoř šla,“ vysvětluje s úsměvem na tváři.

Absolutorium jako vrchol hory

Po šesti letech studia a úspěšně složení maturitní zkoušky ve čtvrtém ročníku končí cesta absolutoriem. Student musí obhájit závěrečnou práci a projít přísným sítem komisionálních zkoušek. Ne každý dostane příležitost předstoupit před veřejnost. „Musíme odehrát zkoušky, kde komise rozhodne, jestli nás pustí k veřejnému absolventskému koncertu, nebo budeme mít jen uzavřenou komisionální přehrávku,“ vysvětluje Anna pravidla. Veřejný absolventský koncert úspěšně odehrála v březnu a psanou teoretickou práci odevzdává tento měsíc.

Anna se s kytarou a kroměřížskou konzervatoří nakonec loučí s vděčností, i když v jejím hlase zaznívá upřímnost ohledně náročnosti celého procesu. „Dneska už mě nemrzí, že jsem si zvolila kytaru. Ale budu studovat dál, i když už ne přímo tento nástroj.“ Její příběh je důkazem, že umělecké vzdělání člověka nevybaví jen schopností interpretovat Bachovy skladby, ale především disciplínou a schopností postavit se tlaku, což jsou dovednosti, které využije i v budoucím studiu na vysoké škole, kde už kytara nebude hrát hlavní roli.