Poslední z osmi mlýnů v Kloboukách připomíná dlouholetou mlynářskou tradici

Klobouky u Brna - Poslední mlýn v Kloboukách u Brna zanikl před sedmdesáti osmi lety koncem druhé světové války. Díky iniciativě občanů si dnes ale můžeme připomínat historii mlynářství ve zrekonstruovaném mlýně, na který jsou Kloboučtí obzvláště hrdí.

„První mlýn na tomto místě postavili v roce 1748. Druhý mlýn stával nedaleko, kousek u lip. A dole za vinohrady stály mlýny dva. Další mlýn stál u Kašnice, potom jeden ve Staré hoře, sedmý mlýn stál u lesa a osmý u Martinic. Nikde v republice není podobné místo se silnou historií a  tolika mlýny,“ zahajuje průvodkyně Pavlína Huková prohlídku starobylého mlýna, který dominuje krajině nad Klobouky u Brna.

Z lesa od Morkůvek vede do Klobouk polní cesta. Jezdí tudy většinou lidé na traktorech do vinohradů nebo lesníci do lesa pro dřevo. Nejčastěji však tady potkáte turisty, kteří se přijeli podívat na vyhlášenou památku, větrný mlýn. Už z dálky jsou vidět vysoké dřevěné lopatky, které ční nad korunami stromů. Za starými lípami, po kamenité stezce, rozevírá se palouček a na něm stojí dřevěný mlýn. Měří něco přes jedenáct metrů. Opláštěný je dřevem a střechu pokrývá šindel. Kolem mlýna je nízký dřevěný plůtek a polní cesta pokračuje směrem do Klobouk.

Jelikož jde o mlýn větrný, nejvýraznějším stavebním prvkem jsou lopatky. Proto vedou první kroky prohlídky právě k nim. „Pohonnou jednotkou jsou lopatky, někdy se jim říká také perutě,“ pokračuje ve výkladu průvodkyně. „Aby mohl mlýn pracovat, potřeboval vítr z levé strany a otáčel se proti směru hodinových ručiček. Podle síly větru mlynář přidával nebo ubíral výplně na lopatách, takzvané dračky.“

Do mlýna se v období jeho největší slávy sjížděli lidé ze širokého okolí. Když nebyl vítr, tak mlýn nemlel a lidem bylo zapotřebí dát znamení, aby obilí nevozili. Pokud byly lopatky mlýnu do kříže, to znamená dvě lopatky vodorovně a dvě svisle, ukazovalo to, že mlýn nemele. Když se ale lopatky otáčely, nebo byly zastavené do písmene X, lidé mohli přijet a nechat si zrno pomlít.

Mlynářské řemeslo má v Kloboukách dlouholetou historii. Osm mlýnů však bylo na tak malou oblast příliš a mlynáři neměli šanci se uživit. Proto se postupně mlýny prodávaly a noví majitelé se s nimi stěhovali do jiných vesnic, aby uspokojili poptávku a zároveň nešli o žebrácké holi. Jak čas šel, nahradily větrné mlýny mlýny parní. A tak po téměř dvou stoletích, co na tomto paloučku mlýn postavili, zůstal stát jako jediný.

Přesouváme se do útrob mlýna, kde nám průvodkyně popisuje konstrukci stavby. „Základ větrného mlýna tvoří kříž z trámů zvaných podešve, ležící na zemi. Středem kříže vede hlavní nosný sloup, který je pět metrů dlouhý a říká se mu otec, nebo také tatík. Na trám navazuje sedlo a podpěrné trámy zvané apoštoly. Mlýn se nazývá sloupový neboli beraní, a je typický tím, že se celý natáčí proti větru.

Poslední mlynář Karel Sirný prodal mlýn tesaři Františku Bitomskému v roce 1934. Ten v něm ještě dva roky mlel, později jej však chtěl rozebrat a dřevo použít jako palivo. Tenkrát od něj město mlýn odkoupilo, opravilo a ponechalo jej jako historickou památku.

Jenže to by nesměla přijít druhá světová válka. Mlýn se po celé roky držel, osudným mu však byl šestnáctý duben 1945. Německá vojska používala mlýn jako pozorovatelnu. V té době už byla ale na území Klobouk osvobozenecká vojska Rudé armády a snažili se německou okupaci prolomit. Mlýn jim bohužel stál v cestě, a tak dvěma přímými zásahy z děla stavbu zapálili a zpečetili tak osud dvě stě let staré památce. Poslední přeživší mlýn v Kloboukách shořel do základů a mlynářské tradici bylo po dalších čtyřicet let konec.

