Vodicí pes nevidomému změní život. Přinese i psychickou podporu, říká Jasenovcová

Výcvik vodicího psa je časově i finančně náročný. Vychovat jednoho trvá přibližně dva roky, nevidomému však může zásadně změnit život. Cvičitelka Hana Jasenovcová z Nadačního fondu Mathilda v rozhovoru rozebírá, jak se správně zachovat, když na ulici potkáte nevidomého s vodicím psem, jak probíhá výcvik a co jí na práci baví nejvíc.

Jak dlouho trvá vycvičit jednoho psa, než je připraven pracovat?

Je důležité, z jakého pohledu se ten výcvik vezme. Dnes se začíná už vlastním chovem. To znamená plánování propojení správných jedinců, krytí feny, narození a výchova štěňat, a pak teprve výcvik. Z tohohle hlediska jsou to dva roky práce na jednoho psa.

Samotný výcvik, to znamená výuka dovedností, trvá kolem třičtvrtě roku. S výcvikem se začíná přibližně ve dvanáctém až čtrnáctém měsíci života. Ale i do té doby se s pejskem pracuje, od jeho narození až do předání, a ještě i po předání klientovi.

Jak probíhá výcvik?

Základem je, že cvičitel bere každý den psa do venkovního prostředí. Postupuje se od nejjednodušších ke složitějším dovednostem. V ulicích psa učí všechno, co bude jako průvodce nevidomého potřebovat. Ve vyhlášce jsou přesně popsané dovednosti, které vodicí pes musí umět. Je to dané legislativou.

Pes vás musí bezpečně provést všemi nástrahami, co město přináší. Tyhle nástrahy jsou to, co se musí naučit. Například nevšímat si svého okolí, koukat na svět očima a ne nosem, vyhýbat se překážkám, kterým se lze vyhnout, označit překážky, kterým se vyhnout nejde. Také vyhledávat podle pokynů, třeba najít přechod pro chodce nebo schody. Výcvik musí probíhat tak, aby zvíře snadno pochopilo, co má dělat.

Na kolik korun vychází výcvik jednoho psa?

U nás i v zahraničí se reálné náklady na přípravu psa mohou pohybovat až kolem půl milionu korun. Musíme počítat s tím, že řešíme už i výběr rodičů budoucích vodicích psů, kontakty se zahraničím, shánění psů samců na krytí nebo inseminačních dávek. Chov fen a štěňat. Plus výcvik, včetně mezd trenérů, prostor, kde fungujeme. Také pohonné hmoty, protože jsme hodně v terénu.

V Česku si nevidomý může požádat o příspěvek na pořízení vodicího psa, jelikož patří mezi kompenzační pomůcky. Strop příspěvku je tři sta padesát tisíc. My můžeme prostřednictvím klienta čerpat příspěvek od státu, ale pokrývá víceméně jen výchovu štěňat, výcvik a předání klientovi.

Takže když si chce někdo pořídit vodicího psa, musí za něj zaplatit anebo zažádat o příspěvek?

Ano. Existují zákonná pravidla pro podání příspěvku. Člověk musí mít nějaký stupeň zrakového postižení. Potom si může požádat o příspěvek, který prochází řízením, včetně zpráv revizních lékařů. Úřad vydá rozhodnutí a pokud člověk splní podmínky, může dostat příspěvek ve výši devadesát procent z ceny psa. Ale je to částka, která je nějakým způsobem zastropovaná ze strany úřadů práce. Nemůžeme požadovat celou částku za jednoho psa, kterou vynaložíme. Ale to je v pořádku.

Není mnoho zemí, kde se na vodicí psy přispívá. Většinou si organizace musí shánět finanční prostředky samy.

Mluvila jste o tom, že máte chovné feny. Co je to za plemena?

Máme vlastní chov budoucích vodicích psů. Chováme jen labradorské retrievery, ale nejde o běžné labradory.

Labradorský retriever je obecně plemeno lovecké, určené k přinášení zvěře, k práci venku v lese. Zvládne pachové práce. My nepotřebujeme, aby měli naši psi lovecké sklony, takže chov jako takový se směřuje jinam. Je to mezinárodní spolupráce, je to náročné, ale vyplatí se to. Je to vlastně plemeno v plemeni. Jsou to zvířata speciálně chovaná pro účel výcviku vodicích psů.

Má to poměrně přísná pravidla, třeba výběr podle zdravotních nebo povahových aspektů. Musí se hlídat genetická variabilita a tak dále, aby to odpovídalo pravidlům chovu.

Myslíte, že se dá z jakéhokoliv psa vychovat vodicí pes?

Ne. Třeba kvůli velikosti. Nemůže vodit jezevčík. Naopak obří plemena také nemohou být vodicími psy, nevešli by se do autobusu, nemohli by cestovat. Ale hlavně jde o povahu. Každé plemeno má nějaký účel. Někteří hlídají objekt, loví, pasou stáda, někteří jsou jen společníci. To zásadní, co požadujeme, je empatie a ochota spolupracovat. Každé plemeno má různý stupeň empatie.

Je jen málo plemen, která tuto náročnou službu mohou splnit. A přímo v těch plemenech je málo jedinců, kteří se na to opravdu hodí.

Stává se vám během výcviku, že se nějaký pes není schopen naučit pokyny nebo neposlouchá, a nemůže se stát vodicím psem?

Málokdy, protože systematickou přípravu se většina našich psů naučí a jsou hodní. Myslím tím psy z našeho účelového chovu. Ale stává se, že nesplní veškeré podmínky k výcviku.

