Kdo brzdí, nevyhrává, říká závodnice. S koloběžkou míří na Tour de France

Brno - Architektka Dominika Vršanová začala s koloběhem náhodou, když se jí v Rumunsku rozbilo kolo. To vyměnila za koloběžku a dnes už má za sebou stokilometrové závody. S ženským týmem Kick France Femmes se teď připravuje na největší výzvu kariéry. Zdolat trasu nejslavnějšího závodu světa, Tour de France.

Jak jste se ke závodění na koloběžkách dostala?

Ke koloběžkám jsem se dostala přes kolo. V roce 2018 jsem jela z Česka do rumunského Banátu na festival, ale po cestě se mi kolo porouchalo. V rámci festivalu tam byli koloběžkáři a stroje půjčovali. Potřebovala jsem se nějak pohybovat a koloběžky byly nejbližší alternativa. Později jsem zjistila, že i v Brně funguje komunita koloběžkářů, a tak jsem to šla zkusit. Trenér byl nadšený, jak mi to jde, a hned mě verboval do závodů. Ještě ten rok jsem nastoupila za BKG (Brněnské kolobkové gang) do Rollo ligy. Začala jsem krátkými sprinty a postupně přešla na dlouhé tratě, které teď jezdíme s bandou, se kterou plánujeme i Tour de France.

 

Bylo těžké se na začátku naučit správnou techniku?

Pro mě ani ne, sportuji od malička, takže koordinaci mám dobrou. Vím ale, že spousta lidí bojuje s rovnováhou nebo s tím, jak správně přehodit nohy. Já jsem s tím problém neměla, ale třeba moje mamka o tom musela hodně přemýšlet. Pro někoho bez sportovního základu to může být těžké, ale jakmile vychytáte začátek, je to už jen o tréninku.

 

Kdy přišel ten moment, kdy jste si řekla, že zkusíte první závod?

Navrtal mě do toho trenér Jakub Navrátil. Vytvořil v Brně veřejnou akci pro lidi, co se chtějí naučit techniku. Já tam přijela a díky zkušenosti z Rumunska jsem prostě jela a nad ničím nepřemýšlela. Jakub mi řekl, že technika je dobrá a jen vypilujeme sprinty nebo jízdu do kopce. Argumentoval i tím, že mají v týmu málo holek. Byla to pro mě výzva.

Jak vypadala vaše první soutěžní sezóna?

Vrhla jsem se do toho s vervou a docela mi to šlo. Ten rok jsem skončila třetí v seniorské kategorii, která je v Rollo lize hlavní. S holkami jsme navíc vybojovaly první místo v týmech – tam se počítají tři nejlepší výsledky žen a štafety, které nám šly. Na první sezónu to byl hezký výsledek.

 

Před třemi lety jste utrpěla zranění kolene. Jaké to bylo vrátit se po rehabilitaci zpátky do formy?

Koleno jsem si paradoxně zranila na florbale. Všichni mi sice říkali, že to mám z koloběžek, ale vůbec to tak nebylo. Hrála jsem s klukama a při jednom zápase do mě nešikovně narazili, až jsem si přetočila nohu. Dva týdny jsem čekala, že to přejde, ale bolest při chůzi ze schodů byla strašná. Vyšetření se hrozně táhlo, nakonec mi zjistili natržený meniskus a chrupavku. Nabízeli mi operaci, ale chtěla jsem to zkusit přes rehabilitace. Půl roku jsem nesměla nic dělat, a to v době, kdy jsem měla nejlepší formu. Doteď musím koleno posilovat, aby se bolest nevracela. Pan doktor mi tehdy řekl, ať se podívám do občanky, že už nejsem nejmladší a je čas to pověsit na hřebík.

 

Co vás přivedlo k tomu zkusit dálkové jízdy?

Právě to zranění. Rollo liga není moc o vytrvalosti, jsou to kratší závody v rychlém tempu, což kolenu nedělalo dobře. Rozhodla jsem se proto pro dlouhé koloběhy. Je to sice závod na sto kilometrů, ale nejede se v takovém sprintu, je to volnější. Hodně mě to chytlo. Člověk to má částečně i jako výlet a pozná nová místa po celé republice.

 

Jak vaše tělo reaguje, když musíte ujet tolik kilometrů?

Kupodivu to zvládá dobře, ale kvůli zraněním z minulosti musím hodně dbát na protahování a regeneraci. Piju regenerační drinky, doplňuji elektrolyty a u vícedenních závodů si hlídám stravu. Ze začátku jsem druhý den nemohla chodit, ale teď už je to v pohodě.