„Nyní se přesuneme do vrchní části mlýna,“ navádí nás průvodkyně a začíná vysvětlovat, jak celý mlýn funguje. Pod nohama nám vržou dřevěné schody, jako by se měly každou chvílí prolomit. V malém prostoru se dvěma malými okénky, se uprostřed tyčí mohutná hřídel. Na konci hřídele jsou připevněny lopatky a ve dvou třetinách hřídele je obrovské třímetrové ozubené kolo. Při mletí vítr roztočí lopatky, roztočí se hřídel s ozubeným kolem, stejně tak i mlýnské kameny. Když tedy mlynář nasypal do násypky zrno a odbrzdil hřídel, obilí propadávalo otvorem z násypky mezi mlýnské kameny, kde se rozemlelo. Rozemletá mouka šla do moučnice, a tam dopadala na síto, ze kterého se mouka přesívala.

„Naši předkové znali čtyři druhy mouky. Nejvíce potřebná byla mouka hladká, ale na tu bylo potřeba pomlít zrna až čtyřikrát a bylo jí nejméně. Hrubost mouky se dosahovalo přibližováním mlýnských kamenů a podle blízkosti vznikalo nejprve krmivo pro zvířata, takzvaný šrot, potom mouka hrubá, polohrubá a hladká,“ říká průvodkyně.

Po druhé světové válce zůstalo místo, kde stával starý mlýn, prázdné. Kloboučtí se s touto ztrátou dlouho nemohli vyrovnat a palouček zůstal pustý. Jako by tomu osud chtěl, aby po letech přišel někdo, kdo vrátí krajině původní ráz a palouček u lesa bude opět zdobit Kloboucký větřák.

Skupinka nadšenců, v čele s iniciátorem Jaroslavem Peřinou z Klobouk, se nechtěla smířit se ztrátou mlýna, a tak si v roce 1982 vyhlídli mlýn nový. Odkoupili jej od majitele Vladimíra Janalíka z Pacetluk za deset tisíc Kčs a ihned se dali do práce. Postupně na obnovu mlýna uspořádali sbírku, ve které vybrali přes sedmdesát tři tisíc korun od obyvatel Klobouk a dalších sedmdesát sedm tisíc přispělo JZD a široké okolí. Přestavby se ujal Český zahrádkářský svaz, konkrétně organizační výbor akce „Větřák“.

1. června 1985 se davy lidí sjíždí na kopec nad Klobouky, kde se po třech letech usilovné práce a čtyřicetiletém čekání tyčí opravený větrný mlýn. Po šindelové střeše stéká voda na krepákovou výzdobu, počasí se zrovna moc nepodařilo. Lidé ale s deštníky a s nadšením obdivují stavbu, na které mnozí strávili desítky dobrovolnických hodin, mnohdy veškerou svoji dovolenou a zadarmo pomohli tuto dominantu Klobouk obnovit. Inu nadšení a hrdost místních zvítězila nad nepřízní osudu. A tak začala historicky první komentovaná prohlídka.

Mlýn, který stojí na místě původního klobouckého mlýna pochází z Pacetluk, kde byl postaven roku 1825. Podle pověsti jej vyhrál původní mlynář v kartách a do Pacetluk si jej převezl. Je tedy pravděpodobné že mlýn je mnohem starší, než písemné prameny dokládají.

Pacetlutský mlýn byl ale značně zchátralý, použít z něj šlo pouze původní mlýnské kameny, hlavní dubovou konstrukci trámů a hřídel s palečným kolem. Zbytek celé konstrukce bylo zapotřebí zrekonstruovat, čehož se ujal nadšenec František Špaček, který celou přestavbu vedl. Původní části mlýna byly převezeny do Klobouk a do roku 1984 na něm probíhaly práce. V červenci roku 1989 byla stavba zkolaudována a v roce 1992 mlýn stanul v rukou města, které se o něj stará do dnešních dnů.

Prohlídka skončila, ale výhled z paloučku u mlýna mě nutí na místě ještě zůstat. Jaro je v plném rozpuku, vítr si to prohání kolem mlýna, jako by ho chtěl mermomocí znovu roztočit. Klobouky, co by kamenem dohodil, rozprostírají se hned pod kopcem. Z druhé strany vinohrady a hluboký les. V dáli jsou vidět přilehlé vesničky, ze kterých ještě před sto lety hospodáři vozili obilí na mouku. Díky píli a odhodlání Klobouckých si tuto historii mohou další a další generace připomínat vždy, když míjí po cestě Klobouky u Brna.