Recenze: Kdo je vinen – jen Němci, nebo i Češi? HaDivadlo znovu vyhání Gertu Schnirch

Brno - „Bůh, tomu jsem přestala důvěřovat už dávno.“ Úvodní věta inscenace Vyhnání Gerty Schnirch nastavuje tón příběhu, který je nejen historickou výpovědí. Je především sondou do paměti, viny a identity. Brněnské HaDivadlo uvádí tuto adaptaci románu Kateřiny Tučkové už dvanáct let. Inscenace tak působí vyzrálým, sevřeným dojmem. Navíc díky aktuálnímu dění okolo sudetoněmeckého sjezdu v Brně znovu nabývá důležitosti.

Dramatizace, na níž se podílela autorka předlohy spolu s režisérem Mariánem Amslerem, zůstává knižní předloze věrná, zároveň ji ale funkčně zhušťuje. Výsledkem je tvar, který se nesnaží obsáhnout vše, místo toho se soustředí pouze na klíčové momenty Gertina života. Na škodu to ale samozřejmě není. A vše nejdůležitější je ve hře obsazeno. Především proměny identity Gerty v průběhu dramatických dějin 20. století.

Nesmím se s tebou bavit

Úvodní scéna je zpočátku zaplněna nábytkem z domácnosti. Postelí, stolem, šicím strojem. Herci přicházejí jednotlivě a usedají k těmto objektům. Dva z nich drží zbraně. Když po Gerty úvodním monologu zazní výstřely, jde kromě prvotního šoku i o jasné sdělení. Násilí je zde přítomné od samého počátku a bude se vracet v různých podobách.

Silnou stránkou inscenace je její práce s časem. Přechody mezi jednotlivými obdobími jsou řešeny stylizovaně, to za pomoci hudby, choreografie a pár kulis. Postavy tančí na dobové melodie, jakoby snad na okamžik zapomněly na traumata, která si nesou. Tento kontrast mezi hravostí formy a tíhou obsahu vytváří napětí, které drží divákovu pozornost po celou dobu.

Samotný příběh Gerty Schnirch je známý. Žena s česko-německými kořeny, která se po válce ocitá na „špatné straně“ a stává se obětí odsunu. Inscenace však nejde cestou jednoduché obžaloby. Neptá se pouze, co se stalo, ale především kdo za to nese odpovědnost. A odpověď není jednoznačná. Vedle brutality nacistického režimu ukazuje i poválečné násilí ze strany Čechů. “Donedávna jsem si myslela, že lidská pomsta se dá měřit,” ptá se hlavní postava Gerta Schnirch.

V divákovi naruší jeho černobílé vnímání historie. A je to rozhodně nejsilnější stránkou celé inscenace. Divák není veden k soucitu s jednou stranou, ale k nepříjemnému uvědomění, že vina je rozprostřená a že hranice mezi obětí a viníkem může být překvapivě tenká. V kontextu současných debat o historické paměti a identitě působí tato otázka až znepokojivě aktuálně.

Ti co mi zničili život, nejsou

Herecké výkony podporují celkovou koncepci. Roli Gerty Schnirch si v této inscenaci zahrála Růžena Dvořáková jako hostující z divadla Husa na Provázku. Ze začátku hraje svoji roli skvěle. Drží z velké části první část hry pohromadě. Později během vystoupení je ale občas zastíněna ostatními postavami. Celou dobu mě ale velmi bavil Jáchym Sůra. Ať už v roli nacismu odevzdaného bratra Gerty, nebo jako komisař rozdělující německý majetek.

HaDivadlo je známé svým experimentálním a alternativním stylem. Ten je v této hře dost utlumen, což ale dává smysl kvůli tématice hry. Obecně všechny postavy nejsou exhibiční, ale přesné a funkční. Postavy nepůsobí jako jednotlivci, ale spíše jako nositelé určité zkušenosti nebo role v sociální pyramidě.

Vyhnání Gerty Schnirch v podání HaDivadla není jednoduché divadlo. Kromě dvou komických momentů se jedná o dílo, po kterém člověk odchází a dlouho po něm přemýšlí. Nenabízí totiž katarzi ani jasné odpovědi. Místo toho otevírá staré rány historie a nutí diváka přemýšlet o tom, jakým způsobem si jako společnost vykládáme vlastní minulost. A v tom spočívá jeho síla.