Chci bojovat za ty, kteří v českém filmu nemají hlas, říká scenárista

Kultura

Chci bojovat za ty, kteří v českém filmu nemají hlas, říká scenárista
Scenárista Poupátko píše role pro ty, kteří v českém filmu nedostávají moc příležitostí. Foto: Alice Holáňová

Brno - Brněnský tvůrce Robert Poupátko se scenáristikou živí prvním rokem. Pracovně se zároveň věnuje i dabingu. Hlas propůjčil postavám ze seriálů Sandman a Patrickova hvězdná show. Ve svých scénářích zdůrazňuje problematiku reprezentace, stereotypizace menšin a společenských nerovností. „Nepovažuji se za bojovníka za práva Romů nebo gayů, chtěl bych reprezentovat každého, kdo v českém a slovenském filmu nemá hlas. Chtěl bych být tím, kdo naslouchá jejich příběhům a vypráví je,“ svěřil se Poupátko. V rozhovoru pro Stisk Online představil práci scenáristy i své připravované projekty, přiblížil profil českého filmového diváka a mluvil o tom, jak vnímá vlastní místo v romské komunitě.

 

Robert Poupátko (30)

Brněnský tvůrce Poupátko se věnuje scenáristice a práci v dabingu. Dlouhodobě také spolupracuje s romskou televizí Tuke.TV. V současnosti připravuje jednu minisérii a tři filmové projekty, jež vzájemně spojuje snaha o změnu rámování menšin v českém filmu. Usiluje také o lepší reprezentaci všech těchto etnických, sexuálních i genderových skupin. Jeho oblíbenou kinematografií je indická. 

Jak obtížné pro Vás bylo se prosadit na české scenáristické scéně?
V České republice se scenáristikou moc lidí neživí, není to úplně snadná cesta. U mě to bylo tak trochu o štěstí. Oslovil mě režisér a producent Jiří Sádek, kterému se líbilo pár mých námětů, a posléze jsme společně začali pracovat na několika projektech. Zároveň také společně s romskou televizí Tuke.TV a producentkou Alicí Sigmund Herákovou připravujeme minisérii pro Českou televizi, která se dotýká tématiky romství.

Každý občas potřebuje kousek štěstí, ale za vším často stojí tvrdá práce. Jaké dovednosti jste si musel osvojit, abyste se mohl plně věnovat této profesi?
Pro člověka jako já, který nestudoval na filmové škole, je důležité být v obraze, sledovat filmy, připravované projekty, aktuální trendy a vše následně analyzovat. Důležité ovšem je jít opravdu do hloubky a dramaturgicky dílo rozebrat. Říct si, že se mi snímek líbil či nelíbil, že herci hráli dobře, že hudba byla pěkná, ale že efekty mě až tak nenadchly, ničemu moc nepomůže. Podívejme se třeba na film Sám doma. Je to příběh o chlapci, kterého rodiče nechali samotného doma o Vánocích. Pokud ale zajdeme dál, zjistíme, že jde vlastně o film o rodině. Jakmile už člověk operuje v podobném systému, může začít psát příběhy sám. Už ví, jak fungují akty a dramaturgie, že věci, které zmíníme na začátku, se musí objevit i na samotném konci. Myslím si, že když se člověk naučí tyto základy, tak je poměrně snadné začít s opravdovým psaním.

A jak tedy postupovat při psaní dobrého scénáře?
Když člověk začne psát scénář, tak vlastně vůbec nezačne psát scénář. První si napíše logline, jež shrnuje projekt jednou větou, poté námět na stranu. Teprve pak začne pracovat na charakteristice a životních příbězích jednotlivých postav. Posléze následuje treatment, tedy delší scénosled, který může mít deset, dvacet a klidně i padesát stran. A až po splnění všech těchto kroků, které se scenárista musí naučit a respektovat je, začíná psát scénář.

Proměna českého filmu

Jaká témata jsou pro Vás ve scénářích důležitá?
Chtěl bych psát věci, které se v Česku moc nepíšou. Dva z mých projektů jsou horory, jeden akční film a další muzikál. Všechny tyto projekty zároveň zahrnují téma menšin a jejich reprezentace,což je pro mě skutečně velmi důležité. Jsem gay a můj táta je Rom. Zamyslet se nad českým a slovenským filmovým světem a zjistit, že v něm podobná témata chybí, mě bolí. Romové jsou například vykreslováni velmi stereotypně, točí se o nich sociální dramata, která jdou na ruku většině. Třeba ve snímku Bastardi jsou Romové zase za zločince a vyvrhely.

Snažíte se tedy proti této stereotypizaci bojovat a diskriminující vzorce přepsat?
Postupem času jsem dospěl k tomu, že se nepovažuji za bojovníka za práva Romů nebo gayů. Chtěl bych reprezentovat každého, kdo v českém a slovenském filmu nemá hlas. Nejsou to jen Romové a gayové, ale také Vietnamci, muslimové, Indové a vlastně kdokoliv, kdo tady žije. Spoustu těchto lidí nikdo nevnímá, nikdo je neposlouchá, a já bych chtěl být tím, kdo naslouchá jejich příběhům a vypráví je.

