Výšivku obdivujeme, ale pletení umělecká sféra dlouho ignorovala, říká historička umění

Pletení je poslední dobou stále více populární. Setkáme se s ním doma u babičky, ale také zcela běžně u studentů v atriu. Historička umění Julia Secklehner se této aktivitě věnuje už od dětství. Právě praktická zkušenost ji inspirovala k tomu začít ji zkoumat i teoreticky. V rozhovoru přibližuje své dosavadní vědecké poznatky a představuje také Mondays are for knitting, pravidelné akce, které začala pořádat po příchodu do Brna.

Julia Secklehner

• Historička umění
• Zakládající členka Centra pro moderní umění a teorii na Masarykově univerzitě v Brně
• Ve svém výzkumu se zaměřuje na přínos žen do moderního umění a průniky mezi vysokým a lidovým uměním, zejména ve vztahu k textilní výrobě a materiální kultuře.

Kde se vzal nápad začít pořádat Mondays are for knitting?

Když jsem studovala v Glasgow ve Skotsku, navštěvovala jsem tam jeden univerzitní spolek, kde jsme se pravidelně scházeli a zkoušeli si různá umělecká řemesla. Kreslili jsme, šili, a také pletli, na to jsme měli vyhrazený každý čtvrtek. Když jsem přišla do Brna, hledala jsem, jestli tu není něco podobného. Na jeden spolek jsem i narazila, ale časově mi vůbec nevycházel, a tak jsme se s kamarádkou rozhodly, že si založíme vlastní, tentokrát v pondělí.

Mondays are for knitting

Otevřená komunita lidí, kteří se scházejí každý pondělní podvečer a pletou. Akce jsou otevřené pro všechny, včetně úplných začátečníků. Na místě je k dispozici veškerý materiál a vždycky se najde někdo, kdo vám rád poradí a pomůže. Je to skvělá příležitost pro lidi, kteří by rádi zkusili něco nového, ale možná se trochu stydí. Můžete si povídat, nebo se v tichosti soustředit na svůj projekt. 

Kdy vás napadlo zkoumat pletení i vědecky?

Vlastně se mi přirozeně spojily osobní zájmy s prací. Před pár lety jsem se začala víc zajímat o roli žen v umění. Najednou jsem si uvědomila, že i když sama roky pletu, o historii nebo technikách tohoto řemesla nevím skoro nic. V dějinách umění se často pohybujeme v hodně teoretických, odtažitých sférách. Pletení pro mě byla čistě praktická věc, a tak mi přišlo zajímavé zkusit tu praxi uchopit i teoreticky a začít o ní psát.

Proč se o pletení v umění nemluví?

Když srovnáte pletení s jinými textilními technikami, například s výšíváním, je tam obrovský rozdíl v tom, jak o nich přemýšlíme. O vyšívání existuje spousta teorií. V angloamerickém prostředí se o něm píše jako o typicky ženském umění, které patří do soukromí domova a v určitém smyslu ho lze přirovnat k malování na prázdné plátno. Pletení ale z podobných teorií dlouho vypadávalo, nejspíš kvůli své všednosti a praktičnosti. Výrobky můžete rozplést, úplně rozebrat a předělat je na něco jiného. Je to zvláštní, protože je to něco velmi běžného, ale nemáme toho tolik zachováno.

První pletli muži

Pokud zůstaneme u historie, kde se pletení vůbec vzalo?

Pletení tu s námi bylo od nepaměti, což je dost možná i důvod, proč nikoho dlouho nenapadlo zabývat se jím do hloubky. Spoustu informací o něm ale můžeme vyčíst z dobového umění. Například už na přelomu 14.-15. století vznikla oltářní malba od Mistra Bertrama, známá jako Knitting Madonna.

S pletením se obecně pojí řada genderových stereotypů, většinou bývá vnímáno jako výhradně ženská aktivita. Bylo tomu tak vždycky?

