Fenomén Spartakiáda ukazuje propojení pohybu, propagandy a osobních zážitků

Brno - Letos je to čtyřicet let od poslední spartakiády, masové gymnastické přehlídky socialistického Československa. Tyto akce byly nejen ukázkou kolektivní disciplíny a ideologické propagandy, ale také zdrojem osobních zážitků a kulturních vzpomínek. Výstava Fenomén Spartakiáda 1955–1990 v Brně představuje stovky autentických předmětů a fotografií, připomíná historii akce od prvního ročníku po plánovaný ročník 1990 a nabízí pohled na jejich společenský a kulturní význam.

Milion lidí, jednotný pohyb a pečlivě řízená choreografie. Spartakiády patřily k největším tělovýchovným akcím socialistického Československa a zároveň k jeho výrazným ideologickým symbolům. Výstava Fenomén Spartakiáda 1955–1990 přibližuje, jak tento fenomén propojoval tělovýchovu, propagandu i osobní prožitky. Výstavu pořádá Retro muzeum Brno v Křížové chodbě Staré radnice a je k navštívení do 18. listopadu,

Návštěvníci mohou vidět více než pět set autentických předmětů – cvičební úbory, diplomy, plakáty, odznaky i velkoformátové fotografie – a sledovat vývoj spartakiád od jejich počátků až po plánovaný ročník roku 1990, který se po listopadových událostech už neuskutečnil.

Kurátor výstavy Radim Blaško zdůraznil, že cílem není hodnotit spartakiády, ale ukázat jejich šíři a rozporuplnost. „Chceme zobrazit spartakiády jako fenomén – propojení pohybu, emocí, jednoty i politické ideologie. Mnozí si je pamatují jako nezapomenutelný zážitek, jiní jako nátlak. Nabízíme pohled z různých úhlů a necháváme diváka rozhodnout,“ uvedl.

Historik Petr Roubal připomněl, že spartakiády byly státním politickým rituálem, který demonstroval jednotu a disciplínu socialistického státu. „Režim získával prostředek mobilizace a symbolické reprezentace moci před televizními kamerami i zahraničím,“ řekl. Na Strahově cvičilo až dvě stě tisíc lidí, více než milion dalších se zapojilo do nižších kol po celé republice. Přesto je podle Roubala důležité zdůraznit i osobní motivace účastníků – radost z kolektivu, pocit sounáležitosti nebo možnost cestovat do Prahy.

Pamětnice Renata Bukáčková vzpomíná na spartakiádu roku 1985 jako náročnou, ale výjimečnou zkušenost. „V tělocviku jsme ten rok nedělali nic jiného než nácviky. Bylo to povinné, ale zároveň to pro mě byla odměna – dostala jsem se do Prahy,“ sdělila. Podobně Dana Hanáková, která také cvičila na Strahově, popsala školní nácviky jako lehce směšné, přesto pro ni byly samotné zážitky z Prahy a Strahova odměnou. „Bylo to pro nás něco výjimečného – velké město, stadion, wow. Celé to bylo krásné a líbilo se mi to. Ani fialový trikot mi nevadil, ani spaní ve velké tělocvičně na rozkládacích lehátkách. Byl to prostě zážitek a jsem za tu zkušenost ráda,“ uvedla. Účastnice Hana Anderlová vnímala spartakiády spíše jako pokračování sokolské tradice. „Spartakiády mi nevadily a nácviky v hodinách tělocviku jsem dokonce vítala. Strahov mě minul, ale ani nelákal,“ doplnila.

Sociolog Pavel Pospěch upozornil na širší kulturní rozměr spartakiád. „Nešlo pouze o propagandu. Šlo také o snahu státu pečovat o těla, zdraví a estetické cítění občanů – o ideál dobrého pracovníka i občana. Tato snaha byla typická pro poválečné období a bylo ji možné najít i na západě, nejen ve východním bloku,“ vysvětlil.

Podle Blaška výstava často vyvolává osobní reakce. „Mnozí přicházejí vzpomínat – vidí úbory, hudbu nebo fotografie, které znají z dětství. Zároveň si uvědomují, jak silně byly spartakiády propojené s politikou,“ řekl. Výstava sleduje i proměnu pohledu na tělovýchovu po roce 1989 – kolektivní rituál vystřídal individuální výkon a obraz vyrovnaných řad ideál osobního úspěchu.

Spartakiády se v Československu konaly každých pět let od roku 1955 a navazovaly na tradici sokolských sletů. Na rozdíl od nich sloužily jako masová manifestace loajality k režimu. Výstava Fenomén Spartakiáda 1955–1990 připomíná nejen sportovní a kulturní stránku spartakiád, ale i jejich místo v dějinách československé společnosti.