Glosa: Na radost, na smutek i ze zvyku. O českém pití bez příkras

V Česku máme zvláštní vztah k alkoholu. Už několikrát se mi stalo, že jsem potakala člověka, který si otevíral plechovku piva v osm hodin ráno. Není to jen nápoj, je to společník při pokecu s kamarádem, je to oslava po úspěchu, ale i tlumič bolesti nebo útěk před samotou. V naší společnosti není alkohol společensky tolerován – je společensky očekáván.

Pojďme si ale říci tvrdá fakta. Alkohol je droga a patří mezi ty nejvíce podceňované návykové látky. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že každý desátý dospělý má problémy s alkoholem a téměř každý dvacátý je na alkoholu závislý. A přestože spotřeba alkoholu od roku 2003 pomalu klesá, stále jsme třetí největší konzumenti alkoholu v Evropě.

Ty nepiješ? A nejsi nemocná? Těhotná? V naší zemi je voda podezřelá a džus urážka hostitele. Nepít znamená vysvětlovat. Nepít znamená obhajovat se. A i potom, co se ohradíte všemožnými racionálními důvody, proč dnes nepijete anebo jen jednoduše, že prostě nechcete, vás přítomní pravděpodobně nenechají na pokoji. „Ale tak jedno pivo tě nezabije,“ nebo „Je to na zdraví oslavence,“ budou pravděpodobně ony neprůstřelné argumenty, kterými vás budou bombardovat. Tady se neptáme, jestli si dáš, ale co si dáš.

Pivo je tekutý chléb, panák je na kuráž a víno jen na chuť. A všechno to bereme jako naprosto normální. Oslava bez alkoholu? To si snad děláš srandu. Firemní večírek? Samozřejmě, že se pije. Dokonce i na pohřbu se naleje na počest zesnulého. U nás se pije při všem. Pro radost, ze smutku, z nudy i jen tak.

Je to tedy problém, který většina z nás odmítá vidět. Protože takhle se to u nás prostě dělá, takhle se to dělalo, a tak se to i dělat bude. Společnost tenhle stav totiž aktivně brání. Alkohol není jenom problém jednotlivce. Je to strukturální záležitost. Zvyk, který jsme povýšili na národní identitu. Vytvořili jsme svět, kde se závislost neřeší, ale racionalizuje. Kde je střízlivost podezřelá a přiznání, že se někdo léčí, stigma.

A tak si dál naléváme. Na zdraví, i když nás to ničí. Na radost, i když ji vlastně neumíme prožít bez pomoci alkoholu. A taky na zapomnění, protože čelit věcem střízlivě je zkrátka moc práce.

Nejde o to dělat z každé skleničky tragédii. Ale jde o to si přiznat, že i něco takhle běžného má větší sílu, než si připouštíme. Proto nenuť svoje kámoše pít, když nechtějí. Nemusíš je ani zdlouhavě vyslýchat, abys zjistil, proč tomu tak je. Prostě jen respektuj jejich rozhodnutí. A pokud máš sám pocit, že máš možná problém, vyhledej pomoc. Není se za co stydět, je to spíše velká odvaha, která tě může zachránit od budoucích mnohem větších problémů.