Na této zemi je pro co žít. Na křtu knihy ožily příběhy Palestiny

Brno - V brněnské Kavárně Trojka se konal křest sborníku Na této zemi je pro co žít. Pondělní akci uspořádal studentský spolek Proti dehumanizaci a výtěžek z dobrovolného vstupného poputuje organizaci Lékaři bez hranic. Večer nabídl autorské čtení, diskusi i promítání filmu a především výzvu k veřejnému zapojení a kritickému pohledu na dění v Palestině.

V pondělí brněnská Kavárna Trojka hostila křest sborníku Na této zemi je pro co žít. Skoro celý prostorný salonek zaplnili lidé. Už při příchodu bylo jasné, že nepůjde o běžné literární čtení. Z reproduktorů tiše zněla orientální hudba, stěny zdobily vlajky Palestiny, mnoho návštěvníků mělo na sobě tradiční černobílé kufíje nebo melounové brože – symboly palestinského odporu.

Akci pořádali členové studentského spolku Proti dehumanizaci, který se zaměřuje na propojení lidskoprávních témat a aktivismu. Tentokrát představili sborník Na této zemi je pro co žít, volné pokračování loňské publikace Jestli mám zemřít, ať je to příběh. Hlavním hostem večera byla editorka knihy a novinářka Tereza Langrová. Původně měla vystoupit i se dvěma autorkami, to se však na poslední chvíli změnilo. „Jedna z autorek se nemohla akce zúčastnit. Má problémy s vydáním víza, být zde by pro ni nemuselo být bezpečné,“ přiznala Langrová.

Tereza Langrová

Tereza Langrová je česká novinářka, dokumentaristka a editorka, která se dlouhodobě věnuje tématu izraelsko-palestinského konfliktu a lidských práv. V současnosti působí v Berlíně, kde dokončuje diplomovou práci. Je editorkou sborníků Jestli mám zemřít, ať je to příběh a Na této zemi je pro co žít. Ty přinášejí osobní svědectví Palestinců a Palestinek žijících v Česku i v zahraničí a reflektují širší kontext izraelsko-palestinského konfliktu. Kvůli své činnosti byla zařazena na izraelskou černou listinu a byla jí odepřena možnost vstupu do Izraele.

Sborník zahrnuje překladové texty, jako jsou výpovědi palestinských žen žijících v Česku nebo text slovenské židovky, která se po emigraci do Izraele stala propalestinskou aktivistkou. Nechybí ani širší perspektivy, například esej o apartheidu v Jihoafrické republice.

Večer započal autorským čtením. Pokřtěná kniha v sobě nese především apel na veřejnost. V tomto duchu pokračovala i Langrová. „Postavit se proti genocidě v Gaze není vždy jednoduché. Lidé přicházejí o práci kvůli svým názorům. Situace se nezmění, pokud budeme mlčet. Válka se projevuje nárůstem všech odstínů rasismu – od islamofobie po antisemitismus. Neměli bychom tohle dopustit, spojovat všechny Židy s katastrofou v Gaze. V těchto temných časech je potřeba přinášet pozitivní energii, jednat,“ předčítala.

V sále zavládlo hluboké ticho. Příběhy, které Langrová i členové kolektivu Proti dehumanizaci postupně četli, byly tíživé. Publikum sedělo zaraženě, někdo sklesle, jiný s dlaní pod bradou. Publikum zapomínalo tleskat. Ne proto, že by nebylo co ocenit – ale protože jakákoli reakce se v tu chvíli zdála nadbytečná.

Večer přesto nebyl jen skličující. V jeden moment Langrová s úsměvem poznamenala, že nový sborník je možná o něco méně beznadějný než ten předchozí – což publikum s úlevou přijalo. Dusnou atmosféru střídal smích. Následovala diskuse s přítomnými, která večeru dodala další vrstvy. Padlo i několik pozitivních výpovědí, editorka zmínila například nedávné protesty studentů na amerických univerzitách. „Je potřeba vytvářet kolektivy. Málokde lze vidět tolik lásky mezi Židy a Palestinci jako v propalestinských hnutích,“ dodala.

„Říkáte, že má kniha podnítit čtenáře k aktivismu. Jak?“ zeptal se muž z publika. „Nechci nikoho do ničeho tlačit. Ale možností je spousta. Od rozhovorů v rodinách přes mediální aktivity až po bojkot ve spotřebním chování. Chci podporovat jednotlivce, aby se nebáli – organizovat se, vzdělávat se, vyjadřovat názory,“ odpověděla Langrová.

Lea Petřivalská, která večer moderovala, se editorky zeptala, jak o tématech Palestiny a migrace mluvit s lidmi doma – třeba s mámou nebo babičkou. Langrová odpověděla jednoduše: „Sama nevím. Ale myslím, že naslouchání rodinným příběhům je klíč. I díky nim můžeme lépe chápat migraci – lidé neutíkají ze svých domovů pro zábavu. Někdo je z nich vyhání,“ vysvětlila. Petřivalská připomněla i možnosti kulturní podpory – benefiční akce, sdílení umění, sledování palestinských filmů. „Skrze literaturu, filmy a umění můžeme nacházet nové perspektivy,“ zaznělo.

Po silné debatě se program přesunul k promítání animovaného mini filmu Seven Villages od autorky Farah Abou Kharroub. Jakožto Libanonka palestinského původu zmapovala události jejího regionu skrze intimní zpověď babičky. Autorka aktuálně studuje na pražské FAMU. Ve filmu reflektovala i těžkosti a předsudky z života v Česku.

Byla to poetická tečka za večerem, po níž následovala společná skupinová diskuse. Zaznívaly osobní dojmy, postřehy i vděk. „Přišla jsem, protože se mi moc líbila první kniha. Byla plná osobních příběhů, které jsem mohla předat lidem okolo sebe,“ řekla návštěvnice Anežka Michnová.

Výtěžek z celé události poputuje organizaci Lékaři bez hranic, která dlouhodobě podporuje obyvatele Gazy. „Chtěli jsme, aby byla tato akce primárně benefiční. Samozřejmě chceme podpořit knihu a šířit povědomí o příbězích Palestinců. V tuhle chvíli je ale humanitární pomoc naší prioritou,“ sdělila jedna z organizátorek Nora Tomanová.

Večer tak nevyzněl ani jako pietní, ani jako čistě aktivistický. Měl v sobě obojí – a k tomu něco navíc: energii lidí, kteří chtějí mluvit, sdílet a hledat v těžkých časech sílu konat.