Zápasník Chotěnovský: Trend MMA je teprve na začátku

V jednadvaceti letech se rozhodl pro sport, který u nás v té době nikdo neznal. Denně dojížděl sedmdesát kilometrů na tréninky z Dolní Dobrouče do Hradce Králové. „Naši to nechápali, dával jsem do toho veškeré peníze, měl neustále modřiny a byl hubenější než teď. Musel jsem si získat jejich pochopení a respekt, stejně jako tenhle sport u českého publika,“ říká profesionální MMA zápasník z All Sports Academy Lukáš Chotěnovský. Foto: Martin Bureš

Co se ti jako první vybaví, když se řekne MMA?

Samozřejmě v první řadě sport, ale pro mě to není jenom to. Kolem MMA se mi točí celý život, všechno tomu podřizuji a makám na sto procent, abych v tom byl nejlepší. V tuhle chvíli je to moje největší priorita a životní náplň.

Jaký byl důvod začít dělat bojové sporty?

Mně se to vždycky hrozně líbilo. Ještě na kazetových videorekordérech jsem si pouštěl filmy, ve kterých hrál Jean-Claude van Damme, šampion bojových umění, který mě fascinuje dodnes. Rozhodující moment přišel, když jsem se opil na diskotéce a dostal „vypínák“. Ráno jsem se probudil v nemocnici a řekl si, že se chci umět bránit, kdyby to ještě někdy bylo potřeba. Dělám si z toho srandu, ale svoje první K.O. (způsob předčasného ukončení utkání v MMA, kdy zápasník obdrží úder na hlavu a v důsledku toho ztrácí orientaci) jsem dostal před hospodou na chodníku.

V červnu 2014 jsem se z Dolní Dobrouče odkud pocházím, poprvé vydal na trénink do Hradce Králové. Mohl jsem si vybrat kluby, které byly blíž mému bydlišti, ale já, když se pro něco rozhodnu, chci to dělat naplno. Proto jsem si hned našel kvalitní klub, ve kterém trénuji dodnes. Viděl jsem na Facebooku video, ve kterém byl můj současný kouč Patrik Kincl, společně s Davidem Dvořákem a Janem Maršálkem. Tak jsem se za nimi vydal. Po prvním tréninku jsem si byl jistý, že se tomu chci věnovat. Minimálně si alespoň jednou zkusit zápasit v kleci. Ty ambice tam byly od začátku.

Smíšená bojová umění (anglicky Mixed Martial Arts, zkráceně MMA) je plnokontaktní bojový sport bez využití zbraní, umožňující údery i chvaty, boj ve stoje i na zemi, a spojující různé techniky jiných bojových sportů i bojových umění.

Kdyby to šlo změnit, chtěl bys začít dřív?

Když jsem začínal v jednadvaceti letech, tak tu ten sport ještě nebyl, takže i kdybych se MMA začal věnovat o pár let dřív, byly by ty začátky rozhodně ještě těžší. Teď mi je devětadvacet a vidím, že kluci ve dvaceti jsou kolikrát na diametrálně odlišném levelu, mají za sebou zkušenosti ze světových turnajů a soutěží, protože ty možnosti mají od samého začátku. Když mě pak na tréninku zmlátí o osm let mladší kluk, není to pro moje ego nejlepší, ale beru to, jak to je. Na druhou stranu jsem rád, že jsem začínal v době, kdy ten sport nikdo neznal. Dnes to spousta lidí dělá jenom proto, že je to trend a chtějí být „cool“.

JE JASNÉ, ŽE OBČAS DOSTANEŠ NAKLÁDAČKU A  BUDE TO BOLET, TO K TOMU PATŘÍ, NEJSOU TO ŠACHY

Jaké předpoklady by měl mít zápasník bojových umění?

Rozhodně disciplínu. Já to beru jako svoji práci, na trénink jdu vždy, ať se mi chce, nebo ne. Dále je to určitě pohybové nadání, motivace a brát ten sport vážně. V neposlední řadě se nebát trpět. Je jasné, že občas dostaneš nakládačku a bude to bude bolet, to k tomu patří, nejsou to šachy.

Na to mířila moje další otázka. Přebije adrenalin bolest během zápasu?

Je to individuální, ale většinou když něco bolí už v zápase, tak je to problém a nejedná se o lehké zranění. Z velké části ale adrenalin bolest potlačí. Během mého posledního zápasu, mě soupeř kopal do holeně, takzvaný calf kick, což mi tu nohu začalo vyřazovat a těžkla mi. Když jsem ho ve třetím kole předčasně ukončil, vylezl na klec a začal oslavovat, bolest se okamžitě dostavila a na zem už jsem neseskočil. Zranění přichází k sobě hned po konci zápasu, každopádně úrazy jako roztrhnuté obočí ani nepočítám.

Jak se vyrovnávat s prohrou? Zpochybňuješ například svoji přípravu?

Co se týká přípravy, tak tu si rozhodně nikdy nevyčítám. Vždy musím mít pocit, že jsem udělal vše, co se dalo, abych šel vítězství naproti. Například si před zápasem holím nohy, protože se můžeme prát na zemi, jsme zpocení a soupeři to zkomplikuji, když se bude smekat po mé kůži. Mně to zabere patnáct minut, a i když tím zvýším šanci na výhru třeba o jedno procento, tak to má smysl. Prohra je těžká hlavně psychicky. Zápasení není jenom o mně, mám celý tým, který dře se mnou, jede se mnou na zápas, všichni se mi podřizují, moje přítelkyně musí trpět mé nálady a nervozitu, nemám čas na nic a nikoho jiného, než na sebe a přípravu. Chci to všem vrátit, ukázat, že ty týdny tvrdé práce nebyly zbytečné. Když pak zápas nedopadne podle očekávání, tohle mě trápí nejvíce.

