Jana Horváthová: Interakce mezi Romy a Čechy chybí

Třicet let od svého založení slaví letos Muzeum romské kultury v Brně. Je jediné svého druhu na světě a navštívil ho například i Václav Havel. „Snahy o založení muzea byly v Československu dlouhodobě, s tatínkem jsme se na začátku devadesátých let do toho nakonec pustili sami a oslovili další příznivce, kteří s námi do toho šli,“ říká jeho zakladatelka a současná ředitelka Jana Horváthová.

Kdo přišel s nápadem založit muzeum a jakou roli jste v jeho počátcích sehrála, vy?

Prvotní myšlenka na založení muzea vznikla už na konci 60. let, když vznikl i Svaz Cikánů-Romů, první romská organizace v Česku. Jeho členové začali s vytvářením sbírek. Kvůli komunistům musel Svaz skončit, některé jejich sbírky se ale zachovaly. Například sbírka starého kovářství, kterou dnes mohou návštěvníci spatřit u nás. Další snahy se objevily po revoluci. Vznikaly politické romské strany a všechny měly jako jeden z bodů svého programu založení muzea. Při politické práci na to ale neměly čas. S tatínkem jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit my. Otec byl v kontaktu s Bartolomějem Danielem, prvním romským historikem a zakladatelem a budovatelem muzejních sbírek někdejšího Svazu. Já sama měla čerstvě vystudovanou historii. A přidala se k nám i etnografka Eva Davidová. Společně se nám muzeum povedlo vybudovat.

Jaké nejvýznamnější momenty formovaly muzeum do dnešní podoby?

Zásadním byl pro muzeum rok 2004, kdy se nám podařilo přesvědčit vládu, aby pro muzeum vyčlenila stálou kapitolu ve státním rozpočtu. Díky tomu ministerstvo kultury pod vedením Pavla Dostála přijalo muzeum jako svoji příspěvkovou organizaci. Tím jsme zajistili stabilní financování muzea.

Do muzea přijeli v roce 1998 i Václav Havel se svou ženou. Jak na jejich návštěvu vzpomínáte?

S Havlem jsem se setkala už dříve. V roce 1997 jsem byla pozvaná do Lán do vily Amálie na setkání s romskou reprezentací. Panu prezidentovi jsem o muzeu vyprávěla a výsledek byl, že se objednal na jeho návštěvu. Když přijel, připravili jsme pro něj i Dagmar Havlovou malé romské pohoštění, ochranka jim ale nedovolila nic z toho sníst. Pan prezident si tehdy v nestřeženém okamžiku strčil do kapsy naše romské placky marikľa. Bylo to moc milé a vtipné. Zahřálo nás to u srdce.

Jaké další významné osobnosti muzeum podporují?

Na návštěvě byl u nás například prezident Václav Klaus nebo premiér Mirek Topolánek, Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš. Všímají si nás ale hlavně v zahraničí. Opakovaně nás navštěvují velvyslanci ze Spojených států, Německa, Francie, Kanady nebo třeba Norska. I díky podpoře zahraniční odborné veřejnosti se muzeu jako samostatné instituci podařilo přežít. V době ekonomické krize byly v Česku snahy o zeštíhlení muzea, muzeum mělo být jako jedno z oddělení připojeno do Moravského zemského muzea. To se naštěstí nestalo.

Najdou se ale i lidé, kterým romská tématika není tolik blízká, například ombudsman Křeček. Jak hodnotíte jeho výstupy v mediálním prostoru vůči Romům?

Je to smutné. Názory pana Křečka nejsou slučitelné s rozvojem občanské společnosti. A není sám, podobně se vyjadřuje třeba i Tomio Okamura, který se tak snaží získat voliče. Abych mu ale nekřivdila, Okamura se za své výroky alespoň omluvil.

K romskému původu se dlouho nehlásila

Proč mají podle vás Češi vůči Romům tolik předsudků?

Velkou roli hraje to, že mezi nimi nedochází k interakci. Romové jsou často izolovaní v sociálně vyloučených lokalitách. Romské děti z vyloučených lokalit zase chodí do segregovaných škol. Veřejnost čerpá zprávy z médií, které jsou zkreslené, děti jsou formovány zažitými stereotypy od svých rodičů a prarodičů. Snažím se prosadit, aby se o dějinách a kultuře Romů učilo více na školách. Bylo by vhodné, kdyby i média více pomáhala s šířením objektivních informací. Do toho patří také sdílení pozitivního obrazu Romů. Mě třeba mrzí, že když k nám přijede natáčet Česká televize, nedostane se výsledná reportáž dál než do jihomoravského večerníku. To je škoda. Jsme muzeum s celostátní působností, jediné svého druhu.