Proč je důležité psát právě role pro lidi, kteří většinou moc šancí nedostávají?
Aktivní romské herce a herečky by člověk spočítal na dvaceti prstech. Alica Sigmund Heráková je pravděpodobně jedinou romskou producentkou, já nejspíše jediným romským scenáristou, který pracuje na celovečerním hraném projektu. Možná je nás víc, ale nepodařilo se mi najít příslušná data. Potkal jsem v republice spoustu skvělých herců, kteří nedostávají role jen kvůli barvě pleti nebo zahraničnímu původu. Nebo jsou to třeba ženy, které smýšlejí víc progresivně feministicky, než by se některým producentům a režisérům líbilo.

Co podle Vás vytváří tento značný nepoměr?
Český film je stále velmi patriarchálně nastavený. I filmový průmysl jako takový je pořád hodně bílý a hetero, což se musí postupně změnit. Tím samozřejmě neříkám, že neexistují čeští i zahraniční producenti, kteří jsou těmto tématům otevření. Velkým krokem vpřed jsou dle mého žánrové filmy Světlonoc a Běžná selhání, které se z velké části zabývají feministickou tematikou. Předznamenává to lehkou změnu.

Je český divák na tuto změnu připraven?
Ano i ne. Pokud se ale tvůrci budou neustále ptát na to, jestli není pro diváka příliš brzy, nikdy se nic nezmění. Velkým milníkem se stala vlna, jež přišla s hnutím #MeToo, která ve filmu otevřela řadu témat spojených právě s reprezentací žen. Když do kin přišel Black Panther, nikdo si nemyslel, že by snímek s afroameričanem v hlavní roli mohl vydělat miliardu dolarů. Ale on tu miliardu opravdu vydělal. Úkolem tvůrců je bourat tyto bariéry, nepsat nekonečné seriály o bílých heterosexuálních mužích a jejich manželkách, které fungují jen jako ženy v domácnosti. Věci by se měly říkat upřímně a bez stereotypů. Jedině tak můžeme diváka v této oblasti vzdělávat a možná i trochu změnit jeho názor.

Připravované projekty a jejich přesah

Na jakých projektech momentálně pracujete?

Rozvíjím čtyři projekty, které v mé hlavě tvoří tetralogii. Vzájemně je propojuje tematická linka motivu smrti. Prvním z nich je hororová minisérie pro Českou televizi, která je předělávkou slavného filmu z osmdesátých let. Jedná se o vůbec první filmový remake v českém kontextu. O této minisérii zatím ale nemohu moc mluvit.

Druhý projekt, Mulo, nedávno dostal podporu Státního fondu kinematografie na vývoj scénáře. Mulo vychází z romského folkloru, je inspirován žánrem urban hororu a hovoří o transgeneračním traumatu (termín využívaný v psychologii pro popsání traumatu, jež se mezi generacemi přenáší na jedince, který sám danou událost nezažil, pozn. autorky) romské komunity.

Třetím filmem je Tátova válka, dramatická komedie protkaná vtipnými muzikálovými akčními scénami, jež odkazují na můj oblíbený Bollywood. Film vypráví příběh dvou dětí, které unese jejich nevlastní táta poté, co umře jejich biologický táta, kterému systém odmítá svěřit děti do péče. Hlavní postava se tedy rozhodne si děti vzít a utéct s nimi napříč republikou až do zahraničí.

Posledním projektem je romantický muzikál Mezi/Světy. Vypráví příběh o lásce Romky a gádžovské baletky, která vykvetla na pozadí tajemné kosmické události. Kolem planety prolétá kometa, jež předznamenává změnu jak ve světě, tak v životě hlavních hrdinek.

V Tátově válce i v Mulovi vidíme znaky určitých systémových selhání. Jsou Vaše projekty do jisté míry společenskou kritikou?

Určitě. Hodně projektů vyjadřuje mé frustrace, Mulo a Tátova válka obzvlášť. Jako queer lidé tu pořád nemáme stejná práva jako heterosexuální většina. U Mula je to právě ono transgenerační trauma, které si nejen Romové, ale i většina společnosti, často plná předsudků, přenáší tam a zpátky, pořád dokola.

Jsou některé z vašich příběhů částečně autobiografické?

Do svých scénářů propisuju své strachy. Tátova válka tematizuje mé obavy z otcovství a dospělosti, další příběhy reflektují můj vlastní pocit vykořenění. Mám pocit, že pro bílý svět budu vždycky až moc Rom, pro romský svět budu Rom moc málo. Právě z tohoto rozkolu vycházejí Mezi/Světy, kdy stojím na pomezí těchto světů. Zatímco v tomto příběhu jsou dva odlišné světy spojeny láskou, Mulo varuje před tím, co se stane, pokud se tyto světy oddělí a dojde ke katastrofě.

Jaký je tedy Váš postoj k romské identitě?
Jde o dvousečnou zbraň. Dobrovolně bych si takovou nálepku nikdy nedal, protože samozřejmě jako každý člověk chci, aby moje hodnota byla posuzována na kvalitě díla a ne na kvalitě toho, jestli jsem Rom, gay nebo cokoliv jiného. Ale zároveň vím, že ona nálepka je v mnoha ohledech potřeba. Ukázat, že někdo jako já to může dotáhnout dál. Motivovat ostatní. V tomto ohledu mi to dává smysl. Pokud by ji ovšem někdo použil jen proto, aby někdo další klikl na článek, který s romstvím a menšinami nijak nesouvisí, tak by mi to moc vadilo.

Další články o film

Opravdu po svém: Gender jak ho (ne)známe

Queer filmový festival Mezipatra není jen o celovečerních filmech. Jeho čtyřiadvacátý ročník uvedl také Mezinárodní soutěž krátkých filmů. Celkem čtyřicet snímk ...