Fejeton: Kašna Parnas v obležení ptactva

Jestlipak Fischer z Erlachu věděl, že o jeho kašně budou vědět hlavně holubi. Ptactvo si barokní ideál přivlastnilo jako odpočívárnu a toaletu. Hrdina Herkules do prázdna hledí a Európě tolikrát léčili zranění, že už po letech tenhle boj vzdala a replice své místo přenechala. Chrliče nechrlí, na dně vyprahlého monumentu se válí obal zlatých polomáčených, byť by se spíše nabízela studentská pečeť.

Sami studenti prý kašnu na Zelném trhu kdysi pojmenovali. V dobách dávno minulých držely sochy pozlacená žezla a oplývaly apollinským šmrncem. Tak vznikl Parnas. Jméno netrefilo původní význam díla, vítr času tak odfoukl kromě zlata i smysl. Imitace kamene zjevně drží pevněji než obojí.

Tisíce lidí denně projdou kolem kašny, ale zaujme jen Pár z nás. Zaujme umělce, poněvadž i staré inspiruje k novému. Zaujme turistu, pro něhož i staré představuje nové. Zaujme kulturního badatele, protože bez starého bychom k novému nedošli. A zaujme holuba.

Čas budoucí ale může k Parnasu být shovívavější. Chrličům brzy končí dovolená a uprostřed parné chvíle rádi posedíme u vody, i kdyby do ní „chčili všichni fógli ze štatlu“. Velkým říším na kameni sluší slunné dny tak moc, že si je student snadno splete s mytickými múzami.

Všechny cesty vedou na Zelňák. Někomu na něm putování začíná, někomu končí. Holubům na tom nesejde. Herkules skolil strážce podsvětí, Európa přemohla draka. Udolají také holuby?

Sedím u kašny a přemítám o tom, kam ji ručičky hodinek posunou zítra.