Jaké je to být veganem? Odpověď můžete najít na VeganFestu v Brně

Brno - Jedenáctý ročník brněnského festivalu VeganFest začíná v sobotu 16. března a potrvá až do neděle 24. března. V rámci festivalu je možné vidět řadu přednášek, workshopů, stánků s občerstvením nebo neziskovými organizacemi. Program se bude první víkend odehrávat v Co.Labs a druhý víkend v Café Práh. Všední dny pak budou v různých podnicích města Brna. VeganFest pořádá brněnská aktivistická organizace Kolektiv pro zvířata, která usiluje svou činností především o etický a rovnoprávný vztah lidí ke zvířatům. Na celý festival je vstup zdarma.

„Nejvíce se návštěvníci mohou těšit na tři přednášky od několika lékařek, které veřejnosti ukáží, že rostlinná strava je nejenom plnohodnotná, ale že v některých případech může pomoct i nalomenému zdraví,“ sdělil pořadatel VeganFestu Jakub Maceja. Přednášky jako Rostlinná strava v boji s cukrovkou od Radany Dymáčkové nebo Environmentální žal z pohledu klinické psycholožky Martiny Kocourkové jsou jen některé z mnoha nabízených aktivit.

Jakub Maceja doplnil: „Pokud jste konvenční strávník, nebojte se přijít. Festival rozhodně není jen pro vegany. Věříme, že v programu si každý najde svoje."

Čím je náročné vést veganský život? Reportérka Stisku Online si vyzkoušela, jak žijí vegani po dobu jednoho měsíce a ukazuje například, jaké překážky musíte překonat, pokud se rozhodnete dát na cestu veganství.

V dnešní době by mě někteří lidé mohli klidně onálepkovat slovem masožrout. Ačkoliv mi přijde přesnější přírodopisné hledisko a označit samu sebe za klasického všežravce. Přesto jsem se ale rozhodla, že překročím komfortní zónu svého jídelníčku a vyzkouším si být na měsíc veganem.

Co je to veganství?

Veganství je životní styl, který odmítá využívání živočišných produktů, a to nejen z hlediska výživy, ale také oděvů či používané kosmetiky. Veganské stravování má mnoho forem – od junk food až po syrovou stravu, a každý si vybírá, co jí nebo jemu vyhovuje. Začátky tohoto stylu života mohou být náročné jak finančně, tak psychicky.

Své již zakoupené oblečení a jiné produkty, které se neřadí jako veganské jsem nevyhazovala. Zaměřila jsem se primárně na veganskou stravu, i když jsem dodržovala také všechna ostatní pravidla.

Proč se lidé stávají vegany?

Když se mě někteří moji známí ptali, proč se dobrovolně takhle trápím, má odpověď často byla: „Musím vědět, jak strašné to je, abych na to mohla nadávat.“ Smála jsem se, ale vlastně mě zajímal tento nový svět, životní styl.

Podle serveru Soucitne.cz jsou nejčastějšími důvody zdraví, ekologie a etický přístup ke zvířatům. Správně sestavená veganská strava má určité zdravotní výhody, protože snižuje krevní tlak a hladinu cholesterolu, snižuje výskyt srdečních onemocnění, cukrovky 2. typu a některých typů rakoviny. Z ekologického hlediska může veganství snížit vliv člověka na životní prostředí, protože výroba rostlinných potravin spotřebovává méně energie, vody a zabírá méně půdy než produkce masa a mléčných výrobků. Z hlediska etiky vegané nechtějí podporovat zneužívání a zabíjení zvířat.

Mé první dny veganství

Základní otázkou je, kde vzít látky, které jsme zvyklí získávat ze zvířat (zejména pokud naše strava do této doby příliš zdravá nebyla a obsahovala především maso a přílohy). Častým omylem bývá tvrzení, že v rostlinné stravě není dostatek bílkovin a železa.

