Z improvizace na jeviště: experimentální představení divadelní třídy CED

Brno - Jak vzniká experimentální divadlo, které je založené na improvizaci, poezii i osobních zkušenostech herců? Osobitý tvůrčí proces ztvárnila Divadelní třída Centra experimentálního divadla (CED) v podobě autorské inscenace Zaleju slzama. Představení vzniklo podle veršů ze sbírky Modrá agáve Petra Borkovce a zaměřuje se na téma mezilidských vztahů. Hru pořadatelé uvedli na festivalu Špíl-Berg.

Když divák vstoupí do sálu Divadla Polárka, pódium už je osvětlené zeleným světlem a na jevišti leží herci. Publikum přichází rovnou do rozehrané scény. Jakmile se sál utiší, začnou herci vydávat zvuky. Každý je jiný, přesto dohromady utváří sehranou melodii. Herci se postupně zvedají a začínají se pohybovat po jevišti. Intenzita zvuku narůstá, až náhle utichne. V sále zavládne úplné ticho a představení začíná.

Jak vzniká experimentální inscenace

Představení Zaleju slzama vzniklo jako autorský projekt divadelní třídy CED, konkrétně skupiny Vlažnej čay, podle veršů z básnické sbírky Modrá agáve Petra Borkovce. Výsledná podoba však není klasickým převyprávěním textu, ale spíše sledem obrazů a situací, které divákovi nechávají prostor pro vlastní interpretaci. Právě práce s otevřeností a nejednoznačností je jedním z principů, na nichž soubor staví.

„Experimentální divadlo nejde po titulu, ale po tématu. Následně hledá formu: zkouší a experimentuje,“ vysvětluje členka souboru Anna Vaisová. Podle ní je proces tvorby odlišný od klasického činoherního divadla. „Dramaturgický plán dělala naše vedoucí, ale jinak většina vznikala improvizací. Sami si píšeme scénář. Každý napíše velké množství textů a pak se z toho vybírá, co je dobré,“ popisuje.

Téma inscenace se podle Vaisové soustředí na mezilidské vztahy, jež jsou zprostředkované pomocí metafory rostlin. „Kdyby tam mělo být celkové poselství, je jím péče o mezilidské vztahy,“ říká.

Podobný důraz na hledání formy zmiňuje i lektorka divadelní třídy Tereza Chvátalová. „Pod experimentálním divadlem si každý představí něco jiného, protože mělo historicky různorodý vývoj. Dnes se to definuje těžko. Hledáme proto různé formy, které nemusí být jen činohrou. Chceme něco, co může být trochu kontroverzní a zároveň funkční,“ vysvětluje.

Po chvíli následuje diskuze. Na práci souboru reaguje také lektorský sbor festivalu. „Ocenil jsem, že v mnoha věcech nejste konkrétní. Nabízíte divákovi jeho vlastní interpretaci,“ říká režisér Martin Modrý. „Scéna se hezky proměňovala,“ dodává. „Jde o krásný příklad, jak lze autorsky pracovat s tématem,“ říká Sára Matoušková. Oceňuje i scénografii. „Scéna vypadala skvěle. Nic tam nebylo navíc, vše mělo své místo,“ upřesňuje.

Představení, které dojímá

Silnou a různorodou odezvu vyvolává představení i u diváků, kteří se smějí i pláčou. „Hra se mi moc líbila. Byla jsem na ní už podruhé. Myslela jsem si, že nebudu brečet, ale opět mě hra dojala, zejména závěrečná scéna. Hrály tam dvě moje kamarádky. O to víc mě představení zasáhlo,“ říká Ema Mohaplová. K hře se opakovaně vrací i Anna Emmert. „Pokaždé mi ukáplo pár slziček, vždy mě scéna dojímá. Jsou to velmi citlivé symbolické scény a obrazy s krásnou hudbou,“ popisuje. Zároveň oceňuje otevřenost výkladu. „Líbí se mi, že pokaždé najdu trochu jiný význam,“ dodává.

Představení je součástí festivalu Špíl-Berg, který letos proběhl od 9. do 12. dubna. Jedná se o krajské kolo postupových přehlídek amatérského divadla a přednesu, odkud inscenace postupují na národní přehlídky. „Chceme, aby se setkávaly soubory, jež tvoří divadlo v různých formách, a aby dostaly zpětnou vazbu od odborného lektorského sboru,“ uvádí spolupořadatelka Marcela Plíhalová. Festival podle ní propojuje různé přístupy – od experimentálních projektů přes divadlo poezie až po činoherní inscenace.