Ve 20 letech ji postihla mrtvice. Zapomněla úplně všechno, i strach

Brno - Před jedenácti lety se Elišce Novákové převrátil život vzhůru nohama. Ze studentky prvního ročníku na vysoké škole se ze dne na den stal prakticky novorozenec. „Zapomněla jsem všechno, co jsem se za dvacet let naučila. Rodinu jsem si ale naštěstí pamatovala,“ vzpomíná Eliška Nováková. Dnes se své zkušenosti snaží předávat na přednáškách, se kterými objíždí střední školy a kulturní centra, několik let už také píše svůj blog Holka s handicapem. „Osvěta mě neuvěřitelně naplňuje, chtěla bych se jí jednou živit,“ přiznává Nováková.

Jak to celé začalo

Půl roku před cévní mozkovou příhodou začaly Elišku sužovat zdravotní problémy. „Často jsem mívala horečky, hodně jsem brečela a bolela mě levá část pánve. Před Vánoci jsem se rozbrečela, zapomněla jsem na Vánoce a na všechny dárky. Byl to výpadek paměti, nicméně táta ségře řekl, ať mi nic neříká, já si nakonec vzpomněla a všechno bylo v pořádku,“ nastiňuje situaci Nováková. Její problémy ale neodcházely, spíše naopak. Nechtěla ale narušit svůj plán, tedy dokončit zkouškové období v lednu. Ani po zkouškách se její zdravotní stav nezlepšoval. „Po zkouškovém jsem se rozhodla o všem říct rodičům. Ti se hned vyděsili, horečky stále přetrvávaly a naši mě tak odvezli do nemocnice. Dnes si říkám, proč jsem byla tak blbá a nejela dřív. V nemocnici mi horečky srazily, bolest pánve se ale neustále stupňovala. Pomalu jsem si nemohla ani sednout na postel, tak moc to bolelo. Po spoustě všelijakých vyšetření to ale vypadalo, že už bych měla být zdravá. Připadala jsem si jako simulant. Lékařům jsem tak řekla, že už se cítím lépe a po 14 dnech mě pustili domů,“ říká Eliška. Doma ale dlouho nevydržela, pár dní po odchodu z nemocnice ji rodiče našli v pokoji s obrovskými bolestmi kloubů, především ramena a kyčle. Následovala tak znovu nemocnice. „Přišli na to, že mám gen Bechtěreva, který podle lékařů způsoboval všechny mé zdravotní problémy. Poslali mě domů s kortikoidy a přísnou dietou. Bohužel se ale spletli,“ dodává.

22. dubna 2013

22. dubna 2013 je datum, které Novákové navždy změnilo život. „Okolo deváté ráno jsem vstala ze židle, hned jsem upadla a nemohla se zvednout. Pak následoval kratší výpadek a najednou jsem stála před bytem a zjistila, že jsem si vevnitř zabouchla klíče. Vydala jsem se tedy do školy, kde tou dobou byly všechny mé spolubydlící. Po cestě jsem neustále brečela a táhla se na fakultu jako kdybych se ve 4 ráno vracela z pořádné party. Ve škole jsem zjistila, že nemůžu pořádně mluvit, nějakým způsobem se mi ale povedlo najít spolubydlící a domluvit se s nimi, aby mi daly klíče. Řekly mi, abych se okamžitě vrátila na byt, lehla si a že to bude dobrý. Na byt za mnou přiběhla i jedna spolubydlící, která i přes můj zákaz zavolala taťkovi. Ten se po domluvě se svou ženou – zdravotní sestrou – rozhodl zavolat sanitku. V sanitce si mysleli, že jsem opilá, stále se mě ptali na jméno, datum narození a tak dále. Já jim ale nebyla schopná odpovědět, přestože v hlavě jsem to měla,“ vypráví Eliška. Zbytek dne zná ale jen z vyprávění. Lékaři rodičům řekli, že Eliška do nemocnice přijela příliš pozdě a celá levá polovina mozku byla bez přívodu kyslíku asi 9 hodin. Ideální doba, kdy se po cévní mozkové příhodě dostavit do nemocnice, je přitom o polovinu kratší. Prognóza nevypadala dobře, do konce života měla být Nováková upoutána na lůžku, maximálně vydávat zvuky a hýbat očima.

