Folklór nemá jednu správnou podobu, říká ředitelka Nadace Veronica

Brno - Konference Folklore's not dead, která se uskuteční 29. března v brněnském KUMSTu, propojí tradici s péčí o přírodu a řemeslem už počtvrté. Nadace Veronica skrze ni vytváří prostor pro sdílení zkušeností, tentokrát například o lidovém divadle, eko-printu nebo ochraně žáb. Především však otevírá otázku - když tedy folklór není mrtvý, jak se s ním může žít? O jeho každodennosti a budoucnosti se podělila ředitelka nadace Helena Továrková.

Jaký má podle vás smysl mluvit o folklóru v roce 2026?

Myslím, že folklór je dnes stále živou součástí naší kultury. Je důležité, aby se pořád vyvíjel a my do něj vnášeli ta témata, která jsou pro nás dnes zásadní. Spousta mladých lidí nyní řeší stav planety, krajiny a klimatu. My jako ekologická nadace nevidíme důvod, proč by ochrana přírody neměla být spojena právě i s udržováním folklóru.

Chceme ho začlenit do každodenního života tak, aby nebyl jen slavnostní záležitostí dvakrát za rok, ale aby byl přístupný širokému spektru lidí a vytvářel tak tolerantní prostor pro sdílení a volnou interakci s různými formami folklóru. Naše iniciativa Folklore’s not dead se snaží především předávat inspiraci k tomu, jak můžeme svobodně i s respektem nakládat s folklórním dědictvím, aby bylo třeba i relevantní odpovědí na současné krize.

Mluvíte o každodennosti – kde se můžeme s folklórem setkat v našich dnech mimo slavnosti?

Každodennost je pro mě v individuálním prožitku. Může to být vlastně cokoliv, třeba pozpěvovat si při věšení prádla, což vidím v jistém směru jako mnohem živější formu folklóru než secvičené představení souboru. Také se objevuje ve způsobu starání se o zahradu, když člověk vnímá a respektuje své spojení s místem a navazuje na nějaké předchozí metody, obohacuje je a posílá dál. A děje se tak třeba i při koupi krojového oblečení, které by jinak skončilo v popelnici nebo zničené, když ho lidé začnou kombinovat s běžným šatníkem.

To propojení nacházíme opravdu ve spoustě drobných věcí navazujících na předchozí tradice a témata, skrze které se přizpůsobujeme životu v našem kulturním prostředí, a tak jim zase umožňujeme přežít, protože je předáváme dál.

Takže se dá říct, že je to takto více reálné, autentické.

Ano, určitě. Zároveň je důležité, aby se u nás folklór nezačal vnímat tak, jako je tomu například na Slovensku nebo i v Rakousku, kde jsou jeho projevy spojovány s konzervativními, často extrémně pravicovými názory, reprezentanty a stranami. Prosazovat specifickým užitím tradic svůj názor na svět jde opět proti každodennosti a pestrosti. Uzavírá to prostor pro svobodné a tolerantní chování i individuální interakci s kulturním prostředím. Folklór se tím ukotvuje do výkladních skříní. V ten moment se stáváme diváky a přestáváme být jeho součástí. Vytrácí se živost.

Zmiňovala jste ochranu přírody, udržitelnost. Můžete upřesnit, jak může být folklór odpovědí na současné krize?

Myslím, že zájem o kulturní dědictví by měl jít přirozeně se zájmem o dědictví přírodní. Jako milovník folklóru může člověk věnovat spoustu energie udržování tradic, ale když se nezajímá o krajinu, ve které žije, udržuje je opravdu?

Například spousta textů našich písní vychází z přírody. Dobře se zpívá o vodě, o stráních a mezích, o ptácích, ovšem zároveň bychom měli dělat něco pro to, abychom o nich mohli stále zpívat i za dalších sto let. Nemůžeme z přírody na jedné straně čerpat a na druhé se o ni vůbec nestarat. Proto se témata snažíme na konferencích Folklore’s not dead spojit a je vidět, že lidem dává smysl o tom takto uvažovat.

Když mluvíme o propojení, jaké místo zaujímá folklór jako lokální tradice v čase velké digitalizace a globalizace?

Je to trochu kontrast mezi tradičním lokálním pojetí kultury a dnes již velmi propojeným světem. Na jednu stranu si myslím, že pojímat folklór tím opravdu hyperlokálním čistým způsobem neodpovídá už tomu, jak žijeme. Je potřeba vnímat téma šířeji a zpřístupnit ho širšímu množství lidí. I v minulosti se například kroje napříč vesnicemi míchaly a bylo to normální.

Na druhou stranu žijeme v době, kdy lidé po celém světě najednou sdílí určité kulturní zázemí, poslouchají stejnou hudbu, dívají se na stejné seriály, dostanou se ke stejným informacím. Propojení s konkrétním místem je proto důležité. Ukotvuje nás to k specificky našemu reálnému prostoru. A spousta mladých lidí o to projevuje velký zájem, například obnovují hody a další tradice.

Ano, spousta z mých vrstevníků se také vrací ke starému řemeslu a ručním pracím. Jaký máte názor na to, proč se to děje?

