Hlavně nespustit oči z ledu – statistiky vládnou hokejovému světu

Vsetín - Stejně jako každý zápas, je i před třetím čtvrtfinálovým utkáním mezi Vsetínem a Vrchlabím v malé buňce pod střechou Zimního stadionu Na Lapači rušno. Připravují se v ní statistici, kteří sbírají data z utkání. Hodiny ukazují něco málo po páté a já se pomalu blížím za nimi. Za normálních okolností by před stadionem stály tisíce lidí. Sice jsem ráda, že se nemusím prodírat davem, ale trocha kontaktu s lidmi by neuškodila.

První tváře vidím až u vstupu. Mladý pán v šedé čepici mi podává papír a zřejmě se usmívá. Pod respirátorem to není vidět. Vyplňuji sebereportující formulář. „Účel účasti na zimním stadionu,“ mumlám si pro sebe a chvíli přemýšlím. Než si vzpomenu, že to jsou statistiky, slyším vedle sebe něčí hlas. „Třicet pět devět,“ to mi právě změřili teplotu, takže už stačí jen odevzdat papír a pokračovat dál útrobami stadionu.

Obejdu ledovou plochu a vyšlápnu pár schodů. Minimálně v této fázi by se hodilo odložit respirátor, jelikož klima pod střechou připomíná spíše saunu, než zimní stadion. Jsem v nejvyšším místě tribuny a mířím k malé místnosti, která se nachází přesně nad středem kluziště. Otvírám dveře a už mě vítají mí dnešní kolegové. Ondra, Pavel, Zuzka a Kuba.

Seznamte se

Sundám si bundu a mířím na své místo, které je na druhém konci místnosti. Už tu mám připravený tablet, na kterém budu dnes sbírat statistiky. Vezmu zařízení a přihlásím se do systému. „Jak je to jméno?“ slyším z opačné strany. „Nevíte někdo moje heslo?“ ozve se další hlas. Přemýšlím, jak je možné, že si to někdo po tolika letech ještě nepamatuje, a sedám na židli. „Tak takhle to nepůjde,“ prohlásím okamžitě. Před sebou mám okenní rám a vůbec nic nevidím. Proto si radši stoupnu a popojdu i kousek dál. Ideální.

Je na čase vybrat statistiku, kterou budu z dnešního třetího čtvrtfinálového zápasu mezi Vsetínem a Vrchlabím sbírat. Je to čas, který tráví hráči hostů na ledě. Po rozkliknutí se přede mnou objeví celá soupiska hostujícího celku HC Stadion Vrchlabí. Jednotlivé hráče kliknutím označím v momentě, kdy vjedou na led, a jakmile odjíždí střídat, kliknutím jejich pobyt ve hře ukončím. Při přerušení čas zastavím. Jednoduché. Tedy zatím.

Oba týmy míří na ledovou plochu. Hostující hráči mají bílé dresy a jejich čísla jsou na zádech vyznačena pouze tmavě modrým obrysem. Nemají žádnou výplň. Jsou bílé na bílých dresech. To mám za trest?“ ptám se okamžitě. Tuším, že to bude ještě zajímavé.

Zápas začíná

Mou předtuchu potvrdil vedoucí Pavel hned v první minutě utkání. Jeho úkolem je během zápasu radit ostatním. Hlavně statistikovi, který má na starosti střely, nejtěžší disciplínu. „Střílel… no… tamten, co je to za číslo? Ty dresy jsou strašné,“ stěžuje si. Mlčky přikyvuju. U střel se musí na plánku ledové plochy zaznačit místo, odkud hráč vystřelil, následně vybrat, který hokejista to byl, a určit, zda se jednalo o střelu na branku, mimo, tyč, nebo zblokovanou. V případě zblokované střely se určuje i hráč, který letící puk zastavil. Občas je to chaos.

První třetina není dobrá. Nejen, že se stále nemůžu zorientovat v číslech, ale domácí prohrávají, což se podepisuje na atmosféře v našem malém týmu. Statistik Kuba mi pomáhá alespoň s prvním problémem. Jakožto statistik, který má na starosti vhazování, sedí uprostřed a během hry může taktéž radit těm, kteří zapisují čas na ledě domácích a hostů. Jeho úkolem je pouze při každém buly zaznamenat místo pro vhazování, kteří dva hráči se na něm utkali a kdo vyhrál. Nejjednodušší a nejoblíbenější práce. Teda jak pro koho. Já jsem stále nepochopila, kdy je třeba u sběru této statistiky spustit časomíru, jestli před, nebo po vybrání vítěze.

Už to jde samo, tedy skoro

„Třicet tři, třicet čtyři, padesát pět, dvacet jedna, sedm,“ umím už nazpaměť první formaci. S lepšící se hrou domácího týmu je i u nás nahoře veseleji a na vsetínském stadionu začíná být cítit i vůně slivovice. Všichni i při práci fandí a radují se z gólů. Nechybí ani komentáře a vtipy, při sběru statistik je čas i na probrání zápasu nebo mediální přestřelky, která tuto čtvrtfinálovou sérii doprovází. „Zajímalo by mě, nad čím budou brečet tentokrát,“ panují mezi statistiky jasné postoje. Hráči Vrchlabí si totiž na svého soupeře v rozhovorech stěžovali, což se příznivcům domácích samozřejmě nelíbí. Jenom já se stále soustředím na střídačku hostů. Co kdyby mi uniklo nějaké střídání.

Pozor musím dávat také při každém vstřeleném gólu. Pokud se jeden z týmů prosadí, je třeba odeslat seznam hráčů, kteří byli v tu dobu na ledě. Z toho se pak vytváří statistika plus/minus bodů. Na tuhle část naštěstí nezapomínám. Kontrola všech pěti hráčů na ledě je ale náročná především pro můj postřeh, a tak se ani já nevyhnu klíčovému dotazu. „Kdo tam byl?“ obracím se na kolegy po své pravici.

Nával adrenalinu mě zasáhne ve chvíli, kdy omylem zapnu střídání hráči, který je již tou dobou v nemocnici po nepříjemném střetu za brankou, pravděpodobně se zraněním ruky. Snažím se ho odebrat ze soupisky, aby mě zbytečně nemátl. Chyba lávky, políčko s jeho jménem je třeba podržet déle. Nevadí. Třeba si toho nikdo nevšimne.

Konec utkání už zvládám jako profík. Všechny formace zvládám vyjmenovat bez nápovědy a nevadí mi ani špatně čitelná čísla a jmenovky. Stále ovšem nezávidím tomu, kdo bude mít stejnou statistiku na starosti další den.

Vsetínští hokejisté nakonec vítězí poměrem 5:2. Tenhle hokej už ale nikoho moc nezajímá, protože jej každý viděl. Je na čase rozpoutat debatu o extraligových zápasech, které se hrály ve stejný čas. „Co ty Pardubice? To snad není možné ztratit vedení během čtyř minut ve třetí třetině,“ komentujeme a u toho vypínáme a uklízíme tablety. Všichni se pomalu loučíme. Poslední vypne topení a zamkne. Je na čase připravit se na další duel. Nejen hokejisté potřebují pořádnou regeneraci, o statisticích platí to samé.