Rekonvalescence

V brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny strávila Eliška Nováková týden, poté ji rodina převezla do Nového Města na Moravě. Tam také poprvé promluvila. „Nevím, kde se ve mně vzalo vlastenectví, ale pořád jsem opakovala první slova hymny, tedy Kde domov můj. Rodiče mi neustále vysvětlovali, že se jmenuji Eliška, bydlím v rodinném domě, mám psa Kvída a podobně. Já ale chtěla třeba napít nebo podat brýle,“ popisuje situaci Nováková. Trápení nakonec ukončila její sestra, které se povedlo rozklíčovat, co Eliška potřebuje. „Nechápu jak, ale ségra hned řekla rodičům, že je jasné, že chci brýle,“ směje se Nováková.

Lékaři ale stále nevěděli příčinu mrtvice. Po třech týdnech tak následoval znovu převoz do Brna. „V Brně zjistili, že mám na srdci bakterie, které vytváří sraženiny a následně cestují po celém těle. Další mrtvici jsem tak utekla jen o vlásek,“ vysvětluje. Domů se Eliška dostala až po více než dvou měsících. Následovala dlouhá rekonvalescence, dlouhé putování po lázních a všemožných lékařích. „Musela jsem se naučit znovu mluvit, chodit, číst, psát, počítat, prostě vše, co jsem se za 20 let naučila. Tím, že mi odumřela i část mozku, která řídí emoce, jsem si ale nic nepřipouštěla. Až donedávna jsem tak nevěděla, co je to strach, nervozita, smutek, dva roky po mrtvici jsem třeba vůbec nebyla schopná brečet. Naštěstí se emoce po letech vrátili, i když je to někdy na škodu. Rekonvalescence v mém případě ale nikdy nekončí, musím se neustále udržovat, abych udržela trvalé následky na uzdě,“ dodává Eliška Nováková.

Návrat do běžného života

Už v lázních se Eliška rozhodla, že by se chtěla vrátit na vysokou školu. „Řekla jsem si tehdy, že lázní už stačilo a že chci být jako moji vrstevníci. Přátelé, kteří se mnou dál kamarádili a dokončovali bakaláře a inženýry, mi hodně pomáhali. Nikdo moc nevěřil, že bych se na vysokou mohla dostat. Ale neodrazovali mě, protože jsem zaměstnávala mozek, což je po mrtvici důležité. První rok jsem se nedostala nikam, i když jsem se hodně učila. Povedlo se to až na podruhé, kdy jsem se přihlásila na Fakultu podnikatelskou VUT přes program pro hendikepované,“ popisuje Nováková. Bakalářské studium tak i přes mnohé překážky úspěšně dokončila. „Myslím, že mi hodně pomohlo, že jsem vůbec nebyla nervózní. Mrtvice měla své výhody,“ směje se.

Problém nastal až při shánění zaměstnání. Přestože měla Eliška vystudovanou vysokou školu, jako handicapovanou ji nechtěli nikde zaměstnat. „Dodnes špatně chodím, pravá ruka mi prakticky nefunguje a přestože jsem se hodně zlepšila, tak mám stále problémy s mluvou. Často se tak stávalo, že firmy v mém životopise viděli to, že mám handicap a ani se mi neozvali,“ přiznává. Pomocnou ruku jí tak opět nabídla rodina, se kterou Eliška založila firmu na lisování přírodních olejů za studena a dodnes v ní působí.

Od roku 2020 se Eliška Nováková také věnuje osvětě. V té době si totiž založila blog s názvem Holka s handicapem, kde předává své zkušenosti s tímto onemocněním. Zároveň je členkou několika neziskových organizací a od letošního roku pořádá přednášky na středních školách a v kulturních centrech. „Předávat informace o tom, co se mi stalo a jak s tím naložit, je činnost, která mě neuvěřitelně naplňuje. Všímám si, že informovanost o mrtvici je na opravdu nízké úrovni, vždyť já sama jsem ve 20 letech prakticky nevěděla, o co se jedná. Do budoucna bych se právě osvětou a šířením povědomí o mrtvici chtěla živit, všechno zlé je přece pro něco dobré,“ směje se Nováková.