Glosa: Když „Stačilo!“ možná úplně nestačilo

Volby mají krásnou schopnost občas proměnit politická hesla v suchý a krutý fakt. Hnutí Stačilo! vstoupilo do kampaně s výkřikem, že už lidé mají dost Bruselu, migrantů, vlády, liberálů a vůbec všeho, co jim kazí náladu, včetně premiéra Petra Fialy. Výsledek? Voliči jim dali za pravdu. Opravdu stačilo. Stačilo pár tisíc hlasů k tomu, aby skončili před branami Poslanecké sněmovny, kde zůstalo jen ticho, skřípění zubů a prosení o příspěvek na stranu, která nemá jistou budoucnost.

Je v tom určitá poezie. Strana, která postavila svůj politický kapitál na odmítání, na křiku a na vymezování se proti všemu a všem, narazila na realitu. Křik sám o sobě volební program nedělá. Že nestačí jen říkat, co nechceme. Že lidé chtějí slyšet i to, co chceme, a hlavně jak toho dosáhneme. A pokud je celá strategie založená na větě „Stačilo!“, pak se není co divit, že voliči tenhle minimalistický program vzali vážně a odhlasovali jeho naplnění.

Možná je v tom i poselství pro ostatní politické subjekty, které se rády nechávají slyšet jen ve stylu protivládních manifestů. Volební matematika je jednoduchá. Čím víc řvete, že všechno je špatně, tím větší je šance, že lidé řeknou, že špatně jste hlavně vy. Český volič totiž nebývá hloupý, naopak má pro ironii a sarkasmus často lepší čich než sami politici.

Takže pokud se někdo po volbách ptá, co bude s hnutím Stačilo! dál, odpověď je nasnadě. Možná to stačilo úplně. A kdyby snad chtěli pokračovat, mohli by uvažovat o rebrandingu. Třeba na „Zkuste to znova!“. Jenže to by chtělo nejen nové heslo, nové hlavní tváře, ale i nové nápady. A ty se, jak se zdá, hledají hůř než těch pár chybějících hlasů.