Snaha mít zdravý životní styl zničila studentce Martině zdraví

Brno - Ve svých třinácti letech byla hospitalizovaná s poruchou příjmu potravy, dnes vede vlastní foodblog. Během přípravy na přijímací zkoušky na gymnázium se studentka Martina Církvová rozhodla, že jí ke štěstí nestačí perfektní studijní výsledky, ale potřebuje mít co nejzdravější životní styl. Tehdy ještě netušila, že ji vlastní perfekcionismus dovede k hospitalizaci.

„Začala jsem si vyhledávat na internetu různé stránky a doporučení ohledně stravování. Na internetu člověk narazí na spoustu zdrojů a nevěděla jsem, čím se řídit, proto jsem chtěla dodržet všechno,“ popisuje Martina, jak postupně začala vyřazovat potraviny, o kterých se dočetla, že jsou nezdravé. Nejdříve nejedla žádná smažená jídla a po pár měsících se bála jíst i ovoce, protože obsahuje cukr: „U nás v rodině jsme všichni vysocí a hubení, proto jsem neměla potřebu být nejhubenější, ale chtěla jsem žít perfektní život podle všech pravidel a doporučení.“

Vedoucí ostravského centra Anabell, která pomáhá pacientům s anorexií a bulimií, Vladimíra Pekárková uvádí, že aspekty, které většinou drží pacienty v nemoci, jsou potřeba kontroly, jistoty a bezpečí. „Je to paradox, protože porucha příjmu potravy je něco, co je může velmi významně ohrozit na životě nebo na zdraví, ale v chaotickém světě a nejistotě je právě ta nemoc jediné, co jim přináší jistotu a pocit bezpečí. I proto může tato nemoc přicházet velmi plíživě a nečekaně a trvat mnohdy tak dlouho,“ vysvětluje Pekárková.

Nejdřív zrada potom záchrana - hospitalizace kvůli podváze

Tato kontrola sama nad sebou hrála roli i u Martiny, která postupně během zhruba osmi měsíců přestala jíst a dostala se tak do silné podvýživy, že při svých 175 cm měla pouhých 40 kilo. „Rodiče si všímali, že jsem často vyhazovala jídlo. Musela jsem chvíli chodit k psycholožce, potom jsem byla půl roku hospitalizovaná v nemocnici. Nakonec, ačkoliv jsem se dostala na gymnázium, kam jsem tolik chtěla, tak jsem první pololetí vůbec nemohla chodit do školy,“ přiznává Martina.

Hospitalizaci nejdříve zvládala Martina velmi těžce: „Měla jsem pocit, že mě všichni zradili a máma mě tam poslala, protože mi nevěří. Doma často vznikaly konflikty, protože jsem vyhazovala jídlo, nechtěla jsem si ale přiznat, že mám problém a neustále jsem tvrdila, že mám vše pod kontrolou. Dnes si myslím, že kdybych nešla do té nemocnice a měla třeba pouze psycholožku a řešila to jen částečně, tak se z toho třeba nedostanu, nebo to bude trvat mnohem déle.“

V nemocnici dohlíželi na stravování a váhu, chodila také na vyučování, odpoledne následovala terapie a pacienti museli také odevzdávat svoji elektroniku a mohli ji používat jen omezeně. „Na začátku jsem všechno odmítala, ale funguje to tam tak, že když člověk nespolupracuje, má třeba omezené vycházky a návštěvy. Původně mi to tolik nevadilo, ale když měsíc nevyjdete ven a nemůžete nikoho vidět, tak trochu přehodnotíte priority. Po pár měsících už jsem se dost přenastavila a už mě štvalo, že se můj život točí kolem jídla a nemůžu pořádně žít, chodit ven s kamarády, sportovat a mít energii,“ vzpomíná na hospitalizaci Martina.

Jako jeden ze silných momentů léčby, na který dosud myslí, zmiňuje Martina vzpomínku, kdy po týdnech v nemocnici jela v rámci dvouhodinové vycházky s tátou autobusem na hlavní nádraží, aby seděli a povídali si na Petrově a pak jeli zase zpět do nemocnice.: „Vždy si na to vzpomenu, když jsem nespokojená, protože mi to připomene, jak moc jsem tehdy byla šťastná a vděčná i za pouhou vycházku na Petrov. Čerpala jsem z toho ještě celý následující týden."

Jídlo jako palivo

Během léčby v nemocnici si také založila instagramový účet @thefoodispower, kde sdílela svůj proces léčení s anorexií. „Přes tento profil se mi ozvaly další dívky, které měly poruchy příjmu potravy, a doteď jsou některé z nich moje velmi blízké kamarádky," říká Martina, která dnes na tomto profilu sdílí svůj životní styl, recepty a doporučení kam zajít na jídlo.

Potřebu sdílet své zkušenosti s poruchou příjmů potravy zmiňuje i Vladimíra Pekárková: „Když jsem si tím sama procházela, nacházela jsem spíše blogy, které mě podporovaly v hubnutí než v léčení. Cítila jsem potřebu svoji zkušenost sdílet a pomáhat dalším, proto jsem se stala peer konzultantkou v lékařském zařízení pro stejné pacienty, jakým jsem byla dříve já. Peer konzultant je člověk, který má s nemocí vlastní zkušenost, ze které může čerpat mluvit o ní s pacienty a motivovat k uzdravení.“

Poruchy příjmu potravy jsou více spojené s psychikou než tělem

Vladimíra podotýká, že poruchy příjmu potravy nejsou jen o těle, ale jsou zejména o duši. Proto je v procesu léčení klíčová pomoc psychologa nebo psychoterapeuta. Bez odborné pomoci, je šance, že se člověku podaří vyléčit velmi malá. Kromě psychologa, pomůže pacientovi také lékař, nutriční terapeut a zmiňovaný peer konzultant.

Ačkoliv se Martině podařilo dostat na zdravější váhu, tak měla po propuštění z nemocnice na dva až tři měsíce relaps a opět jedla velmi minimálně. „Velkou oporou mi v té době byla psychiatrička, kterou jsem navštěvovala. Dovolila mi, že pokud budu správně jíst, tak budu moct začít cvičit, protože jsem měla sport v té době zakázaný. To pro mě byla velká motivace, začala jsem chodit do posilovny a chtěla jsem nabrat svaly a sílu, od té doby už jsem se k mentální anorexii nikdy nevrátila,“ popisuje Martina.

Před deseti lety, kdy Martina trpěla anorexií se o poruchách příjmu potravy ještě nemluvilo a nevědělo tolik jako dnes. Proto její rodiče ze začátku nerozuměli, co se s jejich dcerou děje a v navigaci léčení jim pomáhaly konzultace v nemocnici. „Spolupráce s rodiči je pro úspěšnou léčbu velmi důležitá, zejména při propuštění pacienta z nemocnice je potřeba aby se rodiče do léčby zapojili,“ uvádí dětská psychiatrička Marie Rafajová.

Poruchy příjmů potravy mají jednu z nejvyšších úmrtností mezi psychickými poruchami. Podle Národního zdravotnického informačního portálu, roste počet pacientů s poruchami příjmu potravy každým rokem, a to mezi dívkami i chlapci. Od roku 2010 vzrostl počet hospitalizovaných dětí s poruchami příjmu potravy v Česku o 2894.