Provazy jsou pro mě prostředek komunikace, říká shibari umělkyně

Uvolnění, intimita, zvědavost, důvěra, zkoumání hranic, bolest, útěk od reality, moc, erotično. To jsou nejčastější důvody, které lidi k shibari táhnou. Spousta zájemců o toto umění však kvůli strachu či studu neprolomí ten nejtěžší první krok a jejich zvědavost tak zůstane neukojena. „Důležité je nebát se komunikovat. Když už se člověk odváží, nemá se čeho bát,“ říká Def Defkongice, česká shibari umělkyně.

Kdo je vlastně Defkongice?
Je to osoba, které je už přes třicet. Osoba, která se objevuje v rámci BDSM komunity a šest nebo sedm let se věnuje shibari. Není to ale mé alterego, je to spíš část mé osobnosti a mě.

Zatím tyto části ale nepropojujete. Proč jste se rozhodla pro anonymitu?
Zatím si ji uchovávám, mé blízké okolí, především rodina a přátelé, ví i o Def, ale kvůli práci ve školství jednoho z rodičů jsem se rozhodla chránit sebe i svoji rodinu, proto zatím veřejně s Def spojena nejsem.

Zatím. Takže se ale plánujete někdy veřejně s Def propojit?
Určitě je to možné.

Dokážete čtenářům, kteří třeba tak úplně netuší, shibari představit?
Je to původem čínský druh svazování, je to umění, zároveň to spadá do BDSM aktivit, takže to pro někoho může představovat i erotično, které je určitě jednou z nejznámějších součástí, ale každý člověk by si měl rozmyslet, co v tom vidí on.

Co tedy shibari znamená pro vás?
Rozhodně umění. Vidím v tom hlavně úlevu, únik od reality, provazy jsou pro mě prostředek komunikace. Zároveň miluju dostávat modelky (Def převážně váže ženy, občas však přijme i muže, pozn. red.) na jejich limity. I já sama těch limitů mám spoustu.

Kdy a jak jste se poprvé se shibari setkala?
Moje první zkušenost byla dejme tomu před sedmi nebo osmi lety, kdy jsem tenkrát narazila na člověka, se kterým jsem později začala chodit. Prozradil mi, že byl poměrně aktivní v BDSM scéně, já jsem na něho tehdy pomocí zpráv vychrlila asi 30 otázek. Všechno jsme spolu probrali, dozvěděla jsem se, že vázal, takže má první zkušenost byla u něho v obýváku na kožešině, svázal mě tehdy prádelní šňůrou. Tam to teda bylo i sexuální.

Věděla jste už tehdy, že je to něco, co vás bude provázet životem?
Právě tento člověk byl první, kdo mě přiblížil k BDSM komunitě, otevřel mi dveře, vysvětlil pravidla, ale nechal mě stát na prahu. Dál už jsem se vydala sama. Zaregistrovala jsem se na nějaké stránky, komunikovala jsem s lidmi, pak přišlo i na setkání, a to byl takový můj start.

Za těch šest/sedm let jste ušla dlouhou cestu. Vedete kurzy, workshopy, přednášíte. Právě “výukou” se mnozí k shibari dostanou a ponoří hlouběji. Jak jinak se k shibari dostat?
Tak například jako já, může jít o nějaké zasvěcení, ale tam já dávám velký vykřičník, je neskutečně důležité dávat si pozor na to, s kým se člověk nechá zasvětit, protože ne každý to má tak mírumilovně a příjemně, jako jsem to měla já. Přála bych každému, aby to prožil tak, jak já, bylo to velmi bezpečné. Další možností jsou různé skupiny na sociálních sítích nebo místa, kde se váže.