 

Co vás na tom dálkovém koloběhu nejvíce baví?

Při takové jízdě si užívám hlavně poznávání nových míst a líbí se mi, že můžu jet rychleji nebo pomaleji podle toho, jak se zrovna cítím. Když má někdo podobné tempo, můžeme jet spolu a povídat si, v tomhle je dálkový koloběh společenštější. U rychlých závodů se zkrátka jen soustředíte na výkon, zatímco tohle je mnohem příjemnější.

 

Jak vznikla myšlenka, že pojedete Tour de France na koloběžkách?

Minulý rok odjeli kluci od nás z BKG na koloběžkách Vueltu, takovou třetí Grand Tour. Už předtím v roce 2013 absolvovali Tour de France a 2017 potom Giro d'Italia. Měli jsme tak přístup k jejich zážitkům, k plánování a vlastně ke všemu. Jednoho dne nám Bolek Žemlík poslal odkaz, že se teď ženy účastní Tour de France a že by bylo fajn, kdyby to někdo z nás odjel. Myslel to jako vtip, ale my jsme se toho hned chytly. A jak by ne? Bylo by fajn dokázat, že i ženský na to mají.

 

Vnímáte v cyklistice stále převahu mužů?

Muži jsou samozřejmě upřednostňovaní. Když se člověk podívá na ženskou verzi Tour de France, začala oficiálně až v roce 2022 – je to novinka. Dřív si objevily nějaké pokusy, ale mužské části společnosti se nelíbilo, že ta ženská chce též soutěžit. Tenkrát tvrdili, že roslišujeme mužské a ženské sporty a že ženy by se neměly do cyklistiky tlačit. Proto jsme si tehdy daly za cíl odjet závod na koloběžkách. Myslím, že to je dobrý nápad, že v dnešní době i ženy mají na takové výkony. Trošku feminismu tady jenom prospěje.

 

V čem bude tahle výzva jiná než všechno, co jste odjela do teď?

Tentokrát to bude víc o hlavě než o výkonech. Myslím si, že za ty roky jsme si s holkami dokázaly to, že vzdálenost pro nás není zase takový problém. Náročných bude spíš těch devět dní v kuse. Bude to o tom překonat sám sebe. Ale i výškové metry budou velká výzva. Čeká nás spousta kopců, ale i na ty se dá natrénovat.

 

Jak se na závod budete připravovat?

Máme teď o víkendu kemp a budeme tři dny po sobě jezdit etapy, budeme tréninky simulovat tak, jako kdybychom jely ve Francii. I když mě všechno bolí, tak musím vstát a tu etapu odjet.

 

Na co se do Francie těšíte nejvíc?

Ve Francii jsme jely už minulý rok. Tu zemi znám a mám ji ráda. Možná o něco víc se ale těším na tu část ve Švýcarsku, kde se startuje a jsou tam dvě etapy. Mám ráda přírodu, takže se nemůžu dočkat jízdy kolem jezer a hor. Čeká nás mnoho příležitostí pro objevování velkého kusu země. Je něco jiného objevovat svět ze stupátka koloběžky než jezdit autem, máme tak blíž ke krajině.

 

A z čeho máte naopak největší obavy?

Nejvíc se bojím asi zranění nebo toho, že by to tělo nezvládlo. Jinak se spíš těším. Snažím se nemyslet na to, co všechno by se mohlo pokazit, aby se to nepokazilo. Doufám, že budeme s holkami i mezi sebou vycházet. Že si budeme hodně pomáhat a povzbuzovat se. Budeme tady pro sebe navzájem. Jsme ženy, takže si nepotřebujeme nic porovnávat, což se u mužů vždy říct nedá.

 

Jaký výsledek z Tour de France očekáváte?

Že to přežijeme ve zdraví, psychicky i fyzicky. Také jsem zvědavá, jestli si díky tomu posuneme nějaké naše hranice, jestli se třeba nedostaneme i k další Grand Tour. Anebo to pak přenecháme mladším generacím. Těžko říct, může se stát úplně cokoliv. Hlavní je to zvládnout, ale obecně v nás mám víru.

 

Co byste poradila lidem, kteří o koloběžce uvažují, ale stále nenašli odvahu?

Ať to rozhodně zkusí. Do města a městského okolí je podle mě koloběžka pohodlnější než kolo. Člověk může kdykoliv sestoupit a jít pěšky, nemusí nikde nasedat, vysedat. Připadá mi to sympatičtější. Rozhodně se není čeho se bát, na internetu je spousta návodů na techniku. Michal Kulka a jeho banda například vytváří videa o správné a bezpečné jízdě na koloběžce.