Ukrajinští umělci zakončili projekt Než válka skončí

Brno - Festival Než válka skončí uzavřel osmnáctiměsíční projekt, který v brněnské Káznici propojoval ukrajinské umělce a místní obyvatele. Prostřednictvím performancí, divadelních představení a komunitních aktivit hledali účastníci způsob, jak sdílet své zkušenosti s válkou i ztrátou domova.

V sobotu odpoledne se na Zelném trhu objevila skupinka mladých lidí. Rozložili pestrobarevné plátno a táhli ho napříč celým náměstím. Na plátně se objevovaly nápisy psané cyrilicí, šátky, vyšívané květiny, obláčky a další symboly.

Když se vrátili na začátek své cesty, pověsili plátno a dívka s korunním černočerveným copem, Kateryna Yaroshenko, začala odříkávat rituální slova: „Vlna vzpomínek jednoho jarního dne opadla, když jsme našli všechna slova. Už nebyly žádné starosti, ani strasti. Věčnost, naše věcnosti, den kdy budoucnost, která ještě neexistuje, a minulost, která je příliš hmotná, tančí svůj tanec a připomíná nám přítomnost. Den, kdy život chytne smrt za ocas. Tento den jsme nazvaly Marevo!“

Poté zazněly písně v ukrajinštině. Účastníci představení mezi sebou a přihlížejícími házeli klubkem provázku, které následně propojilo všechny do jednoho kruhu. Společně se otáčeli dokola a zpívali.

Následovala modlitba pro kapra. „Je tady světlo, máme tady svobodu. Svět patří nám. Ať žije kapr! Ať žije kapr! Ať žije kapr!“ volal do světa mladý Ukrajinec Zakhar Rybalko a vyzýval přihlížející, aby volali s ním.

Šlo o představení Marevo, které bylo součástí závěrečného festivalu Než válka skončí.

Umělecký azyl v brněnském Bronxu

Festival Než válka skončí zakončil stejnojmenný osmnáctiměsíční projekt, který v brněnské Káznici propojoval místní obyvatele s ukrajinskou komunitou.

„Primárním cílem projektu byla pomoc s integrací pro Ukrajince prchající před válkou s nabídkou příjemného, přátelského a kreativního prostoru,“ uvedl pro Stisk vedoucí projektu David Oplatek.

Součástí festivalu byla také participační instalace Záhlaví, kde ukrajinští umělci i běžní lidé vystavovali své myšlenky „z hlavy“. „Chtěli jsme lidem dát možnost vyjádřit, jak vnímají to, co se stalo,“ vysvětlil Stisku hlavní umělec Gleb Zelgin.

V sobotu odpoledne se uskutečnilo také komunitní vaření Czáry wáry. „Nehledíme na to, jestli je někdo Ukrajinec nebo Čech. Od toho je to komunitní vaření. Je pro lidi, které to baví a kteří chtějí něčím přispět,“ prozradila Stisku šéfkuchařka Anna Demčuk. Účastníci si mohli vyzkoušet přípravu boršče, varenyků či ukrajinských pomazánek a ochutnat tradiční nápoj ze sušeného ovoce Uzvar.

Mezi světlem a temnotou

Ve večerních hodinách se v prostorách Káznice odehrálo představení nazvané Svitlotiň, imerzivní a surrealistické performativní vystoupení.

Na začátku se diváci ocitli v úplné tmě. Dva performeři v maskách naslouchali jejich snům a zapalovali svíčku, kterou jim předávali v lucerně – jako symbol jejich přání. Poté se účastníci vydávali na cestu mezi různými obrazy a místnostmi.

V jedné z nich byla rakev, z níž se ozývaly hlasy připomínající duše zemřelých. V další se odehrávala šachová partie komentovaná v ukrajinštině, v jiné performerka Kateryna Yaroshenko proplétala červené klubko mezi „paměťové uzly“ krátkodobé a dlouhodobé paměti. Návštěvníci zde mohli nakreslit vlastní vzpomínky a pověsit je na červenou nit.

V jedné místnosti se nacházelo Ministerstvo nenarozených dětí, kde se každý účastník mohl rozhodnout, které dítě dostane druhou šanci žít a které ne. Scéna působila silně, osobně a zneklidňujícím způsobem, protože vyžadovala osobní volbu, symbolickou konfrontaci s představou ztráty a zodpovědnosti.

Další místnost nabízela vápencovou hlavu se strnulou grimasou, která zírala na svítící lucernu.
Závěr patřil prostoru s hvězdnou oblohou, kde modrovlasá žena s bílým líčením vybízela účastníky, aby zanechali své světlo, svůj sen, a zůstali chvíli v temnotě o samotě, aby mohli reflektovat sami sebe.

Mělo to smysl?

V sobotu se také uskutečnila diskuze s vedoucím projektu Davidem Oplatkem, režisérem Maxem Nowotarskim, dramaturgem Matějem Nytrou, herci a účastníky festivalu.

Zaznělo, že projekt za osmnáct měsíců vytvořil platformu, která pomohla mladým kreativním Ukrajincům se začlenit do společného kolektivu a našla pro ně prostor, kde se mohli svobodně vyjadřovat. I přes snahu pořadatelů ale většinu publika tvořili právě Ukrajinci a jen málo Čechů tato představení navštívilo. I proto se tvůrci rozhodli s inscenací Marevo vyjít z prostor Káznice až na Zelný trh. Chtěli, aby jejich práce a poselství byly přístupné i širší veřejnosti.

Díky projektu Než válka skončí vznikla tři autorská divadelní představení inspirovaná zkušenostmi ukrajinských účastníků, na nichž kurátorsky spolupracovali Max Nowotarski a Matěj Nytra. První představení s názvem Benteha se zabývalo vnitřní bolestí, Marevo mělo katarzní účinek s představou utopické budoucnosti a Svitlotiň představovalo nejtemnější i nejsvětlejší kouty uprchlické mysli.

Každé z těchto děl neslo název podle ukrajinského slova, které nemá v češtině přesný překlad. „Marevo je slovo v ukrajinštině, které se nedá úplně přeložit. Znamená to něco jako zjevení nebo přelud. My to chápeme jako magické slovo, které nepřekládáme pro účely inscenace,“ vysvětlil Stisku dramaturg Matěj Nytra.

„Marevo má být utopistická představa budoucnosti. V mé utopii by měl mít každý svůj domov. Téma domova je pro mě osobní, protože mám dům na Ukrajině, ale nemohu tam žít,“ prozradila Stisku performerka Kateryna Yaroshenko.

Ať už měl festival pro veřejnost jakýkoliv dopad, pro samotné ukrajinské tvůrce měl hluboký význam. Nabídl jim prostor k vyjádření, komunitu a pocit sounáležitosti v době, kdy museli opustit domov a začít znovu.