Dejme tomu, že se o shibari dozvím třeba skrz nějakou tu internetovou skupinu a chci proniknout hlouběji, chci to zažít na vlastní kůži. Jak probíhá první kontakt mezi riggerem (člověkem, který váže, pozn. red.) a modelem?
Tak když to vezmu na sebe, jak to mám já nastavené, rozhodně nesouhlasit s vázáním napoprvé, bez jakýchkoli informací. Ideálně by první schůzka měla být pouze povídací a zjišťovací, je důležité vědět, proč to toho člověk jde, zda má nějaké zdravotní problémy, limity, jak a jestli snáší bolest a další. V případě modelky pak je dobré zeptat se na zkušenosti, u koho se rigger učil, jak dlouho, zda nemá problém předat kontakt na své modelky. Rozhodně nedoporučuju jít s riggerem hned domů, pokud to není například ověřený lektor. Schůzka může být třeba i v kavárně, ty jsou v dnešní době už hodně anonymní, nebo v některém z prostorů jako je například Subspace studio v Praze, Klubovna v Ostravě nebo Shibari Dojo v Bratislavě. Je toho samozřejmě daleko víc.

Vy sama nevážete každého, preferujete dlouhodobější spolupráce s modelkami a modely. Kolik jich máte?
Za ta léta mi pod rukama prošlo asi šedesát lidí, padesát holek a deset kluků. Pokud se bavíme o poslední době, tak za takové tři měsíce mi přibyly dvě modelky. Nemám jednu stálou, vždy je jich víc, ale ne příliš. Myslím, že je to jeden ze znaků kvality riggera a jeho práce, ty modelky se chtějí vracet, nechtějí odcházet.

Kolik lidí jste už odmítla a proč?
Bude to tak do deseti osob. A velmi rychle se rozšíří, když rigger někoho odmítne. Nabalují se na to různé pomluvy, ale každý máme právo říct ne, já třeba vždy doplňuji důvod, proč to neklaplo. Nevážu nikoho nezletilého, nesvéprávného, pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, člověka, který lže, nebo který je zanedbaný.

Když se vrátíme zpět k shibari, velkou část setkávání hraje bezpečnost. Probíhá při setkání nějaké poučení o bezpečnosti?
I na workshopech či kurzech neustále zmiňujeme bezpečnost, je to poměrně velká část každého workshopu. Já, když se jdu s někým setkat, tak to trvá zhruba od 30 minut až po několik hodin, potřebuji zjistit, jak na tom člověk je. Občas je to takový důkladný policejní výslech, kdy jinak formulované otázky pokládám po nějaké době znovu a čekám podobnou odpověď. Ta lež se dříve nebo později projeví. První schůzka nemusí být lehká, občas je těžké se k něčemu přiznat, proto těch schůzek může být i víc a až pak padne rozhodnutí, jestli se jde vázat.

Podcenila jste nebo byla ve vašem okolí podceněna bezpečnost?
Musím se přiznat, že ano, že i já jsem ji jednou podcenila. Jedna z mých zásad je vázání bez alkoholu - model tehdy tvrdil, že měl malého panáka asi dvě hodiny před vázáním, já nakonec svolila. Z jeho strany poté přišla panika, rozvázali jsme, zdravotně byl v pořádku, proběhla tam aftercare v podobě podání cukru, tekutin, zabalení do deky. Chtěl odejít, pustila jsem ho jenom díky jeho přítelkyni, která byla celou dobu s námi. Poučila jsem ho, řekla, ať se na mě hned obrátí, kdyby se něco dělo, doporučila jsem příjem cukru a ať se pokusí nekouřit. Nakonec odešli s přítelkyní dolů na bar, kudy jsem asi hodinu poté procházela. On tam ležel na gauči, díval se na mě, nevolal mě, vypadal, že odpočívá, což je u některých naprosto běžné. Zpětně jsem se dozvěděla, že nikomu neřekl, že se mnou byl vázat, na baru si dal alkohol, kouřil a dopadlo to tím, že se tam složil.