Romové žijí často ve špatných sociálních podmínkách, nedosáhnou na kvalitní vzdělání, hůře si pak shánějí uplatnění na trhu práce a končí na hůře placených pozicí. Jejich děti opět vyrůstají ve špatných sociálních podmínkách, a tak je to pořád dokola. Není to bludný kruh?

Ano, je. Proto je handicap sociálních nerovností nutné vyrovnávat už v předškolní přípravě a na základních školách pak s výraznější pomocí pedagogických asistentů. A nejde jen o romské děti, celkově o děti ze sociálně slabých rodin. V muzeu jsme dříve doučovali romské děti, snažili jsme se alespoň trochu pomoci. Toto je ale potřeba dělat systémově. Například v Británii to funguje. Čeští Romové se tam díky nadstandardní péči už postupně stávají lépe vzdělanými, studují i univerzity. A není to jen o vzdělání, ale i o dostupnosti bydlení. Pokud rodina nezvládá platit nájem, dluhy narůstají. V zahraničí mají sociální pracovníky, kteří chodí do těchto domácností a zjišťují příčiny, proč nejsou schopni nájemné platit. Nedostávají se tak do dluhových pastí a exekucí.

Vy pocházíte z vysokoškolsky vzdělané rodiny, sama jste vystudovala na Masarykově univerzitě historii a muzeologii. Setkala jste se někdy během studia vy osobně s nějakými překážkami nebo nevhodnými poznámkami kvůli tomu, že jste Romka?

Setkala, už na základní škole. Těžce jsem to nesla, dokonce jsem se ani nehlásila ke svému romskému původu. Rodiče o tom nevěděli, nedokázala jsem jim to říct, byla to pro mě moc citlivá věc. Bohužel tohle zažívá většina romských dětí. Vlastně až na vysoké škole, kdy jsem získala společně se vzděláním i určité sebevědomí, jsem byla schopná coming-outu. Je zajímavé, že moje sestra, která má o dost světlejší pleť než já, tyto zkušenosti nemá.

A v cestě za kariérou nějaké překážky byly?

Překážky přímo ne. Spíše bylo těžké skloubit práci s rodinou. Na děti jsme neměla tolik času, kolik bych byla chtěla a potřebovala. Ještě dnes cítí újmu, že jsem na ně neměla čas. Ale cítila jsem tak velkou zodpovědnost vůči budovanému muzeu, až šla rodina trochu bokem. Kdybych věděla, jak to budou později dcery vnímat, asi bych se tehdy rozhodovala jinak.

Cikán není korektní slovo, stejně jako gádžo

Je slovo cikán ze své podstaty hanlivé?

Ten termín se běžně používal, je součástí historických pramenů. Ale už od počátku byl označením negativně zabarveným. Některým Romům to vadí, jiným je. Správně je ovšem termín Rom. Slovo cikán není korektní. Stejně jako gádžo, kterým Romové označují lidi neromského původu.

Když byste měla romskou kulturu nějak charakterizovat, jaká je?

Ono je složité ji vůbec definovat, generalizovat. Jiná věc je tradiční kultura, která ovšem mizí. Dnešní romská kultura je dost pestrá, velmi dramaticky se vyvíjí. Spíše bych pozvala čtenáře k nám do muzea. Ať přijdou, až to epidemiologická situace dovolí. Obrázek si tak mohou udělat sami.

Kdo nejčastěji muzeum navštěvuje?

Převažují návštěvníci neromského původu, i když počty Romů se zvyšují. Nejčastějšími návštěvníky jsou vysokoškolští studenti a cizinci.

Jaký byl pro muzeum teď ten poslední rok, kdy funguje převážně online?

Radost nám to nedělá, je to smutné. Ale práce máme dost. Kromě muzea spravujeme ještě památník v Hodoníně u Kunštátu a budujeme nový památník v Letech u Písku. Chystáme i specializované pracoviště v Praze.

Co plánuje muzeum do budoucna?

V roce 2023 chceme otevřít památník v Letech u Písku a Centrum Romů v Praze. Teď čekáme na stavební povolení, abychom mohli zrekonstruovat vilu, ve které bude centrum sídlit. Nudit se dalších deset let určitě nebudeme.