Místo hrdosti panika. Imposter syndrom dopadá na studenty stále častěji

Brno - U přijímacích zkoušek na Univerzitu Palackého v Olomouci skončila mezi deseti procenty nejlepších. Přesto dvacetiletá Nikola Hájková první týdny semestru strávila v neustálém napětí. Kdykoliv vyučující v aule položil otázku, instinktivně sklopila zrak do sešitu. Zatímco ostatní reagovali, Nikola byla přesvědčená, že všichni kolem přirozeně chápou souvislosti, zatímco její přijetí bylo jen selháním systému.

„Když jsem pak napsala první zápočtový test skoro na plný počet bodů, nepřišla žádná úleva. Okamžitě jsem si to v hlavě vysvětlila tím, že vyučující nastavil mírná kritéria, nebo že jsem měla zkrátka štěstí při tipování otázek. Přiznat si, že jsem se na to poctivě připravovala, mi přišlo nemožné,“ popisuje Hájková stav, který ji na začátku vysokoškolského studia provázel.

Nejde o ojedinělou nejistotu čerstvých studentů. Hájková popisuje přesný mechanismus takzvaného imposter syndromu – fenoménu, při kterém lidé systematicky odmítají uvěřit vlastním kompetencím a jakýkoliv úspěch připisují vnějším náhodám.

Vnitřní sabotér i tlak sociálních sítí

Podle psycholožky Nikoly Zámečníkové jde o typický projev vnitřního hlasu, který veškeré dosažené výsledky bagatelizuje. „Imposter syndrom je takový ten nepříjemný vnitřní hlásek, který nám našeptává, že všechno, čeho jsme dosáhli, co se nám daří a kde zrovna jsme, je jen podvod. Že se to děje nějakým omylem a je jen otázkou času, kdy se na to přijde,“ vysvětluje Zámečníková. Nejschopnější lidé podle ní své znalosti berou jako samozřejmost a jakoukoliv drobnou chybu vnímají jako důkaz selhání, zatímco úspěchy připisují náhodě.

Dříve byl syndrom spojován především s vysokými manažery v korporacích, dnes se s ním psychologové a poradenská centra setkávají už u studentů středních a vysokých škol. Na vině je do značné míry digitální prostředí.

„Mám pocit, že je to hodně umocněné sociálními sítěmi a tlakem na výkon, který dnes přichází mnohem dřív než v pracovním prostředí,“ podotýká Zámečníková. „V minulosti jsme se srovnávali s pár vrstevníky ze školy nebo z města, dnes otevřeme telefon a srovnáváme se s vrstevníky z celého světa. Náš mozek na to není stavěný a nedokáže si přebrat, že vidí jen výcuc toho nejlepšího. To naše obyčejné nám potom připadá jako málo a objevuje se pocit, že jsme pozadu, když ještě ve dvaceti nemáme rozjetý byznys, investiční byt a deset let praxe.“

S tím souhlasí i sociální pracovnice Bohunka Stránská, podle níž však kořeny nemusí tkvět výhradně v bezprostředním okolí. „Imposter syndrom a pocit nepatřičnosti nebo vlastní nedostatečnosti může způsobit nejen tlak z okolí, jako jsou nároky rodičů, učitelů nebo sociální sítě, ale také může být čistě vnitřního původu. To znamená, že si ho člověk může vytvořit sám bez zjevného tlaku ze strany okolí,“ upozorňuje Stránská. Dodává, že mladí lidé tyto stavy prožívají jak ve školních kolektivech, tak v rodině či partnerských vztazích. „Často právě tento pocit bývá neopodstatněný a nemusí nutně znamenat, že člověk, který jím trpí, opravdu není hoden role, kterou zastává,“ doplňuje sociální pracovnice.

Prokrastinace, přepracování a tělo v nouzovém režimu

Pocit nedostatečnosti často vede k začarovanému kruhu. Lidé pohánění strachem z odhalení sklouzávají buď k extrémnímu přepracování, nebo naopak k prokrastinaci z ochromujícího strachu ze selhání.

„Když v takovém stavu uspějeme, prokrastinaci svedeme na pouhé štěstí a po přepracování si řekneme, že jsme si to museli těžce vydřít, protože na to přirozeně nemáme. Což nás v pocitu podvodníka jenom utvrdí,“ varuje psycholožka Zámečníková.

Pokud člověk tyto signály ignoruje, tělo dlouhodobě funguje v režimu permanentního ohrožení. Dlouhodobě zvýšená hladina stresových hormonů může vyústit v panické ataky, úzkostné poruchy či syndrom vyhoření. Zámečníková přirovnává tyto stavy k nouzovým brzdám těla, které už nemá jiný způsob, jak jedince zastavit.

Pocity nejsou fakta

Odborníci se shodují, že prvním krokem k překonání vnitřního sabotéra je uvědomění, že vnitřní pocity neodpovídají objektivní realitě.

„Pocity nejsou fakta, a proto doporučuji si je reálně ověřovat. Ve chvíli, kdy nás přepadnou pochybnosti, zkusit vědomě hledat důkazy proti nim – co už jsme reálně zvládli, jaké zkoušky a projekty máme úspěšně za sebou,“ radí Zámečníková. Praktickou pomůckou může být například složka v telefonu nebo deník, kam si člověk zaznamenává své splněné cíle, úspěchy i pozitivní zpětnou vazbu od vyučujících či kolegů, ke kterým se může ve chvílích nejistoty vrátit.

K racionálnímu přístupu nakonec postupně přešla i Nikola Hájková na olomoucké univerzitě.

„Založila jsem si složku v telefonu, kam si ukládám konkrétní body: odevzdané seminárky, reálné známky ze zkoušek i e-maily od vyučujících s hodnocením. Kdykoliv mě před dalším termínem chytne panika, že jsem prošla jen náhodou, otevřu si to,“ říká Hájková. „Ty myšlenky nezmizely ze dne na den, ale když mám před sebou černou na bílém fakta a hotovou práci, je mnohem těžší samu sebe přesvědčit, že jsem jen podvodnice.“

​​​​​​​