Vůbec ne. Pletení se do Evropy dostalo ve 14. století ze Středního východu. Ve středověku bylo pletení vysoce ceněné řemeslo, protože vlněné oděvy byly neuvěřitelně odolné, a pletaři si své postavení velmi hlídali.

Zlom přišel až v 17. století s vynálezem pletacího stávku. Stroje najednou umožnily vyrábět věci rychle a ve velkém, což paradoxně srazilo hodnotu ruční práce, a tak se tato technika omezila jen na drobnosti jako ponožky, šály nebo čepice.

Velkou roli sehrála i první světová válka. Vojáci v zimě na frontě mrzli, a tak se ve vzdělávání, zejména žen, kladl opravdu velký důraz na to, aby se pro ně naučily plést.

Muži přitom pletli odjakživa. Když se podíváme na dobová vyobrazení, často na nich uvidíme pletoucí vojáky, pastýře a zkrátka muže, kteří měli přístup k vlně a pletením si krátili dlouhé chvíle. Podobně to vypadá i dnes u nás ve spolku, kde je to v zastoupení mužů a žen často půl na půl.

Pletení a Československo

Kdy se pletení rozšířilo u nás?

Textilní řemesla zažívala v meziválečném Československu rozmach, který šel ruku v ruce se zakládáním uměleckých a designérských škol a firem. Zrovna pletení ale zůstávalo stranou ve sféře lidové kultury. Vnímalo se jako čistě ženská, praktická záležitost. Vyučovalo se pouze dívky na základních a vybraných odborných školách a v hierarchii textilních řemesel stálo mnohem níž než třeba krajkářství, tkaní nebo vyšívání.

Módní se pletení stalo ve 20. letech 20. století. Nebylo to však kvůli nějaké revoluci u nás, spíš jsme díky modernizaci začali mnohem víc sledovat, co se děje na mezinárodním trhu. Po celém světě propukla takzvaná „svetrová mánie“ a ke konci dekády už se dalo uplést prakticky cokoli, od plavek a lyžařských svetrů až po večerní šaty a kancelářské oblečení. Vznikaly příručky se vzory pro nejrůznější příležitosti, ale zvláštní význam mělo sportovní oblečení a móda anglického stylu, která pletení pro tuto éru definovala.

Revoluční potenciál

Jaký význam může mít pletení v dnešním světě?

Někteří lidé říkají, že to souvisí s nostalgií. Máme to zafixované jako aktivitu, kterou dělávaly naše babičky, ale ve skutečnosti to vždycky byla a dodnes je aktivita hlavně pro mladé. Často se mi stávalo, že jsem pletla někde v parku a došla za mnou s úsměvem nějaká starší paní, že to dělávala jako mladá.

V posledních letech se zároveň hodně pojí s aktivismem. Například v roce 2017 byla velká věc Pussyhat project, který s sebou přinesl něco, co by se dalo nazvat revolučním potenciálem. Jednalo se o globální protestní fenomén v období pochodů Women's March, během kterého vznikly stovky tisíc růžových pletených čepic s kočičíma ušima jako reakce na protiženskou politiku prezidenta Donalda Trumpa.

Pletení se uchytilo také ve street artu, a to v podobě fenoménu známého jako yarn bombing. Tato forma pouličního umění využívá místo tradičních sprejů či fixů barevnou přízi, do které umělci doslova oblékají veřejné objekty, jako jsou zdi nebo pouliční lampy.

A v neposlední řadě se s ním setkáme i v galeriích. Brazilský umělec Ernesto Neto jej začal používat pro své gigantické instalace. Jeho volně tkané, háčkované a pletené potahy odkazují na buněčné struktury, lidskou kůži nebo nebeské souhvězdí. V jedné výstavě například z vysokých stropů zavěšoval rozlehlé sítě háčkované příze, zatížené těžkými předměty, jako byly skleněné koule. Výsledná díla měla připomínat oteklé části těla, vzrušené pohlavní orgány nebo lepkavé kapající stalaktity.