RECENZE: Danny Brown zní na novém albu zase úplně jinak než na všech předchozích

Americký rapper a žánrový chameleon Danny Brown se po dvou letech od vydání svého posledního studiového alba Quaranta vrací se zbrusu novým stylem a pořádnou dávkou energie. Jeho sedmé sólové desce Stardust dominují žánry jako hyperpop či EDM a tentokrát rapuje především o pozitivním přístupu k životu, který praktikuje od chvíle, co si v roce 2023 prošel alkoholovou odvykačkou. Zároveň se mu ale daří zůstat věrný sám sobě a v žádném případě nepůsobí jako napravený svatoušek.

Když Danny Brown před dvěma měsíci zveřejnil seznam skladeb ke svému nejnovějšímu albu, hodně hip-hopových fanoušků nejspíš po přečtení seznamu hostujících umělců tak úplně nevědělo, co si myslet. Jména jako underscores, Frost Children, Jane Remover nebo Issbrokie toho příznivcům tradičního rapu mnoho neřeknou, jenže o to právě jde: Danny Brown nikdy nebyl tradiční rapper. Už v dobách jeho prvních mixtapeů ho jeho vysoký kvílivý hlas, připomínající postavičku z nějakého pořádně zvrhlého animovaného seriálu, odlišoval od zbytku scény, a ačkoli nebyl jediným rapperem s texty plnými drog, nezřízených pařeb a sexu, přistupoval k této tématice s vlastním osobitým humorem.

Ten nevymizel ani na jeho nejnovějším albu, přestože poselství Dannyho textů teď už spočívá v něčem úplně jiném. První skladba Book of Daniel je bez debat nejoptimističtějším otvírákem v Brownově diskografii. Pozitivní atmosféru navozuje hned úvodními tóny kláves a akustické kytary, které zní jako něžný jarní vánek opírající se o posluchačovu tvář. O produkci tohoto tracku se postaral jediný ze zdejších hostů, který s Brownem spolupracoval už dříve - Quadeca. Původně YouTube rapper, který však v posledních letech transformoval svůj styl v něco mnohem experimentálnějšího a žánrově hůře definovatelného. Sonický podklad, který zde pro Dannyho vytvořil, je perfektní pro introspektivní, nadějí překypující start alba. „V noci spím dobře, protože jsem na sebe hrdý, po probuzení řeknu modlitbu, protože odvykačka mi pomohla,” prohlašuje bez náznaku ironie rapper, který před třinácti lety rapoval o ženských přirozeních páchnoucích po Cool Ranch Doritos.

Brownova divočejší stránka se však projeví hned vzápětí ve skladbě Starburst, která začne atonálním kvílením syntezátoru a přejde v pětiminutový elektro banger, přes nějž Danny sype sebevědomě rýmy ve svém klasičtějším vyšším registru. „Namířím kvér na faráře a řeknu, ať vysolí sbírku, jestli zaváhá jen na vteřinu, pošlu ho do nebe,” je jen jeden drobný příklad šíleností, které zde z Dannyho úst zazní. Většinou ani nejdou pořádně přeložit do češtiny, aniž by ztratily veškerou údernost. Nejde ale jen o bezmyšlenkovitý nářez, skladba má vrstvy, přechody a končí krátkou sekcí mluveného slova od Angel Emoji – poloviny sourozeneckého dua Frost Children, které obstaralo produkci na pozdějším tracku Green Light. Jde o jakousi futuristickou poezii připomínající naraci z experimentálního sci-fi filmu. Tyto krátké vložky se na albu vyskytnou ještě několikrát, dodávají mu pocit soudržnosti a přispívají k hyper-moderní náladě celého projektu.

Kontrast mezi přístupnějšími tracky a experimentálnějšími kousky pokračuje i v následujících dvou skladbách. Refrén Copycats, v němž hyperpopová zpěvačka a producentka underscores dokola opakuje „Rapstar, popstar, rockstar,” patří mezi nejchytlavější momenty alba, ale přes svou zdánlivou jednoduchost taky celkem zdařile zachycuje různé módy, v nichž Brown dokáže operovat. Jde nejspíš o nejpopovější track na celém albu, zatímco následující 1999 je jeho pravým opakem. Beat zní jako zkratující, prskající počítač a hostující rapper Johnnascus svou sloku podává maniakálním, digitálně zdeformovaným řevem. Textově skladba s opakujícím se refrénem „Celý svět skončil v roce 1999” odkazuje na předpověď konce světa označovanou jako Y2K. Pro hodně posluchačů půjde pravděpodobně o nejhůře stravitelnou skladbu, na své si zde přijdou spíš příznivci Dannyho experimentálnějších projektů, jako bylo třeba jeho společné album s rapperem a producentem Jpegmafia -Scaring the Hoes z roku 2023.

Dále už album pokračuje v trochu vyrovnanějším duchu, aniž by ale kdy začalo nudit. Danny zní na hyperpopových, glitch a house beatech až překvapivě pohodlně, jediný problém spočívá v tom, že místy působí spíš jako hostující rapper než jako hlavní hvězda své show. Na skladbách jako Green Light nebo Baby mohl klidně přijít s trochu delšími slokami, případně do tracklistu alba zařadit pár skladeb, v nichž by se sám postaral o refrén.

Závěr alba také není tak silný, jak by mohl být. Předposlední skladba nese název The End a skutečně by podle mě se svou epickou, devítiminutovou stopáží fungovala jako finální track lépe než následující All4u. Ta v porovnání působí spíše jako krátký dovětek a nezanechává tak intenzivní dojem.

Celkově je ale Stardust dalším fascinujícím přírůstkem do Dannyho diskografie a jasným důkazem jeho neutuchající vitality a odhodlání experimentovat. Spoluprací se začínajícími mladými interprety jednak vlívá novou krev do žil vlastního umění, ale taky jim pomáhá zviditelnit se a získat nové publikum. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech zní zdravěji a cílevědoměji než kdy dřív, úplně jinak než všichni ostatní, a navzdory všem změnám, jimiž si v posledních letech prošel, taky pořád jako ten starý dobrý Danny Brown.