Kromě bezpečnosti je jedním z hlavních témat důvěra. Jak si ji získat a neztratit ji?
Důvěru je potřeba získávat už od první komunikace, už první zpráva je klíčová. Je opravdu potřeba vázat s někým, s kým tu důvěru máte a prohlubujete ji. Samozřejmě je důležité si ji i udržet, nejít přes stopky, nejít přes prahy. Navíc se vždycky ptám, jestli se někam posunuly hranice a limity, vedu si záznam o modelkách a o tom, jaké mají limity, kam jsme se dostaly, abych věděla, jak je příště překvapit nebo na co si dát pozor. Ještě bych zmínila aftercare, ta je důležitá nejenom hned po vázání, ale i několik hodin či dní poté. Občas modelce/modelovi napíšu, jaký měli den, jaký byl víkend nebo když vím, že je něco čeká. Ta komunikace je opravdu strašně důležitá, jsme jenom lidi, každý milujeme pocit, když se nás někdo zeptá, jaký máme den nebo jak zvládáme těžší období.

Co bolest? Jak s ní pracovat?
Bolest vůbec být nemusí, nemusí tam být ani posouvání hranic nejen bolesti. I já mám občas náladu na milé něžné hebké vázání. Například na přítele jsem velmi milá a něžná, nechci ho od sebe odradit. (otáčí se na přítele a usmívá se, pozn. red.) Je to opravdu individuální, někdo tu bolest vyžaduje, má ji rád, chce ji posouvat. Práce s ní je taky hodně individuální, někdo rád křičí a potřebuje to ze sebe dostat, někomu pomáhá ji prodýchat a nechat v sobě. Vždycky je to postupné - i když mi člověk řekne, že chce největší bolest, nikdy mu ji nedám hned, všechno má svůj čas, chce to začínat postupně a přidávat, i to je jedna z věcí, kterými lze prohloubit důvěra.

Máte nějaký zajímavý příběh z vázání, o který byste se ráda podělila?
Vázala jsem slečnu na vozíčku, to byl velmi silný zážitek. A ještě mám jeden příběh na téma důvěry. Na jedné akci za mnou přišla slečna, že by byla ráda svázaná hlavou dolů. Před vázáním si nebyla jistá, jestli chce na oči šátek, že trpí panikou. Dohodly jsme se, že si o tom můžeme promluvit v průběhu vázání. Nejdřív jsem jí vysvětlila, co se bude dít, jak to bude vypadat, které části pro ni mohou být náročné například na záda, na nohy, kde to bude víc bolet. Navázala jsem ji, a když byla hlavou dolů, napadlo mě nabídnout jí hru - pokud se bude cítit dobře, šátek jí dám, budu jí popisovat, co se děje okolo, jak to tady vypadá, a když bude cítit paniku, šátek půjde dolů. Souhlasila. Toto je takové ošemetné a jsem si toho vědoma, byla pod návalem hormonů a naprosté spokojenosti, ale věděla jsem, že by šátek šel hned pryč. Je to ale hra na hraně. Po chvilce začala mluvit o panice. Jelikož měla hlavu nízko, klekla jsem si k ní, začala ji uklidňovat. V takovém případě je strašně důležitá práce s hlasem, je potřeba být klidný, nepanikařit. Vysvětlila jsem jí, jak ji odvážu, která noha půjde první, co se bude dít. Na otázku, zda si chce šátek nechat, odpověděla, že chce. Nakonec byl ten šátek to poslední, co se sundávalo. Řekla mi, že nikomu nedůvěřuje natolik, aby si ten šátek nechala dát, ale že to chce zažít znova.

Je ještě něco, co by v rámci tohoto rozhovoru stálo za zmínku?
Pro dost lidí je to strašák, hlavně tím, že se shibari zahrnuje do BDSM aktivit, což i je. Pořád to může být bolest, může to být něco nepříjemného až sadistického, lidé si to bojí přiznat. I já jsem se bála si to přiznat, trvalo mi to pět let. Byla jsem zvědavá, vyhledala jsem si BDSM a na pět let mě vystrašilo to, co jsem viděla. Důležité je nebát se komunikovat, když už se člověk odváží, nemá se čeho bát. Ten první krok - napsat nebo se zkusit sejít třeba na kafe, je ten nejhorší. Hrozně ráda slyším příběhy lidí a to, jak se k tomu dostali, a ve většině případů padne to stejné - nejtěžší bylo udělat první krok.