Zvýšená pozornost by měla být věnována příjmu vitaminu B12, vitaminu D, jódu, selenu a omega-3-mastných kyselin. Obecně se pak doporučuje konzumace luštěnin, celozrnného pečiva a těstovin, zdravých tuků, ovoce a zeleniny. Člověk by se měl vystavovat slunci, aby načerpal vitamín D, a to celé ještě doplnit spolehlivým zdrojem vitamínu B12.

Je první den mé cesty za veganským poznáním a já mířím pro veganský párek v rohlíku. Než se vrhnu do nových receptů, chci zkusit nějaké to junk food. Ale hned několik chvil po prvním soustu zjišťuji, že má volba byla špatná. Rozmazává se mi po jazyku jako mokrý jíl. Veganský párek překvapivě nechutná jako párek obyčejný, a tak se ho vzdávám, než se mi udělá zle. Překvapivě příjemným objevem byly různé raw tyčinky, které mi zachránily můj první den v cizí kůži.

V dalších dnech jsem se zaměřila na náhradu mléka a mléčných výrobků, chtěla jsem si dát cappuccino. Nečekala jsem, že mi klacky pod nohy bude házet sója, jedna ze základních surovin pro vegany. V mém vegan deníku z těch dní se píše: „Ochutnala jsem kokosové baristické mléko, je mi z něj zle, je v něm sója. Proto asi budu pít jen espresso tonic.“

Než mi dojde, že moje tělo sóju prostě nesnese, zkouším ještě vietnamské Bún bò Nam Bô s tofu. Mým prvním novým zápisem ve vegan deníku se stal recept na pomazánku z pečené mrkve.

Po prvním týdnu cítím spíše vyčerpání než příval energie, který mí pozorovatelé očekávali. Naštěstí mi vyhovuje ovesné mléko.

Malá města proti Brnu

Čím větší město, tím víc lidí. A čím víc lidí, tím víc chutí a taky veganů. Po návratu z rodných jižních Čech do Brna se nade mnou opět rozsvítí slunce. Zkouším veganskou restauraci hned při první příležitosti, franšíza v centru Brna. „(…) Unešena prostředím, ale mají tu spoustu jídla se sójou a low-budget to taky zrovna není (…),“ píšu do vegan deníku. Nakonec jsem si ale vybrala pečené brambory a byla jsem nad míru spokojená.

Mezitím se u mě projevují příznaky nemoci nejspíš z nachlazení, které trvají déle než obvykle. Zkoumám proměnu své imunity v závislosti na své nové stravě a skutečnosti, že jím méně, než je mým zvykem.

Po poznámce v mém vegan deníku: „U nás doma máme v jednotě jen jednu vegan-pomazánku a kukuřičné krekry,“ si užívám velký výběr v brněnských supermarketech. Nakupuji si bezvaječné těstoviny, kokosové smetany na vaření, semínka a zeleninu.

Dalším plusem velkého města je rozšířená nabídka veganských produktů, které nejsou k jídlu, jako je kosmetika a oblečení, přestože se takové věci dobře shání na internetu.

Vaření a hlavně experimenty

Když pominu snahu o veganské ratatouille, které mě nadchlo spíš výrobou než chutí, tím nejinovativnějším pro mě byl řepový kebab v pita chlebu. Původně to měl být burger, ale fialová hmota nedržela dostatečně u sebe. Standardní recept na pita chléb zahrnuje obyčejnou mouku, droždí, vodu a sůl. Pokud se dodrží tento recept, pita chléb by měl být veganský. Svůj kebab jsem navíc obohatila i veganskou domácí tatarkou.

Vymýšlení receptů mě začíná držet nad vodou. V polovině měsíce začínám cítit nechutenství k veganským jídlům, ale držím se statečně. Veganský život mi přijde beznadějný, a tak můj zápis ve vegan deníku zní: „Chipsy jsou teď můj život, protože jiný dobroty nemůžu.“ To, že to není pravda, se dozvím až později. Do deníku si začínám psát „momenty štěstí“, abych nepropadala panice z hladu, který mě čeká ještě dva týdny. Dále konzultuji vaření se svou kamarádkou vegetariánkou. „Tak si urob indickú a namiesto mäsa daj karfiol,“ radí mi a já její doporučení zrealizuji hned další den.