HLAVA JE ALFOU A OMEGOU.

Trénuješ tedy psychiku, aby si takové situace zvládal lépe?

Hlava je nejen v tomto sportu alfou a omegou. Spousta lidí kolem mě pracuje s vizualizací, což spočívá v tom, že si člověk představuje nejhorší scénář zápasu, aby případně věděl, jak na takový výsledek zareagovat, nebo si naopak vizualizuje co chce v zápase dělat a jaký ideální průběh by zápas měl mít. Můžeš mít natrénováno, jak chceš, ale když to nezvládneš psychicky, je ta dřina k ničemu. V tomhle je pro mě inspirací Patrik Kincl nebo David Dvořák, o kterých vím, že mají silnou hlavu.

Můžeš popsat nejtěžší část přípravy na zápas?

Rozhodně je to závěr, zhruba tři týdny před zápasem, kdy už jsem v procesu shazování. Momentálně chodím váhovou kategorii šedesát jedna kilo, hubnu tedy více jak deset kilo, a tak vypadá i můj jídelníček. Ze stravy si tělo moc energie nevezme a zároveň v této fázi probíhají nejnáročnější tréninky. Velký energetický výdej a malý kalorický příjem není dobrá kombinace. Člověku dojde všechno, i dobrá nálada. Každopádně hubnutím to nekončí. Den před zápasem sice musím navážit požadovaná kila, ale stejně důležité je doplnit energii vhodným způsobem. Je potřeba vědět co a v jaké míře sníst, aby to tělo zvládlo přijmout. Tohle laik ani nevidí, je to vlastně velká věda. Neexistuje na to žádný recept a každý zápas se učím něco nového.

Kolik hodin týdně MMA věnuješ?

Já se zapasením neživím, pracuji na plný úvazek jako grafický designér, kde mi v práci naštěstí vychází vstříc a umožňují odbíhat na trénink i uprostřed dne. Můj rozvrh tedy vypadá tak, že jdu do práce, pak na trénink, vrátím se do práce a poté mě čeká další trénink. Každý všední den mám dvoufázový trénink, v sobotu pouze jeden a v neděli mám volno, abych mohl zregenerovat a nabrat síly na další týden. Tréninky jsou rozložené na kondiční a silové, technické, sparringy, drilly a další. Nepřijdu ovšem domů, nedám si nohy na stůl a k tomu párek s hořčicí. Důležitá je i správná životospráva. Před zápasem dělám také analýzu soupeře, všímám si, v čem vyniká a kde jsou jeho slabiny. Zkrátka promýšlím taktiku, i to je součástí přípravy. Jak už jsem řekl, věnuju tomu celý život a sto procent svého času.

Na jaký zápas rád vzpomínáš?

Je těžké vybrat pouze jeden, ale asi na můj druhý profi zápas. Předtím jsem byl dlouho zdravotně mimo hru, pak se mi zranil soupeř den před zápasem a ve výsledku jsem nestál v kleci přes rok a půl. Na další zápas jsem se pochopitelně neskutečně těšil, bylo to proti Litevci v organizaci Prague Fight Night, kde jsem vyhrál ve druhém kole. Ta euforie byla obrovská, řval jsem, zahodil chrániče na zuby do diváků a oslavoval, jak kdybych vyhrál UFC.

Přemýšlíš někdy nad tím, jaký dopad může mít zápasení na tvé zdraví v pozdějším věku?

Ano přemýšlím, každopádně to není box. Naštěstí nedostávám údery pouze do hlavy, a tudíž se úplně nebojím, že bych ve stáří trpěl demencí. Vždy se snažím poslouchat své tělo, když mi říká, že je potřeba zvolnit, tak zvolním, ale vím, že jednou se to všechno projeví, a to tělo bude doslova zhuntované.

Je pro tebe reálné dostat se do UFC?

Je to nejvyšší liga světa, takže  bych o to určitě stál. Nevím, jestli je to má priorita, ale v hlavě to mám. Do UFC je možné se dostat jednak skrze Short Notice, to je nabídka na poslední chvíli, jako náhrada, když se původní fighter například zraní. A jednak skrze Contender Series, které pořádá samotný majitel UFC Dana White, ve kterých zápasníci doslova bojují o smlouvu. Mimo jiné je důležité mít dobrou bilanci, delší šňůru vítězství a ukončovat zápasy předčasně. Na to při vybírání budoucích šampionů organizace kouká nejvíce, ale jako všude záleží dost i na kontaktech.

ZÁPAS PROCHÁZKY O TITUL BYLO DRUHÉ NAGANO

Kde bude MMA za deset let?

Podle mě je trend MMA teprve na začátku. Popularita sportu se neustále zvyšuje, galavečery jako dělá česká organizace Oktagon, se kvalitou postupně přibližují těm světovým. Rostou domácí zápasníci, kteří přitahují další a další publikum. Když se Jirka Procházka rval o UFC titul, bylo na ulici slyšet, jak se lidé z jeho výhry radují. V Brně ho vítalo přes deset tisíc lidí. To bylo před dvěma lety nemyslitelné. Zápas Procházky bylo v podstatě takové druhé Nagano. MMA má před sebou slibnou budoucnost.