Jsou tam povahové aspekty. To znamená, že zvíře má příliš mnoho temperamentu, dominance, nebo naopak je submisivní a bázlivé. Má strach z dopravního ruchu, není si jisté ve městě. To jsou důvody, proč to ten pes dělat nemůže.

Je to docela těžká práce. Pes musí opustit všechny svoje zájmy a věnovat se zájmům svého pána, a ještě se správně rozhodovat ve složitých situacích. Například před vstupem do vozovky se vždy zastavit. To zvíře musí být hodně psychicky vyrovnané a spolehlivé, aby mohlo být vodicím psem. Také jsou tu zdravotní aspekty. Pokud má chronický problém, který by ho zatěžoval, nemůže dělat vodicího psa. Nezařadí se do výcviku a stane se domácím mazlíčkem.

Podle čeho vybíráte, kterého psa přiradit k jakému zájemci?

Podle potřeb klienta a povahy psa. Když máte temperamentního mladého muže se spoustou aktivit, nemůže dostat líného psa. Hledí se i na velikost zvířete, na psychickou zatížitelnost – to znamená, co to zvíře vydrží. Naopak ke staršímu člověku se hodí líný pes, který má rád klid a bude mu stačit pár jednoduchých tras. Lidé jsou různorodí, mají různé potřeby. Žádný člověk se zrakovým handicapem to nemá jednoduché a zvíře mu musí přinést vylepšení života.

Záleží i na tom, jak moc je člověk schopný být pejskař, zvládat psa, správně s ním komunikovat, aby si rozuměli.

Jak probíhá předání psa klientovi?

Je to proces, který trvá několik měsíců. Poté, co se vybere konkrétní pejsek, probíhají návštěvy ještě před předáním. Pejsek se půjčí klientovi na víkend, aby si spolu zkusili žít, jen jako člověk a pes. Když pes dokončí výcvik, sbalí se mu výbava a cvičitelka s ním jede za klientem.

První týden zůstává cvičitelka v okolí, ubytuje se a s klientem se učí základní trasy a vzájemnou spolupráci se psem. První týden je nejintenzivnější, ale záleží na věku klienta a na handicapu. Pokud klient nezvládne zátěž spojenou s každodenním chozením tras, rozděluje se výcvik do více dnů. Cvičitel odjede a vrací se po několika dnech odpočinku.

Potom se za klientem vrací, třeba jednou týdně. Zkontroluje, vyzkoušejí si něco nového a během prvních dvou měsíců intenzivní spolupráce by měly být pokryté základní trasy. Trvá půl roku až rok, než pes opravdu pozná prostředí a zapadne do toho. Pak už jsme třeba jen ve vzdáleném kontaktu.

Čeho by si měl být kolemjdoucí vědom, když potká vodicího psa s jeho páníčkem?

Pokud nemá kolemjdoucí pocit, že pes nebo člověk jsou v ohrožení a potřebují nutně pomoc – třeba že vstoupili do vozovky na červenou – ideální je tu dvojici nechat být. Nevšímat si jich, nenavazovat se psem ani oční kontakt. Nesnažit si získat pozornost psa. V momentě, kdy si pes všímá kolemjdoucího, a ne svojí práce, může udělat chybu, a to znamená ohrožení nevidomého. Ani když pes s člověkem stojí na zastávce, není prostor na to, aby si kolemjdoucí pejska pohladil.

Pokud už má potřebu, je vždy dobré se zeptat. Nevidomý může oprávněně říct ne. A je to i lepší, nechat psa pracovat. Tihle pejsci nejsou stále v práci, užívají si úplně stejné volnosti, jako jakýkoliv jiný pes. Má čas pro práci a čas pro zábavu. Když je v parku, běhá na volno s ostatními pejsky, může se mazlit.

Když dvojice čeká u přechodu, je na tom nevidomý úplně stejně jako kdyby psa neměl. Pes nerozhoduje, kdy se dá vstoupit do silnice. Takže třeba v tom momentě pomoc potřebuje. Anebo když je dvojice dezorientovaná.

Zajímá mě, jak vypadá váš běžný den cvičitelky vodicích psů?

Každá cvičitelka má obvykle doma dva psy. Každý pejsek potřebuje nějaký výcvikový prostor. Pokud není ještě něco jiného, jako administrativa nebo akce, vezmu ráno psa a jdu s ním minimálně na dvě hodiny ven. Někam dojedeme, učíme se něco, vrátíme se zpátky. Odpoledne to samé s druhým psem. Pak se psi potřebují proběhnout, vyvenčit, odpočívat. Dva psi vám zaberou téměř celý pracovní den, plus ještě administrativa.

Co vás na té práci baví nejvíc?

Když vidíte, jakým způsobem dokáže pes člověku pomoci, jak mu změní život. Když přijde člověk o zrak, nastane psychický šok. Každý nevidomý se dostane do špatného psychického stavu, protože je najednou posledním článkem řetězu. Někdo mu musí stále pomáhat. Potřebuje někoho, aby ho někam dovedl, našel mu správné oblečení nebo mu uvařil kafe. Je spousta činností, které se člověk musí naučit dřív, než se ke psu dostane. Je tam ještě veliký proces sociální rehabilitace.

Ti lidé jsou často smutní, nešťastní, nemají to jednoduché. Když pak vidíte po roce ty dva, jak spolu fungují, jak je najednou člověk samý úsměv, má daleko větší radost ze života, jak pes přinese nejen technickou, ale i psychickou podporu. To je na tom asi to nejlepší. Když vidíte výsledek, jak pes dokáže měnit život člověka se zrakovým handicapem.