Tranzice v Česku: Cesta plná překážek a ponížení

Když se Nora Tomanová před třemi lety rozhodla začít svou tranzici, netušila, jak složitý proces ji čeká. Informace nebyly snadno dostupné a až první návštěva sexuologa jí ukázala, jak zdlouhavá cesta ji čeká. „Když jsem zjistila, co všechno musím podstoupit, cítila jsem obrovskou beznaděj,“ popisuje Tomanová, která už více než rok dochází na lékařská vyšetření a podstupuje hormonální terapii. Přestože se fyzicky i psychicky cítí stále více sama sebou, o úřední změnu pohlaví zatím nežádá. Tranzice v Česku je podle ní stále náročná a nedůstojná.

Pomalu k lepšímu

Od července tohoto roku už nebude nutné podstoupit sterilizaci jako podmínku úřední změny pohlaví. Tento krok přichází po dlouholeté kritice Evropského soudu pro lidská práva i organizací hájících práva trans lidí. „Povinná sterilizace byla politickým rozhodnutím, nikoli zdravotní nutností. Zákrok s sebou nese zdravotní rizika, znemožňuje mít děti a vede k doživotní závislosti na externích hormonech,“ vysvětluje psycholog Jiří Procházka.

Navzdory této změně zůstává úřední změna pohlaví v Česku komplikovaná. Žadatelé musí podstoupit povinné psychiatrické vyšetření, dlouhodobou hormonální terapii a pravidelné konzultace se sexuologem. Konečné rozhodnutí pak vydává odborná komise, která posuzuje, zda je člověk „dostatečně trans“. Kritéria však nejsou jasně stanovená a rozhodování se často liší případ od případu.

„Je absurdní, že zatímco jinde ve světě se od podobné kontroly upouští, Česko dál vyžaduje souhlas odborníků,“ kritizuje Procházka. Ve většině zemí Evropské unie stačí pouze osobní prohlášení žadatele.

I Nora vnímá celý proces jako ponižující. „Musíme procházet zbytečnými vyšetřeními, přičemž je málo lékařů, kteří by k trans lidem přistupovali s úctou a respektem,“ říká. Jeden z nejtěžších momentů pro ni byl test genderové dysforie. „Náhodný člověk rozhodoval na základě univerzálního dotazníku, jestli se cítím dostatečně špatně ve svém těle a identitě. Co kdyby usoudil, že ne?“ vzpomíná.

Čekání, nejistota, frustrace

Dlouhé lhůty, nutnost schvalování a celková nejistota mají vážný dopad na duševní zdraví trans lidí. „Mnoho mých přátel má deprese nebo úzkosti právě kvůli tomu, že jejich identita je neustále zpochybňována,“ říká Tomanová.

Podle psychologa Procházky se problém podceňuje. „Namísto podpory se stále řeší, aby někdo náhodou neprošel tranzicí omylem. Skutečný problém je ale opačný – trans lidé nemají dostatečný přístup k psychologické pomoci, čekají na diagnózy a mezitím čelí obrovskému tlaku,“ říká. Výsledkem je vysoká míra sebepoškozování a zvýšené riziko sebevražd v této komunitě.

Přijetí jen naoko

Ačkoli česká společnost působí tolerantně, trans lidé se v běžném životě potýkají s mnoha překážkami. „V Brně se pohybuji v respektující queer komunitě a na Filozofické fakultě. Tady se cítím bezpečně. Ale pocházím z Karviné a domů už skoro nejezdím,“ přiznává Nora.

Často se setkává s agresí a urážkami na ulici. Ve svém rodném městě slýchávala, jak by její bývalí spolužáci všechny „transky“ zbili. Momentálně má v občanském průkazu neutrální jméno. Neustále se tak musí prokazovat doklady, které neodpovídají jejímu vzhledu. „Kdykoli ukazuji občanku, jdu s kůží na trh. Je to nepříjemné. Pak se stává, že mě třeba nechtějí pustit do dámské šatny,“ popisuje.

Úřední změna pohlaví by jí pomohla vyhnout se těmto situacím. „Já jsem otevřená trans osoba, nevadí mi, že to o mně lidé vědí. Ale někteří chtějí na svou minulou identitu zapomenout. A místo toho musí roky podstupovat ponižující lékařská a psychologická vyšetření – jen kvůli jednomu písmenku v dokladech. V tomhle státě na to zatím nemám sílu,“ uzavírá.

Budoucnost? Nejistá

Podle organizace Jsme Transparent je i navrhovaná novela zákona problematická. Stále totiž zachovává povinné psychiatrické posouzení a podmínku hormonální terapie. „Upozorňujeme na přetížení matrik a zdravotnického systému. Bohatě by stačil zákon o sebeurčení,“ říkají zástupci organizace.

Podle odborníků i aktivistů by měla být tranzice jednodušší – stačit by měla informovaná žádost bez nutnosti diagnózy či posudků komisí. „Představte si, že by vám stát určoval, jak máte vypadat, co máte cítit a jak se máte jmenovat. U kohokoli jiného by to bylo nepřijatelné,“ shrnuje Procházka.

Zatím však tranzice v Česku zůstává cestou plnou překážek. A mnoho trans lidí stále čeká na den, kdy je stát přestane považovat za problém.