Vidím to výrazněji asi posledních deset či patnáct let. Odráží se to třeba i v analogovém focení. Myslím, že je to opět potřeba vytvářet něco hmatatelného v reálném prostoru omezeném skutečnými hranicemi. Naše životy jsou hodně digitální, což nás možná nutí vyhledávat nějakou fyzickou dimenzi. Také mi to přijde jako vzpoura proti duchu naší doby, ve které musí být všechno efektivní, rychlé, levné. Je dnes jednoduché si všechno koupit z Číny za pár korun, ale věnovat několik hodin upletení šály znamená převrátit systém.

Když už jsme u hmatatelného… Nadace Veronica zachraňuje kroje z Podluží. Jak vznikla tato myšlenka?

Zlata Maděřičová, se kterou se známe, dlouhou dobu v Moravské Nové Vsi kroje zachraňovala, avšak neměla pro ně další využití. Muzea je nechtěla, protože ještě nemají takovou historickou hodnotu. Napadlo nás proto navázat je na komunitu návrhářů a dalších lidí, kterou máme v Brně kolem dobročinných obchodů Veronica a už předtím jsme s ní dělali přehlídky s upcyklovanou módou.

Tak vznikla první přehlídka krojů kombinovaných s běžným oblečením na Malé noci módy v roce 2019, kde je mohli lidé poprvé vidět a koupit. Od té doby jsme udělali kolem dalších dvaceti podobných burz a vybrali peníze na konkrétní ekologické projekty, třeba i na samotnou Moravskou Novou Ves, když ji před pár lety zasáhlo tornádo.

Co se týče samotných krojů, tak nabádáme lidi, aby je úplně nepřešívali, neměnili tvar, nerozstříhávali. Mohou si je samozřejmě upravit podle své postavy, ale snažíme se je vrátit do šatníků mezi běžné oblečení v původní podobě. I při spolupráci se studenti designu dáváme důraz na kulturní hodnotu oděvu. Zároveň je tam však svoboda, uchopit kroj jakkoliv a zasadit ho do nového kontextu. Z jedné sukně tak například udělali pončo nebo ji použili jako šaty.

Jaké mají tyto nápady ohlasy?

Samozřejmě pozitivní i negativní. Nejvíce na tom však jde vidět potřeba lidí mít celkově prostor k diskuzi – sdílet svoje zkušenosti, konfrontovat názory, třeba se i pohádat, ale mluvit o folklóru.

Když se dostaneme ke konferenci Folklore’s not dead… jak vznikala?

Už nějakou dobu předtím jsme zajišťovali environmentální příspěvky na konferenci Živý folklor v Břeclavy a dělali dílny třeba na opravování krojů nebo tvoření ornamentů inspirovaných přírodou. Protože o to byl velký zájem, začali jsme dělat své vlastní konference v roce 2023. Ty mají nyní tři tematické bloky – folklór a řemeslo, folklór a příroda, folklór a společnost. Spíše než konference, se mi však na naší akci hodí slovo festival nebo setkání lidí, kteří se o témata zajímají a chtějí se naučit víc. Máme k tomu vždy i menší burzu krojů a společné aktivity, například kolektivní výšivku.

Naší základní myšlenkou je vytvořit platformu pro prezentaci všeho, co může být zahrnuto v současném pojetí folklóru a co možná lidi někdy i překvapí.

Jak jste sestavili tento rok program a co byste doporučila nejvíce?

Jak už jsem naznačila, lidé u nás nenajdou úplně tradiční nebo souborové formy folklóru. Snažíme se o širší pojetí témat, takže se letos budeme zabývat například přírodním barvením a eko-printem, také plstěním nebo prací s vlnou v moderním kontextu.

Naplnit program celkově není vůbec těžké, dvě z letošních vystupujících – Sára Matůšová se současným lidovým divadlem na Valašsku a Marie Hvozdecká s podcastem Folklor a city – se nám samy ozvaly, že by chtěly promluvit o své práci.

Mimo to, co už jsem zmínila, bych doporučila příspěvek paní Křoustkové Moravcové z Hospodářství Jasanka. Jsou to ekozemědělci, kteří se starají o krajinu okolo sebe a udělali množství projektů od budování tůní až po obnovu polní cesty, takže přináší právě téma pečování o přírodní dědictví po předcích a jeho rozvíjení.

Nakonec ještě můj oblíbený příspěvek s tématem „Žáby a folklór“, který povede Ludmila Korešová ze Žabí hlídky a bude se zabývat tím, jaké místo mají obojživelníci ve folklóru a co pro ně mohou lidé dělat, aby tady stále mohli být. Bude mluvit o jejich ochraně teď na jaře před koly aut pomocí dočasných bariér nebo přenášení. Myslím, že každý správný milovník folklóru by měl na jaře přenášet žáby.

Kam by mohla konference Folklore’s not dead i celkově pojetí folklóru v dnešní společnosti v budoucnu směřovat?

Doufám, že ke stále většímu propojení ochrany přírody, krajiny i klimatu s příznivci folklóru. Naším velkým závazkem je také udržet prostor pro sdílení opravdu otevřený všem lidem bez ohledu na jejich sexuální orientaci, gender, barvu kůže a další. Myslím si totiž, že bude stále sílit tlak na to, uchopit folklór tak, aby vyhovoval určitým národním zájmům a uzavřel se velké části společnosti, což by ho zabilo. Byla by to velká škoda a spousta lidí by tak přišla o možnost obohatit svůj život. Je důležité, aby si každý našel cestu, jak vzdorovat konzervativnímu pohledu na folklór, protože neexistuje jeden správný způsob jeho prožívání.