Ke konci měsíce objevuji recept na veganskou ricottu z domácího mandlového mléka. Takový experiment si nemůžu nechat ujít. Jen oloupané mandle, sůl, voda, trochu citronové šťávy. „Až se naučím loupat mandle, napíšu si sem návod,“ zapisuji do vegan deníku. Princip výroby ricotty, když už tedy máte hotové mandlové mléko, je pomalé cezení přes přírodní plátýnko. Něžně utahuji plátno kolem mléka, které jsem do látky předtím vylila. Po rukách mi teče mandlová voda. Je to precizní práce, chce trpělivost. Po čtyřech hodinách si mažu ricottu na chleba.

Odpor okolí

Lidé kolem mě začínají mít starosti čím dál častěji. Nedokážu si představit, jak by snášeli mé veganství, kdyby nebylo jen dočasné. Často ho označují jako „dobrovolné mučení“ nebo dokonce sebepoškozování. Přitom fyzicky je mi velmi dobře. Cítím se čistá zvenku i zevnitř, je to příjemný detox a o žádné chutě navíc se neobírám. Pominu-li, že jsem nezvládla uvařit čočkovou polévku, na kterou jsem se těšila.

Odmítavé až nepřátelské reakce ostatních lidí jsou různé. Vyplývají jednak z upřímných obav o vaše zdraví, jednak z pocitu, že útočíte na jejich vlastní hodnotový systém či svědomí, ale i z pouhého strachu či odporu k čemukoliv odlišnému a neznámému. Co se týká zdravotní nezávadnosti, doporučuji starostlivé rodinné příslušníky seznámit s oficiálním stanoviskem Americké dietetické asociace a Kanadských dietologů a dalších relevantních institucí.

Další dobrou metodou je informování případných zájemců o svých důvodech veganství (nebo vegetariánství) bez zbytečného urážení nebo agresivity. Uvědomuji si, jak dlouho mi trvalo si připustit nepříjemnou realitu a snažím se ji všem trpělivě popsat.

Pokud se někdy budete jako vegani cítit sami, můžete navštívit aktivistické a společenské akce lidí s podobným smýšlením, jako jsou demonstrace za práva zvířat, veganské večeře a mnoho dalších.

Síla vůle

Mojí největší chybou je, že jsem se dostatečně nespojila s ostatními vegany. Chtěla jsem si na všechno přijít nejlépe sama. Zaměřila jsem se na velká fastfoodová jména a zkoumám, kde si co můžu jako vegan dát. Vždy si žádám tabulku alergenů – žádný živočich a žádná sója.

Nakonec zjišťuji, kde všude si můžu dát veganské bagety se zeleninou nebo nudle. Moje cesta končí u veganského hamburgeru v centru Brna. Opět si vyžádám tabulku alergenů, o které někteří mladší zaměstnanci ani nevědí, že ji v práci mají, a pozorně si ji pročítám. Za poslední týdny jsem se konečně naučila čísla některých pro mě důležitých alergenů, tak to jde rychle. Rostlinný hamburger můžu, tak si ho dám.

Čekám na zastávce na kamarádku a ochutnávám svůj dnešní úlovek. Po chuti bych skoro nepoznala, že je veganský. Přese všechno dobré, ani ne pět minut po posledním soustu začínám kašlat, škrábe mě v krku. Stopy sóji. Postupně to přejde k lehkému dušení. Prášek můj stav do půl hodiny naštěstí zklidní.

Nevím, jestli byl veganský hamburger poslední kapka nebo jestli to bylo něco jiného. Každopádně jsem svůj experiment ukončila po 28 dnech, což znamená o tři dny dříve. Obdivuji vegany, pro které je tento životní styl více než políčko na seznamu toho, co chtějí v životě zkusit.